Zemřela Marie Poledňáková. Žena, se kterou Čechy bavil a bude bavit svět
Ve věku 81 let dnes zemřela filmová scenáristka a režisérka Marie Poledňáková, autorka slavných komedií s Tomášem Holým nebo filmu S tebou mě baví svět. ČTK to s odkazem na rodinu oznámil filmový producent Jan Bradáč. Režisérka podle něj odešla v klidu, uprostřed rodinného kruhu. Otevíráme pro vás rozhovor, který jsme s ní vedli v roce 2013.
Poledňáková byla režisérkou dětských a rodinných filmů, k nimž si většinou psala také scénáře. Na přelomu 70. a 80. let natočila několik komedií, které jsou u diváků oblíbené dodnes, zejména televizní filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny s dětským hercem Tomášem Holým. Film S tebou mě baví svět z roku 1982 byl na základě divácké ankety vyhlášen nejlepší českou veselohrou 20. století. Za filmovou kameru se vrátila počátkem nového tisíciletí po 15 letech a natočila úspěšné komedie Líbáš jako bůh a Líbáš jako ďábel.
Žena, se kterou Čechy baví svět ((Reflex 17. ledna 2013)
Komunistickému režimu se nedá přiznat mnoho pozitivního. Ale rozhodně může za to, že se divácky nejúspěšnější česká režisérka Marie Poledňáková (v době vzniku rozhovoru 71 let) nestala matematičkou, jak původně chtěla. Díky tomu mají Češi už desítky let veselé Vánoce.
Marie Poledňáková vypadá, jako že ví, co chce. Ve vile s fantastickým výhledem na zalesněné údolí působí spíše jako tvrdá filmová producentka než jako režisérka lehkých komedií, jež národ miluje a které se postupně staly neoddělitelným koloritem Vánoc. Její hity ze sedmdesátých let Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny stejně jako nesmrtelná komedie S tebou mě baví svět jsou spolehlivá lákadla na diváky a její nové (a prý poslední) filmy Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel spolehlivě plnily kina i přes poměrně brutální kritiky. Styl Marie Poledňákové je přitom pořád stejný – dělat komedie a vyhýbat se nepříjemným emocím. Možná i proto ji mají diváci tak rádi.
Baví vás ještě každé Vánoce koukat se na své filmy?
Řekla bych, že už je to trochu přes čáru. Ale aby bylo jasno, o nasazení těch filmů vůbec nerozhoduju. A pokud všechny televize moje komedie každoročně reprizují, tak to nejspíš stále funguje. Z ohlasů vím, že lidi to pořád baví, bezpochyby dorůstají nové generace diváků. Osobně si myslím, že by těm filmům prospělo, kdyby se nechaly trochu odpočinout na rok nebo dva, ale na druhou stranu mě těší zájem diváků, protože vysílací časy i sledovanosti jsou pořád skvělé.
Díváte se na ně stále?
Většinou se chci podívat na kvalitu obrazu a někdy u toho zůstanu, protože se mi začnou vybavovat vzpomínky na herce nebo na různé situace, které jsme při natáčení společně zažili.
Já myslel, jestli se koukáte a říkáte si: „To jsem byla dobrá, tohle se mi povedlo“
Většinou si to říkám o hercích: „Ten byl fakt dobrej“ nebo „ta byla skvělá“. Taky mě baví sledovat situace, jež vznikly na placu zcela spontánně. Třeba v komedii S tebou mě baví svět je scéna, jak Jula Satinský přebaluje ráno mimino na rozházené posteli... Tehdy se Matýsek krásně vyspal, byl nadmíru spokojený a v tom záběru je naprosto boží ... To jsou věci, které se nedají narežírovat, a když se povedou, tak je to radost.
Říká se, že režírovat děti je nejtěžší.
