Aleš Opata: Na Ukrajině je názorně vidět rozdíl mezi západním a východním způsobem výcviku
Armádní generál Aleš Opata (58) má jako voják zkušeností na rozdávání. Zúčastnil se sedmi misí, velel výsadkovému praporu a brigádě rychlého nasazení, řídil zahraniční operace Armády ČR, působil na vrchním velitelství NATO. Do konce letošního června byl náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Nebyly to snadné čtyři roky – svět se potýkal s pandemií, v Evropě začala válka. Na konci října vyšla jeho životopisná kniha Sám nejsi nic. Rozhovor s armádním generálem Alešem Opatou vyšel v listopadu a zařazujeme ho znovu ho v sérii, ve které chceme připomenout zásadní události uplynulého roku.
Knihu jste věnoval všem dobrým vojákům, ale ne Švejkům. Jak se vůbec pozná dobrý voják?
Je to týmový hráč, ne individualista. Je motivovaný, odolný, má vztah ke své zemi, baví ho práce, kterou dělá, a je ochoten jí obětovat hodně času. Často působí nenápadně, ostatně známe z historie, že ti nejstatečnější vojáci jsou zpravidla obyčejní lidé, do kterých by nikdo neřekl, že se z nich stanou hrdinové. Až konkrétní situace ukáže, co v kom je. Na první pohled se tudíž dobrý voják někdy nepozná.
Někdy ovšem ano. Druhoválečný parašutista Jaroslav Klemeš mi už před lety říkal, že z vás jednou bude náčelník generálního štábu. Nepochyboval o tom od vašich prvních setkání na začátku devadesátých let. Prý už tehdy bylo zřejmé, že jste dobrý voják a máte velký respekt. Předestřel tenkrát i vám, jaká vás čeká kariéra?
Občas to říkal. Tehdy, tedy před třiceti lety, jsem ani netušil, že jednou budu velitel výsadkového praporu v Chrudimi. Když jsem se pak v roce 2010 stal ředitelem Společného operačního centra a měl na starost zahraniční operace naší armády, byla pro vojáky i pro mě čest, že se Jarda Klemeš účastnil nástupů před odjezdem do mise a promluvil k nám.
Považoval vás za své nástupce. Předával vám své zkušenosti?
Samozřejmě, a nejen on. Ze skupiny československých parašutistů, s nimiž jsme se od devadesátých let vídali, byl nejmladší. Taky ho Rudolf Pernický, Rudolf Krzák a Josef Černota oslovovali „mladej“. Vyprávěli nám o životě a výcviku v Anglii, vysazení v protektorátu. Formovalo nás to. Na pravidelná setkání na Ořechově, která pořádal Julek Maleček, s sebou párkrát přinesli zbraně z druhé světové války, včetně Sten Gunu, a my jenom žasli, jak přesně a rychle střílejí. Dobrá příprava se zkrátka nikdy neztratí! Nejvíc mě však fascinovalo, že si nikdy nestěžovali. A že by měli na co… Pernického v devětačtyřicátém odsoudili na dvacet let, Krzák a Klemeš taky skončili v komunistickém vězení, Černotu „pouze“ vyhodili z armády.
Proč jste svou knížku nazval Sám nejsi nic?
Protože to tak je. Uvědomil jsem si to už jako velitel na taktickém stupni. Můžete být válečný génius, pokud však nemáte tým, který je ochotný jít s vámi, je to k ničemu. Osvědčilo se mi, že jsem svým lidem důvěřoval. Oboustranná důvěra je klíč k úspěchu. Musím ovšem dodat, že jsem měl štěstí na vojáky, kteří brali svou práci vážně. Mohl jsem se na ně spolehnout. Dodnes mám víc kamarádů mezi těmi, kteří sloužili na základních funkcích, než mezi generály a důstojníky. Scházíme se, většině už je kolem padesátky.
Když se sejdete, o čem se bavíte? O misích, o válce, nebo spíš řešíte běžné věci?
Pokaždé se nejdřív začne mluvit o operacích, dávají se k dobru veselé historky, protože ty špatné časem vyblednou. Vždy vzpomínáme na kluky, kteří už tady nejsou – na Lesiho, Kolju Martynova a další. A pak už si vyprávíme o všem možném.
Nikolaj Martynov v květnu 2007 zahynul v Afghánistánu, kde jste tehdy velel kontingentu. Jaroslava Lieskovana o sedm let později u základny Bagrám smrtelně zranil sebevražedný atentátník. Oba jste dobře znal z Chrudimi. Byli to vaši přátelé. Na pohřbu v červenci 2014 jste vzpomínal, jak vám Lesi, což byla Lieskovanova přezdívka, kryl v Afghánistánu záda.
Jako velitel českého kontingentu a náčelník štábu mnohonárodního provinčního rekonstrukčního týmu jsem byl pozvaný na srpnové oslavy Dne nezávislosti, které se konaly na stadiónu ve Fajzábádu. Nepřipadalo však v úvahu, abych mezi tisíce Afghánců přišel „po zuby“ ozbrojený. Lesi ovšem nepřipustil, abych byl beze zbraně. Podal mi rychle pistoli a ujistil mě: „Vidíme na tebe. Kdyby něco, přijdeme si pro tebe.“ Věděl jsem, že se na něj můžu naprosto spolehnout. Bolí to, když přijdete o blízkého kamaráda. A bolí to hodně dlouho, protože ty kluky pořád někde vidíte. Prošli jsme spolu výcvikem, zažili profesionalizací praporu…
Na obálce knihy není uvedena vaše vojenská hodnost. Stojí tam pouze, že jste válečný veterán. Nechcete dávat na odiv, že jste armádní generál?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
