Alice Nellis: Jsem v sendviči, ale v docela milosrdném, i když mám tři děti a nejisté povolání
Řeší jako my všichni v nejisté době budoucnost svých dětí; odmítá však všeobecnému stresu podléhat. Díky zkušenostem zažívá při své tvorbě daleko větší svobodu, ale vůbec prý to neznamená, že bude snazší natočit další celovečerní film. Má jich za sebou deset, ten poslední, rodinný příběh Buko, měl premiéru na podzim. Filmová i divadelní režisérka a scenáristka Alice Nellis (51), autorka moderní, a přesto tradiční vánoční pohádky Sedmero krkavců, je si s optimismem sobě vlastním jistá, že je to právě lehkost a humor, které jí pomáhají vidět složité situace z větší dálky.
Jaké příběhy píšete právě teď?
O dvou velice spořádaných učitelích. Mají čtyři děti, vždycky všechno dělali správně. Když se jim blíží sedmdesátka, svolají si své dospělé děti a řeknou jim, že se chtějí rozvést. Rekonstruují dům, aby si mohli koupit každý svoje bydlení, a potřebují proto na čas bydlet u mladých. Žádné z dětí nechápe, co se stalo. Tak znovu poznávají svoje rodiče a platí to i naopak, už jako dospělí všichni společně řeší nové problémy; některé přicházejí zvenku, některé si dělají sami… Bude to šestnáctidílný seriál a už to mám skoro napsaný.
Oni si ti staří manželé najdou někoho jiného?
To vám nemůžu říct, to je tajný. Hodně prostoru mají ve scénářích právě dospělé děti, kterým je mezi 30 a 40 lety, a buď už mají vlastní potomky, nebo se na ně chystají. Myslím, že je to zajímavý moment: poznávat své rodiče znovu jako dospělý je jiné než je znát jako dítě. Žánr je to vcelku lehký, seriál je psaný s nadhledem a jistou absurditou, dovoluje mi zabývat se vážnými tématy, která by bez humoru byla zbytečně těžká.
Třeba smrt, která se ve vašich filmech objevuje často?
Třeba. Smrt si snažím představovat jako to největší tajemství, které tady je a každý se k němu musí postavit sám za sebe. Tak o tom ostatně vyprávím i dětem. Někteří lidé tvrdí, že vědí, co bude po smrti, ale většina z nás neví a ti, kteří tvrdí, že to vědí, se ve svých názorech hodně liší. Ostatně víry, které mají všechny otázky jasně uzavřené a dané, jsou trochu podezřelé. Přijmout tohle tajemství je pro mě těžké, ráda bych, abych se na „život po životě“ mohla připravit, ráda bych věděla, co si s sebou zabalit. Ale člověk nemusí všechno vědět – a to dělá náš život krásnějším.
Je lehounký pohled na závažné věci jednou z cest i pro vás osobně?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