S tím musím souhlasit. Můj první film – Jak vytrhnout velrybě stoličku – má v hlavní roli osmiletého kluka. Klíčové je dobře si dítě vybrat při castingu. A s Tomášem Holým jsem myslím měla šťastnou ruku. Nikdo samozřejmě v té době nemohl vědět, že se z něj stane hvězda, miláček národa. Mimochodem, když jste se ptal, zda mě neotravuje dívat se na ty filmy... když se mě při každé příležitosti novináři ptají na Tomáše Holého, to mi přijde už trochu únavné. Pokud dobře počítám, tak je to třicet pět let!
Vlastně ve všech filmech jsem měla malé děti v hlavních rolích. Až pak přišlo Líbáš jako Bůh, kde sice také hraje malý kluk, ale není tou stěžejní postavou, na níž všechno visí a která nese příběh. Najednou jsem si naplno uvědomila, jaká je to nádhera a úleva, když přijdou před kameru herci, jsou připravení, znají scénář, umějí text, nemusím je nic učit a už jen koriguji a vysvětluji detaily. Proti natáčení s dětmi, kdy nikdy nevíte, co se stane, jestli bude mít dítě dobrou náladu a jestli vám prostě neřekne „ne“, to byla procházka růžovým parkem.
Takže jste si prostě řekla, že už máte dětí plné zuby?
Vůbec ne. Každý film začíná nápadem a v případě Líbáš jako Bůh je to příběh o lásce ve zralém věku. Vlastně když se podíváte na tu nevelkou řádku mých filmů, tak hrdinové stárnou se mnou. Když mi bylo pětatřicet, točila jsem o pětatřicetiletých, v padesáti o padesátiletých.
Mimochodem, někteří lidé vám vyčítají, že vaše filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let jsou nereálné.
Když se dneska díváte na filmy z té doby, tak je všude spousta odkazů na realitu doby. Já ve filmech nemám jediný politický motiv a to je jeden z těch důvodů, proč přežily se ctí dodneška. Už tehdy mi soudruzi vyčítali, že ty příběhy by se mohly odehrávat kdykoli a kdekoli a nevystihují život v naší socialistické společnosti a já nevím co všechno. Zaplaťpánbůh! To byl od začátku můj záměr.
Vaše rodina přitom prošla v padesátých letech dramaty včetně politické perzekuce. Nikdy jste nechtěla točit vážnější filmy, třeba právě o tomhle?
To jsem chtěla, ale paradoxně nejvíc v době, kdy to absolutně nešlo. Prostě nešlo natočit film o režimu, jenž ponižoval lidi a nutil je dělat věci, které nechtěli. O rozdělených rodinách, o emigraci. O zničených nadějích. A vím, že by to byl skvělý seriál i dneska. Ale ty věci jsou bolavé, skličující a ve chvíli, kdy bych se do toho ponořila, musela bych to prožít znovu, čemuž se pořád ještě bráním.
Vy depresívní a nepříjemné věci vytěsňujete ze své tvorby programově, že? Máte to v životě podobně?
Ze života nemůžete vytěsnit nepříjemné věci, třeba smrt. To nejde. Ale jako autorka mám svobodnou volbu, a když píšu, tak raději píšu o tom, co mě baví a těší. S tím souvisí ještě jedna věc – vlastně jsem zjistila, že nedokážu napsat negativní postavu. I když na začátku mám dost jasnou představu, v průběhu práce pátrám, proč je ta postava taková, jaká je, vlastně se ze mě stane i její obhájce. Konkrétní případ byl právě třeba ve filmu Líbáš jako Bůh. Tam je postava Bohunky, původně jsem si říkala, že konečně napíšu nějakou, s odpuštěním, krávu. A nejde to. Nakonec se mi z Bohuny vyloupla docela sympatická ženská, která je trošku šáhlá a trochu moc energická, ale divákům v podání Evy Holubové svým humorem a nápady ohromně blízká. Čistě negativní postavy mi prostě nejdou. Ostatně každý člověk má v sobě obě polohy, jde o to, jak s nimi sám nakládá v životě nebo jako autor ve scénáři.
Takže žádná terapie tvorbou?
