Jan Budař: Že nejsme zvyklí se při pohádkách bát, není moje chyba. Mamánek je o překonání strachu
Herec, skladatel, scenárista, režisér, ilustrátor… V Janu Budařovi (45) se skrývá a někdy přetahuje mnoho různých tvůrčích osobností. Snad všechny zapojil do tvorby pohádky Princ Mamánek, kterou v kinech za čtyři týdny od premiéry vidělo úctyhodných sto tisíc diváků. Příběh o dětinském následníkovi trůnu, kterému k „vylétnutí z hnízda“ pomůže až rázné gesto jeho královského otce a setkání se smrtí, autor nevnímá jako nečekaně temný: „Podle mě je především o naději, o překonání strachu, o odvaze a lásce,“ říká.
Asi nejsem jediný, koho překvapilo, kolik prostoru je v Princi Mamánkovi věnováno smrti. Zaznamenal jste takový údiv třeba v reakcích diváků, které citujete na svých webových stránkách?
Ano, zaznamenal, ale ta reakce je pro mě dost zvláštní, protože třeba Harry Potter začíná tím, že hlavnímu hrdinovi v kojeneckém věku umřou oba rodiče, což je samo o sobě dost traumatická situace, a pak už tomu chlapci jde v podstatě každou chvíli o život. Ale je to už klasika, tak to nikdo neřeší. Hranice strašidelnosti jsou, myslím, dnes už hodně posunuté u dětí i dospělých, proto mě překvapilo, že se smrt tolik rozebírá právě u mojí pohádky. Pro mě je dobrá zpráva, že se nám film podařilo natočit sugestivně a uvěřitelně. Distributor chtěl k Princi Mamánkovi udělat trailer, jenž láká na takovou veselou, neškodnou českou pohádku, na jaké jsme zvyklí. Říkal jsem jim, že by bylo dobré ukázat film takový, jaký je, ale báli se, aby neodradili diváky. Řada z nich se pak mohla cítit takovou klamavou reklamou podvedená. Když se film dostal mezi lidi, ukázalo se, že má určitou sílu, na kterou každý reaguje jinak, což mi přijde fantastické! A taky mi připadá, že to s tou smrtí a strašidelností recenzenti opisovali jeden od druhého.
V podobném duchu zaznívaly i některé komentáře na ČSFD. Ty sledujete?
Nesleduju. Respektive producent ve mně by se i podíval, ale režisér si je bere hodně osobně, a tak je nečtu.
Prince Mamánka jste nejen režíroval a koprodukoval, ale také napsal, ztvárnil v něm hlavní roli, složil hudbu… Jak se ve vás jednotlivé role střídaly?
Abych se v nich dobře orientoval, musel jsem si nedávno udělat takový mítink s celým svým vnitřním týmem. Mohl vypadat komicky, protože jsem doma přesedal ze židle na židli, aby se každý tvůrce mohl k projektu vyjádřit. Všechno jsem si pěkně zapsal, to zařídil producent, který je z filmu nadšený. Je spokojený s návštěvností i s tím, jak projekt skvěle dopadl. Režisér je trochu citlivý, hlavně na kritiky, komentáře a recenze, scenárista moc nemluví, protože radši píše nebo vymýšlí příběhy, a navíc je to pro něj už dávno, co Mamánka napsal. Herec byl spokojený, že dostal takovou dobrou roli, ale trošku si stěžoval, že rytmus pěkná role jednou za pět let není nic moc. A skladatel si pochvaloval, že si po patnácti letech mohl zase složit filmovou hudbu. Mám v sobě skvělý tým a všichni si libovali, že na scénu přišel producent, který se ukázal jako pracovitý, učenlivý a poctivý!
Hlavní roli prince Ludvíka Otomara Karla XII. Vznešeného jste si psal na tělo, ale jak přibyly další profese?
Postupně. Třeba producentem jsem být vůbec nechtěl, protože jsem neměl páru, jak se to dělá. Jiní producenti, jimž jsem Prince nabízel, buď neměli čas, nebo chuť, nebo jsem já neměl pocit, že by to s nimi bylo to pravé. Tak jsem byl nucen pustit se do práce sám. Mám sice producentskou firmu Budhar film, ale ta dělala jen moje malé věci, videoklipy nebo krátké filmy. V roce 2018 jsem pak potkal Jakuba Červenku, který o pohádku projevil zájem, a společně jsme projekt znovu postavili na nohy. Učil jsem se za pochodu.
Na prezentaci Prince Mamánka na festivalu v Karlových Varech jste říkal, že jste chtěl natočit pohádku, na kterou byste se sám rád podíval. Jaké tedy máte rád pohádky?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
