Proč jsem chtěl skončit. David Matásek o odcházení z Národního divadla, duševním zdraví i politice
Za dva měsíce mu bude šedesát, už dvě dekády je stálicí souboru Činohry Národního divadla. Přesto se v posledních týdnech a měsících jeho pozice otřásala. DAVID MATÁSEK (59) mluví v nebývale otevřeném rozhovoru o tom, proč byl ve špatné mentální kondici, kde teď vidí antické tragédie, proč nechce být jako jeho táta i co je nejhoršího na Andreji Babišovi.
Jaké to bylo v Bretani, kam jste s Činohrou Národního divadla odjeli s inscenací Rej?
Hodně pracovní – myslím, že jsme se malinko zbytečně těšili, že třeba uvidíme něco z Bretaně nebo z města Rennes. Spíš jsme byli zavření v divadle, které je hodně jiné než Stavovské, v němž měl Rej premiéru. Je to takový black box pro tisíc lidí, kdy hrajete na podlaze. Je tam prudká elevace, jeviště je strašně široké a mělké oproti Staváku, který má výhodu zadního jeviště, odkud v Reji jezdí naše tramvaj, z níž vystupují postavy.
Aspoň byl ve svém váš režisér Arthur Nauzyciel, výrazná osobnost francouzského divadla, který tam dělá uměleckého šéfa.
Je posedlý prací, někdy s námi mluvil jako se žáčky. Nemá nic jiného než sebe a divadlo, což samozřejmě respektuju, protože to přineslo ovoce. Navíc razí způsob práce, který tady moc neznáme. Normálně soubor nejprve režisér s dramaturgem a výtvarníkem seznamují s tím, jakým směrem chtějí jít, pak chodíte na dílčí zkoušky a až na nějaké další projížděčce se vidíte s kolegy a slyšíte, že někdo křičí víc než vy, takže se musíte sladit. Tady s režisérem Nauzycielem to bylo jinak. Od začátku jsme zkoušeli všichni společně. Šest týdnů u stolu. Přišly třeba tři čtyři dny, kdy se na mě vůbec nedostala řada. Ale nebral jsem to jako nějakou újmu, že mi utíkají kšefty. Režisér totiž přišel úplně s novou metodou práce, která při herecké akci nespočívá v otázce a odpovědi nebo v obraně a útoku, jak to známe od nás. Spíš jde o nabídku a protinabídku.
V čem je to pro vás přitažlivé?
Musíte jít po myšlence, jako postavy se navzájem přijímat. Člověk se vrátí ke kořenům, kdy nemůže používat svoje osvědčené herecké šuplíčky, které už vytáhl stokrát. Na první přečtení to možná působí banálně, jako konverzačka, ale najednou zjistíte, že je tam cyklení, že postavy používají podobná slova. Že je to fakt rej.
V angažmá Činohry Národního divadla jste dvacet let, předtím jste v souboru byl ještě čtyři a půl roku v 90. letech. Zní to, jako kdybyste teď pocítil nový zápal.
No vidíte. A já přitom ještě před pár dny šel za šéfy Činohry, dvojicí SKUTR (šéfové Činohry Národního divadla Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský; poznámka autora), s tím, že chci od září příštího roku skončit. Ne že by mě práce přestala
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
