Štěpán Kozub: Žiju dvojí život. Doma nejsem komik. Kdybych hrál jen vážné role, shořel bych jak papír

Michal ve snímku Spolu, David ve Třech tygrech: Jack­potu a naposledy Štětka v komedii Grand Prix. Letos jste se objevil ve stěžejních rolích hned ve třech filmech. Musel jste je oproti scénáři hodně vy­šperkovat?

Vždycky se snažím přicházet s nápady zvenku. Myslím, že je to pro herce taková trochu povinnost. Pokud se bavíme o Grand Prix, tak Honza Prušinovský je poměrně dost otevřený režisér. Často za mnou chodil a ptal se, jestli by se to dalo říct lépe, než je to napsané. Tři tygři jsou jiní, autorská věc, kde do věcí zasahuji víc.

Grand Prix je komedie, zároveň ale střízlivě nahlíží do českých periférií na jejich obyvatele. Vy v souboru Tři tygři taky vlastně láskyplně představujete losery…

Musí to být parodie, ale nesmíte nikoho odsuzovat. Je lidské si, v uvozovkách, umět takové exoty obhájit. Když pracujeme na takových, jak jste říkal, loserech, tak o nich člověk nepřemýšlí jako o loserech, ale o normálních žijících bytostech, které to mají v životě možná trochu jinak než já nebo vy.

Mluvíte o vašich postavách ze skečů, jako je David Votrubek, Jugoslav nebo drzý Pražák Voliver, jenž dostane v Ostravě za vyučenou. Zajímá mě, jak tyhle postavy socháte.

Vždy se snažíme o to, že kdybychom je naanimovali, měly by působit jako animovaný skeč. Proto jsou postavy a charaktery záměrně přepálené. V tom spatřujeme obrovskou zábavu. Funguje to zhruba tak, že jeden z nás, Tří tygrů, přichází nejprve s nápadem na místo: „Mě napadlo, že bychom natočili skeč z prostředí gynekologie.“ A někdo pak nadhodí: „To by bylo super, kdyby tam byl třeba trpaslík.“ Další si přisadí: „No a co kdyby ten trpaslík potkal někoho, kdo je transgender?“ Nikdy to ale nepíšeme slovo od slova, stačí námět a nějaká kostra, samotná akce je čirá improvizace.

Myslíte, že se budete dál spíše profilovat do této velmi fyzické komedie, nebo spíš do stand-upu?

Já mám i stand-up dost pohybový. Když vyprávím nějaký příběh, snažím se hrát všechny figury, které v příběhu jsou, přeskakuji z první osoby do druhé… Fyzická komedie mě baví, ale třeba v divadle hrajeme spoustu konverzaček. Takže já mám rád komedii globálně, ale když si můžu trošičku zařádit, kdy je postava něčím výrazná, třeba fyziologicky specifická, baví mě to. Takové to převtělování je hrozně zábavný proces. A já jsem si už před nějakou dobou slíbil, že už nebudu dělat věci, které mě prostě nebaví.

Dá se komedie naučit? Když v sobě nemáte přirozenou sebejistotu, musí to přece být velmi obtížné.

Možná to tak nepůsobí, ale já si také nepřipadám jako úplně sebevědomý člověk. Aspoň ne za každou cenu. Mnohdy prostě musím jít přes stud a obavu, to je na denním pořádku. Ale je pravda, že když práci pojmete jako výzvu a překonávání osobních mantinelů, může to být hrozně zábavné a zároveň velmi očišťující. Kdybych to řekl úplně laicky, před kaž­dým nástupem na jeviště nebo před kameru jsem tak nervózní, je mi tak zle a tak se mi nechce dělat, že bych byl tisíckrát radši, kdybych třeba uměl hodit oštěpem 160 metrů.

Když se o vás píše, všude se po­užívá, že jste etalon nekorektního humoru. Vzal jste tuhle zkratku za svou?

Mně až okolí řeklo, že to, co dělám, ten humor, že je nekorektní. Já sám to tak nikdy nevnímal. Myslel jsem, že humor je prostě bezhraniční záležitost, vysoce subjektivní věc. Žijeme ale ve společnosti, kde jsou některá témata už natolik citlivá, natolik křehká, že když do nich jako komik trochu pícháte, už se stáváte nekorektním. Dělám komedii tak, jak ji cítím, a jestli to pro někoho znamená, že je nekorektní, jsem v pohodě. Já sám nad sebou takhle ne­přemýšlím.

Takže cítíte, že doba je křehčí a opatrnější v tom, co je přípustný humor? Pokud to tak je, možná tedy aplikujete nějakou sebecenzuru.

Myslím, že můžeme Bohu nebo čemukoli, čemu věříme, děkovat, že žijeme, kde žijeme, a že tahle opatrnost v  nás zatím není tak rozlezlá. Ale stačí se podívat za hranice a zjistíte, že to, z čeho já si dělám legraci, už by si třeba v Británii koledovalo o velký průser. Je to vlastně jeden velký paradox, zvláštnost a podivnost, vykloubenost téhle doby. Někteří mají potřebu lynčovat komedianty za to, že jsou komedianti. Je to stejné jako nadávat chirurgovi, že je chirurg. Když jdu na jeviště, nechci se nikoho dotknout, můj záměr není někomu ubližovat. Chci jen bavit. Nemůžu ovlivnit to, co se děje v hlavách lidí, kteří tam sedí.

Dá se říct, že společenská odpovědnost může být zabiják humoru?

Myslím, že historická povinnost komediantů je skrze humor a smích nastavovat zrcadlo jako nějakou sebereflexi společnosti. Často se o tom bavíme s kolegy v divadle. Zažil jsem, že třeba kolega Čuba chtěl uchopit v rámci improvizace téma rovnoprávnosti žen. To velmi rezonuje, a když se o něm budeme bavit hodně seriózně, jedná se o vážný problém. Ale když tomu dáme punc komedie, sarkasmu a nadhledu, je to vlastně strašně zábavné, pro komedianta obrovská studnice inspirace. Ale zjistili jsme, že když to zkusíme, v hledišti vznikne určité napětí. Vlastně tím ale říkáme jediné: zas tak moc to neprožívejte – můžete vyjít z divadla a může vás srazit auto.