Nejhezčí hudbu napsal v bolestech. Josef Mysliveček byl skrytý klenot. Hudební svět to začíná chápat

Vy jste se kvůli Myslivečkovi naučil česky?

A jak rád! Čtu česky dobře, rozumím dobře, ale mluvím špatně. Měl jsem velké štěstí, že jsem kdysi na Illinoiské univerzitě, na katedře slovanských studií, potkal výborného učitele-lingvistu. Češtinu miloval stejně jako já. Všechny ty malinkaté kroužky, háčky a čárky! Ta roztomilá diakritická znaménka! Váš jazyk i jeho psaný vzhled jsou nádherné. A také krásně zní.

Proč jste se pro dost netradiční specializaci na českou, respektive středoevropskou hudbu 18. století, rozhodl?

Lidé se často ptají, proč se tak do hloubky zabývám českou hudbou, když ani nemám české předky. Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné: vedoucí mé disertační práce na Illinoiské univerzitě byl výborný vědec, mapující tvorbu Antonia Vivaldiho. A před čtyřiceti lety už se vědělo, že Vivaldi byl v Praze, že měl v českých zemích pracovní i osobní kontakty. To bylo pro hudebního vědce téma, které stálo za prozkoumání, jenže nikdo ze Spojených států se do něj tehdy nehnal. „Tak to udělej!“ pobídl mě vedoucí mého doktorandského studia. A bylo vymalováno.

Jak přesně jste se do Prahy v osmdesátých letech dostal?

Poměrně snadno, přes výměnný pobyt americké a československé vlády – nikdo moc do Prahy nechtěl. Chvíli to trvalo, ale nakonec mi to bylo umožněno. Bydlel jsem v Praze na studentských kolejích a potkával lidi z celého světa. Někteří měli velmi bizarní osudy: třeba jedna paní ze státu New York, jejíž rodiče byli zavilí ruští komunisté. Ona se do Prahy odstěhovala kvůli nim – vyrůstali totiž v carském Rusku, potom přišli do USA, a protože zůstali vášnivými zastánci komunistického zřízení, chtěli po ní, aby žila v Sovětském svazu. Jenže tam ji nepustili, nejdál na Východ mohla do Československa! Měla tady docela těžký život, v roce 1968 ji vyhodili ze strany i z práce, později se mohla živit jako překladatelka. Ale zůstaly jí zřejmě různé staromódní konexe, které jste za komunistů mít museli – znala třeba různé uvaděče v kulturních domech! Brávala mě tedy v Praze zdarma na nádherné koncerty ruských klavíristů. Na to nezapomenu, dokud živ budu.

Našel jste tehdy u nás hudebních archívech, co jste hledal?

Našel jsem o Vivaldim hodně nesmírně zajímavých věcí, napsal disertační práci, ta vyšla… Ale ještě před tím, než jsem do Československa vycestoval, jsem věděl, že vedle Vivaldiho existují dvě další témata, která jsou svou důležitostí hodna knižního zpracování. Za prvé polozapomenutý Josef Mysliveček, který měl blízký vztah k Mozartovi, a za druhé pobyt Wolf­ganga Amadea v Praze. Oba projekty jsem dokončil a vydal o nich knihy: Mozart v Praze se dočkal dalšího vydání loni, letos v češtině i angličtině vychází rozšířené vydání mé knihy o Josefu Myslivečkovi z roku 2009.

Takže jste tehdy, v 80. letech, objevil badatelský poklad?

Rozhodně. I já byl překvapen, co jsem našel! V Myslivečkovi, jednom z nejlepších a nejplodnějších evropských operních skladatelů druhé poloviny 18. století, byla skryta mnohem zajímavější osobnost, než jsem si kdy dokázal představit. Našel jsem mnohem talentovanějšího skladatele, než jsem si kdy mohl vysnít – skutečně skrytý klenot. I když hudební svět to začíná chápat teprve teď, v 21. století.