Myslím, že je mnoho autorů, a teď nemyslím jen v Česku, kteří v podstatě žijí klidný a vyrovnaný život, nestrádají hmotným nedostatkem, a snad právě proto mají tendenci ve své tvorbě pronikat do života sociálně slabých vrstev, řešit problémy a situace, jež sami nepoznali. Ale když si člověk leccos prožil sám na vlastní kůži, už takovou nutkavou potřebu nemá. A navíc já opravdu nechci diváky trýznit. Chci, aby se při sledování mých filmů potěšili.
Souvisí to s tím těžkým obdobím v padesátých a šedesátých letech?
Rozhodně. Bez toho, co jsem prožila, bych nemohla napsat to, co jsem napsala. Někdy od puberty jsem dostávala od života takové lekce, že jsem si prostě musela vypěstovat odolnost, schopnost se bránit a nenechat se srazit na kolena. Bylo to dlouhé a stravující období zoufalství. Začalo to těžkou bouračkou, kterou jsem absolvovala, když mi bylo třináct, pak jsem nedostala doporučení na vysokou školu, již jsem strašně toužila studovat. Musela jsem nastoupit do továrny a najednou jsem vstoupila do života úplně jinak, než jsem chtěla. A teprve až v době, kdy mi bylo třicet, jsem svůj život dostala nějak přibližně tam, kam jsem chtěla.
Co vás to naučilo o lidech?
Tahle odpověď vás asi neuspokojí, ale naučila jsem se chápat lidi. Asi bychom museli jít víc do detailů, což nechci, ale naučila jsem se rozumět tomu, proč lidé dělají to, co dělají. Naučila jsem se jim rozumět, i když jsem nesouhlasila s tím, co dělají.
Proč vás nevzali na školu?
Měli jsme emigraci v rodině a otec, původně profesor, byl v době politických procesů vyloučen ze strany, opustil Prahu a šel do dolů, takže jsme trávili prázdniny v Ostravě v dřeváku ...
Co jste původně chtěla studovat?
Matematiku a chemii. Ale pak jsem začala pracovat jako asistentka v televizi a přitom jsem vždycky věděla, že si vysokou školu dodělám. Bylo by nesmyslné vracet se k původním „snům“, proto jsem se přihlásila na DAMU. Mezi pětadvaceti a třiceti lety můj život vypadal následovně: dopoledne jsem chodila na přednášky, odpoledne dělala pomocnou režisérku v televizi, což je práce, na kterou se musíte stoprocentně soustředit, nesmíte udělat chybu – organizujete dispozice herců, natáčení a podobně. V sedm jsem přišla domů, kde jsem měla dítě, večer jsem po telefonu organizovala věci na druhý den a v deset v noci jsem se dostala k učení. Končila jsem kolem druhé ráno. Pět let. To byl solidní záhul. Na druhou stranu to byla taky skvělá škola. Tehdy se v televizi před natáčením dlouho a poctivě zkoušelo. Třicet pětatřicet zkoušek nebyla žádná výjimka, teprve pak jsme šli točit do studia. Vidět každé odpoledne v akci herce typu Karla Högra, Václava Vosky, Bohuše Záhorského, Marie Vášové bylo fantastické. Jako asistentka jsem dělala asi šest inscenací do roka, takže ten počet herců, jež jsem měla možnost poznat při práci, byl obrovský. A dopoledne jsem chodila do školy, kde se učilo něco úplně jiného. A srovnání těchhle dvou světů bylo nesmírně cenné.
Studium vás pak postavilo na nohy?
Díky dokončené vysoké škole jsem mohla dělat, co jsem vystudovala, tedy dramaturgii. A začala jsem psát. Natočila jsem Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny a nějaké další věci a pak jsem přinesla napsaný scénář S tebou mě baví svět. A s ním jsem se dostala do problémů. V televizi najednou nebyly na můj film peníze a nabídli mi, že mohu scénář natočit, ale jen na 16mm film. Tak jsem řekla: Děkuju, nechci. A šla jsem s tím scénářem na Barrandov.
