Jerry Bergonzi, jeden z nejlepších jazzmanů všech dob: Improvizace se musí nacvičit a naposlouchat
Tenor saxofonista Jerry Bergonzi je jazzovými odborníky řazen mezi stovku nejlepších jazzových saxofonistů všech dob. V 75 letech stále koncertuje po celém světě, srší energií a učí v americkém Bostonu na New England Conservatory of Music. Minulý týden vystoupil na vyprodaném koncertě s Lukáš Oravec Quartet feat v Praze, po němž také vznikl náš rozhovor.
Proč jste si jako svoji životní dráhu vybral právě jazz?
Vyrůstal jsem v činžáku, kde bydlel i můj strýc a jazz byl, to, co se u nás hrálo, byla to první hudba, kterou jsem slyšel. Hráli Franka Sinatru, neznal jsem nic jiného. A tím to začalo.
A proč právě saxofon?
Zeptali se mě ve škole, na co bych chtěl hrát, a nabídli mi trubku, ale řekl jsem ne. Tak mi řekli, z hudebního testu nám vycházíš na klarinet, protože potřebovali někoho do pochodového orchestru, kdo by hrál na klarinet. Takže jsem začal na klarinet, to mi bylo osm, pak jsem přešel na altsaxofon v jedenácti, na saxofon ve třinácti a tam to začalo…
Vaše lekce hry na saxofon jsou už dlouhou dobu pro mladé saxofonisty základní inspirací, kdo byl ale inspirací pro vás?
Můj učitel byl Joe Viola z Berklee School of Music, byl můj guru na střední škole, kdy jsem k němu po škole chodil a cvičil celé dny. Ten třeba dokázal transponovat pro alto a nikdy neudělat chybu. Já sám samozřejmě dělám chyby neustále. A moji hrdinové byli Joe Henderson, Dexter Gordon, Stanley Turrentine, Miles Davis, který ale byl trumpetista, a to jmenuji jen malou část z nich. Poslouchal jsem jejich desky a hrál doma, co hráli oni.
Berete inspiraci i odjinud?
Poslouchám hodně klasickou hudbu, to je velmi důležitá inpirace, Bacha, Mozarta, Igora Stravinského, Oliviera Messiaena, řadu dalších.
Jste dlouholetým pedagogem na významné hudební škole, jste tedy v neustálém kontaktu s mladými hráči. Jak si myslíte, že se bude vyvíjet jazz v 21. století?
To je také moc dobrá otázka, ale když se mne na ni někdo ptá, říkám jsem na tohle moc starý, musíte se zeptat mladých hudebníků, kteří mají prst na pulsu doby. Ale obecně můžu říct, že když jsme vyrůstali my, poslouchali jsme jednu nahrávku klidně tisíckrát. Mladí si poslechnout tisíc nahrávek jednou. Takže mají mnohem více informací, vjemů než my. Dnes když mládež potřebuje něco zjistit, žádný problém, jde na internet. My jsme tohle neměli, museli jsme do všeho dát mnohem víc úsilí. Ale pořád je ve vesmíru stejné množství tvůrčí energie, stejně jako za nás, tvůrci ji dnes jenom používají jiným způsobem.
Hrál jste s legendami českého jazzu vaší generace, Vitoušem a Georgem Mrázem. Jak se vám s nimi hrálo?
To nejsou jenom české jazzové legendy, to jsou světové jazzové legendy, nejde být lepší než oni. Především se bavíme o dvou nejlepších basistech, kteří kdy žili, ale byli každý úplně jiný. Miroslav je velký chlap, s basou si vyloženě hraje, studoval klasickou hudbu. Basisté v té době, kdy přišel do Spojených států, to si pamatuju, to bylo v roce 66, kdy jsem ho poprvé potkal, nikdo předtím neslyšel nikoho hrát na basu tímto způsobem. George Mraz byl skvělý v tom, jak zvládal techniku tradičním způsobem, kdežto Miroslav byl mnohem víc současný, moderní.
