Chcete veselou historku? Oscarový herec Eddie Redmayne o nových výzvách i trapasu se Shakespearem

Momentálně se o něm mluví nejčastěji v souvislosti s Netflixem. Nedávno totiž ve filmu Dobrá sestra ztvárnil roli nemocničního zabijáka Charlese Cullena, jenž se přiznal ke čtyřiceti vraždám, ale pravděpodobně jich spáchal mnohem víc. Recenzenti i fanoušci mu za přesvědčivý výkon předpovídají dalšího Oscara, objevily se však i pobouřené reakce – podle nich se film Tobiase Lindholma svezl na vlně populárního žánru „true crime“, aktuálně zosobněného netflixovským hitem Dahmer. Red­mayne nicméně odmítá, že by body, které jeho film sbírá, byly krvavé. Detailně jsme to probírali na festivalu v Curychu, kde Eddie Redmayne převzal cenu Golden Eye za mimořádný přínos kinemato­grafii.

Co jste o postavě Charlese ­Cullena věděl, než vám jeho roli nabídli?

Právě, že nic. Poprvé jsem se s ním setkal ve scénáři Krysty Wilson-Cairnsové. Ten příběh se mi rozeběhl před očima v plné síle a já žasl, jak jsem o něm mohl nevědět.

Čím vás dostal?

Nejvíc mě fascinuje, že nezapadá do žádné škatulky. Z jedné strany je to až heroický příběh o ženě řešící chybu ve zdravotnickém systému, kterou společnost neviděla nebo vidět odmítá. Na druhé pak stojí sám Charlie, respektive boj se zlem vedený překvapivě prostřednictvím soucitu a velkorysosti. Jakmile jsem ho dočetl, pátral jsem po dalších informacích a jako první jsem si samozřejmě sehnal předlohu Charlese Graebera The Good Nurse: A True Story of Medicine, Madness and Murder. To je mimochodem splněný sen mnoha herců, protože vše zasazuje do živého kontextu a postavám dodává trojrozměrné psychologické pozadí.

Jaké pocity vás při práci na filmu napadaly?

Přes kamaráda jsem se dostal do zákulisí intenzívní péče, kde jsem si uvědomil řadu věcí. Třeba jak obrovskou zodpovědnost v sobě práce ošetřovatele nese. Jak zásadně jsou na vás pacienti závislí, a tím i zranitelní, a jak velkou moc to dává do ruky vám. Došlo mi, že právě ošetřovatelé fungují jako prostředníci mezi doktorem a pa­cienty. To oni jim do „lidštiny“ překládají lékařova slova, dodávají jim kontext. Citový vztah navazuje pacient s ošetřovatelem, nikoli s lékařem, a je to vztah velmi křehký a specifický. A pak je tu ještě osobní rovina, kdy jste na jednu stranu součástí něčího osudu. Ten někdo vás bere jako osobu blízkou, na niž spoléhá a jíž všechno svěří, načež přijde konec směny a vy se musíte odstřihnout a předat ho dál. Těžké je to pro obě strany.

Postavy jako Stephen Hawking, Lili Elvenes či Charles Cullen nemohou být odlišnější, přesto mají jedno společné: jsou to skuteční lidé. Co vás na nich láká?

I když hraju roli vysloveně fiktivní, stejně se ji snažím ukotvit v realitě, udělat z ní někoho maximálně uvěřitelného. Jinak to neumím. Takže ať jsem Stephen Haw­king, nebo Mlok Scamander (postava ze série Fantastická zvířat; poznámka autorky.), vždy hledám něco hmatatelného, něco, čeho se dá chytit. Abych mohl začít létat, potřebuju bytelnou startovací dráhu. Abych se dostal dovnitř, musím mít prozkoumaný vnějšek.