Jaké bylo pracovat v osmdesátých letech na Barrandově?
Já jsem s nikým kromě svého štábu prakticky nepřišla do styku. Neměla jsem tam žádné vazby. Samozřejmě že jsem se doslechla, že zasedala stranická organizace režisérů, že všichni soudruzi byli proti tomu, abych na Barrandově točila S tebou mne baví svět. Takže vám neřeknu, jak tam bylo, ale myslím, že atmosféra byla hustší než v televizi, kde bylo víc práce. Ty tlaky a ten boj o kapustičku byly na Barrandově určitě silnější. Ale já se fakt vyhýbala kromě svého štábu prakticky všem.
Vy jste nikdy nebyla součástí nějaké party?
Většinou se tyhle party vytvářejí už na vysoké škole, a když jsem vám vylíčila, jak vypadal můj denní rozvrh těch pět let, co jsem studovala, tak asi chápete, že jsem neměla čas chodit někam po večerech na vínko. To jsem měla docela jiné starosti. A navíc ty řeči, co se vedou večer v hospodě nebo ve vinárně, jsou tak trochu odtržené od života a já v té době byla zakotvená úplně někde jinde a musela jsem řešit opravdu vážné a důležité věci.
Po roce 1989 jste kariéru nechala být. A zjevně vám to moc nechybělo.
Protože režie nikdy nebyla moje vysněné povolání. Netoužila jsem po slávě, jen jsem dělala, co mě bavilo. A to mi docela stačilo ke štěstí. Od poloviny devadesátých let jsem dostávala nabídky točit film nebo seriál. Všechno jsem odmítala. S nápadem přišel i Miloš Šmídmajer, kterému jsem taky řekla své rozhodné ne, jenže on byl poměrně urputný a nakonec mě přemluvil, abych alespoň napsala scénář. Ale problém je, že se mi pak scénář nechtělo dát z ruky. Bylo to jako dát dítě k adopci někomu cizímu. Třeba by se o to dítě postaral dobře – ale jinak než já. Samozřejmě že jsem měla pochybnosti, ale ty spadly s první klapkou.
Měla jste pauzu šestnáct let. A shodou okolností v době, kdy se výrazně změnily technologie natáčení. To muselo být dost těžké, ne?
Mě ten technologický pokrok vlastně fascinoval. Byla jsem zvyklá na střižnu, kde se stříhalo nůžkami a filmové záběry se k sobě ručně lepily. A najednou bylo všechno v počítači. Vlastně všechny fáze dokončovacích prací se změnily. Ale mě to hrozně bavilo. Navíc jsem potkala úplně novou generaci spolupracovníků. Což bylo fantastické. Režírování jsem vlastně nikdy neměla moc ráda, ovšem když si teď vzpomenu na dokončovací práce mého posledního filmu, tak se mi stýská. Stýská se mi po lidech, protože mě baví ten proces spolupráce.
Někde jste říkala, že nesledujete kritiky, teď jste řekla, že vás nezajímá sláva. Sledujete pečlivě návštěvnost svých filmů?
Ano. Návštěvnost filmu sleduji. Mám radost, když jsou čísla dobrá, a dělám si hlavu s tím, když je to slabší, než jsem předpokládala. A to se moje filmy pohybují pořád na prvních místech v divácké návštěvnosti. To si pak nedovedu ani představit, jak se musí trápit tvůrci, kteří těch čísel nedosahují. Ale ano, asi by se dalo říct, že mě baví spíše soutěžení než sláva. A tohle je soutěž.
Oznámila jste, že už žádný další film dělat nebudete. Co tedy budete dělat?
Několikrát jsem už ohlásila, že budu odpočívat, což je nerealistické. Takže zase píšu. Ale není to scénář. Tedy pro jistotu, aby mě to zase nechytlo.
A co tedy píšete?
To vám nemůžu říct.
Knížku? Paměti?
Nejste náhodou nějakej zvědavej?
