Stanislav Balík: Česká demokracie si není jista sama sebou. Svoboda neznamená anarchie

Jako děkan jste se dostal do sporu se studenty, kteří u vás na fakultě stávkovali za klima. Na sociálních sítích dokonce na vaši adresu padlo v souvislosti se 17. listopadem přirovnání ke komunistickému aparátčíkovi Miroslavu Štěpánovi. Dotklo se vás to?

Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nechalo netečným. Po celou dobu svého působení coby vysokoškolského učitele se snažím ke studentům přistupovat férově a partnersky, stejně tak je beru vážně v roli děkana. Řada mých kroků je tak výrazně prostudentsky orientovaná, až se to některým učitelům nelíbí. Na druhou stranu dobře vím, že politický boj se vede i prostřednictvím symbolů. Moje „drzost“, že jsem si dovolil nepodpořit okupační stávku a nevyjít jí vstříc, se stala součástí politického sporu, v jehož rámci jsem byl titulován jako „soudruh“, „nový Miroslav Štěpán“ a podobně. Rozšířila se tak sbírka označení, která už jsem za dobu svého veřejného působení na sebe slyšel.

A nebyl jste opravdu zbytečně autoritativní, když jste studentům, kteří chtěli v atriu školy i přenocovat, vypnul topení, elektřinu i wi-fi? Vypadá to trochu pomstychtivě.

Proč pomstychtivě? Se zástupci takzvaného nehierarchického společenství, jak protestující sami sebe označovali, jsem předem jednal o podmínkách, za nichž by mohla velká část jejich naplánovaného programu proběhnout. Měl jsem jediný limit – že nebudou na fakultě přespávat. Pro ně ale bylo dle jejich slov přespání stěžejní částí protestu a dohodu odmítli. Jak jsme tedy měli jako vedení fakulty symbolicky ukázat, že s touto akcí nesouhlasíme než neposkytnout právě onu podporu v podobě elektřiny, tepla a signálu?

V e-mailu, který jste studentům rozeslal, mluvíte o naprostém zneužití termínu „stávka“ a „okupační“ a také, že nebudete podporovat „takto radikální formu protestu“. Co je na nenásilném protestu diskutujících studentů radikálního?

Radikální je právě ona několikadenní okupace prostoru v instituci, na niž nesměřují podstatné požadavky svého protestu. Společného s nimi má „jen“ to, že zřejmě část z nich na ní studuje.

Jak by tedy měli mladí, kteří tu budou na rozdíl od nás, starších generací, žít další desítky a desítky let, adekvátně vyjádřit své obavy, aby si jich vlády a vlivní tohoto světa vůbec všimli? Psát způsobně petice by zřejmě nepomohlo.

Skutečně máte pocit, že díky třídenní přespávačce ve škole si vás „vlády a vlivní tohoto světa“ všimnou víc než při demonstraci? Nebo pokud je požadavek skutečně společensky silný v rámci nějaké politické strany či hnutí, která si jej osvojí? Podívejte se, z jakých zdrojů vzešel úspěch Pirátů, kteří postupně vyrostli z požadavků na jiný způsob nakládání s autorskými právy v době internetu. Na protestu na vysokých školách mi navíc vadilo to, že si protestující – bez ohledu na to, jak velkou nebo malou část akademické obce reprezentovali – brali jednotlivé fakulty jako rukojmí. Jak se měli projevit ti studenti, kteří s okupací nesouhlasili? Okupovat okupované? Okupace vzbuzovala dojem, že jde o akci celé fakulty, což nebyla pravda. Jak se mají projevit třeba odpůrci potratů, aby si jich vlády všimly? Co mají okupovat – nemocnice? Logika by byla podobná.

Jenže univerzity patří k pilířům občanské společnosti. A každá generace má něco na srdci a snaží se změnit svět k lepšímu, nebo přinejmenším k obrazu svému. To přece zvlášť ke studentstvu patří. Nebo se mýlím?

Určitě se nemýlíte. Koneckonců velká část toho, co dělám, je ovlivněna odkazem zakladatele světového skautingu, lorda Roberta Baden-Powella, jenž skautkám a skautům vzkázal, aby se snažili zanechat tento svět alespoň o něco lepší, než byl, když na něj přišli. Jenom je otázka, jaké prostředky pro onu změnu k lepšímu volíme.