Na pražském koncertu jste hrál asi s jednou z nejlepších sestav československé jazzové scény. Jaký je pohled vás jako zkušeného hráče?
Víte to je právě skvělé na této hudbě, že můžete vyrůst ve zcela jiné éře, na druhém konci světa, přiletět na tohle místo a cítit se jako doma u rodiny, mluvit stejným hudebním jazykem. Tihle kluci poslouchají stejné desky jako já, máme stejnou duši, máme stejný hudební jazyk a ještě se to prohlubuje kvůli internetu. V šedesátých a sedmdesátých letech, když jste chtěl získat nějakou desku, tak to nebylo tak snadné. Dnes si chcete něco poslechnout, jdete na youtube, máte to okamžitě. Zároveň to ale člověka zahlcuje, neví, co má poslouchat dřív a poslouchá povrchně, protože hudby je dostupné tolik… Mám hrozně rád výraz „let choice be made“ – je potřeba si prostě vybrat. Já jsem znamení Vah, a musím balancovat svoje osobní volby… a to co posloucháte, co cvičíte, s kým hrajete, je vaše volba a také vám to dává směr a určuje, jaký hudebník budete.
V nejbližších dnech budete nahrávat společné CD. O čem bude?
Už jsme začali včera a zítra to dokončíme. Na albu budou skladby, které jste slyšeli dnes večer na koncertě plus několik dalších. Všichni přispěli nějakou skladbou, takže je to konglomerát toho, co jsme složili dohromady.
Hrajete po celém světě a konkrétně tento typ hudby a hrajete s velkou spoustou hudebníků. Jak se díváte na současnou mladou jazzovou generaci? Jsou stejně technicky a umělecky zdatní jako vaše generace? Jsou v něčem jiní?
Ano, zcela jistě jsou na stejné technické úrovni a všichni hodně cvičí, ale ten rozdíl asi je, že za nás jsme hráli hrozně moc gigs, malých vystoupení pro lidi. Kdežto dnes se všechno většinou odehrává ve zkušebně, protože většina mladých nemá možnost taková vystoupení před publikem dělat. Ale obecně můžu říct, že v mladé generaci jsou skvělí hudebníci a hodně neuvěřitelného talentu. A ještě bych dodal, že je skvělé, že je tolik mladých, kteří jazz dělají z lásky, ne proto, že na tom zbohatnou. Je úžasné, že věnují svou kreativní energii tímto směrem.
Skladby, které hrajete, nejsou vlastně tak úplně psané v notách, většinu věcí improvizujete. Není to jako Bach, kde má interpret velmi úzké mantinely.
Ale oni to tehdy dělali taky, Bach neustále improvizoval…
Ano, ale to není způsob, jak Bacha chápeme dnes a není to způsob, jak jej hrajeme...
Jasně, u nás máme určitý rámec, učitý počet taktů a sekcí a v těchto sekcích hrajeme určitou harmonii a všichni v kapele vědí, kde právě jsme, ale zároveň v tom musíme být flexibilní, aby to neznělo akademicky.
Jak to děláte, abyste při improvizaci byli s ostatními na jedné vlně?
Je to v zásadě o neustálém cvičení fundamentals, jazzových standardů… rytmu, harmonie, výrazu… Ale kdybyste se mě zeptali na deset nejdůležitějších kroků jak být dobrý improvizátor tak bych řekl poslouchat, poslouchat, poslouchat, poslouchat, poslouchat…
Jak moc dnes sám cvičíte?
Když jsem byl mladší, tak jsem cvičil skoro pořád, osm, deset hodin denně, neměl jsem žádné ostatní povinnosti. Dnes už se zabývám dalšími věcmi, učím své žáky a podobně, ale i tak cvičím hodně, ale ne formálním způsobem… něco slyším nebo mne něco napadne a pak to zahraju a upravím a vyzkouším něco nového, pro mne je to můj vesmír a nesmírná radost.
