Když se Pelé zranil, Masopust nám zakázal ho faulovat. České legendy vzpomínají na brazilského fotbalistu
Ve čtvrtek vpodvečer zemřel, po dlouhém boji s rakovinou tlustého střeva, legendární brazilský fotbalista Pelé. Ikonický útočník jako jediný třikrát vyhrál mistrovství světa, stal se první globální fotbalovou hvězdou a mnohými je považován za nejlepšího hráče historie. Svým nejen fotbalovým vlivem dalece překonal hranice sportu; v článku na něj vzpomínají čeští sportovci a pamětníci Josef Jelínek, Ivo Viktor a Zdeněk Nehoda.
Edson Arantes do Nascimento, jemuž nikdo neřekne jinak než Pelé, se v kádru nejslavnější fotbalové reprezentace na světě – té brazilské – objevil, když mu bylo pouhých šestnáct let a devět měsíců. A svůj debut proti Argentině na legendárním stadionu Maracanã v Rio de Janeiru rovnou vyšperkoval první gólem. O rok později už coby sedmnáctiletý zázračný talent pomohl své Brazílii k finálové výhře nad pořádajícím Švédskem 5:2 dvěma góly – výrazně tak přispěl k zisku historicky prvního titulu mistrů světa pro jihoamerickou zemi.
Československé gesto a přelobování z 60 metrů
Na mistrovství světa v roce 1962 už jel rodák z města Três Corações coby jedenadvacetiletý tahoun a “mazák”. V základní skupině narazila Brazílie rovněž na výběr Československa.
Na Pelého výkon v tomto zápase vzpomíná pamětník tohoto šampionátu Josef Jelínek, který v té době hrával za Duklu Praha: “Pelé byl především výborný technik, nehrál nijak tvrdě – obojím mi připomíná Argentince Lionela Messiho.” Pelé si každopádně v tomto zápase při pokusu o přelobování československého brankáře Viliama Schrojfa z poloviny hřiště zranil stehenní sval. V té době ještě hráči nesměli střídat, brazilská hvězda tak musela i se zraněním zůstat na hřišti. Josef Masopust, lídr a nejlepší hráč československého výběru (a rovněž vítěz Zlatého míče za rok 1962), svým spoluhráčům nakázal zraněného brazilského útočníka neatakovat – gestem fair-play si Čechoslováci vysloužili nejen respekt, ale z Masopusta a Pelého se posléze stali dobří přátelé.
Duel Brazílie s Československem se na šampionátu v roce 1962 opakoval ve finále – Brazilci i bez své nejzářivější hvězdy díky výhře 3:1 podruhé vyhráli mistrovství světa.
Pelé jak na klubové úrovni (v dresu slavného brazilského týmu Santos), tak i v reprezentaci, udivoval svou komplexností – disponoval skvělým driblinkem s míčem, vedle toho byl perfektně fyzicky připravený. To potvrzuje mistr Evropy z Bělehradu z roku 1976 Ivo Viktor: “Byl především všestranný hráč. Uměl všechno, dokázal i vypracovat šanci pro spoluhráče.”
Někdejší skvělý československý brankář Viktor proti Pelému hrál v kariéře celkem třikrát – dvakrát v přátelských utkáních a jednou na světovém šampionátu v Mexiku v roce 1970. Tehdy se v zápase základní skupiny snažil Pelé československého brankáře přehodit z velké dálky stejně jako v roce 1962 Schrojfa – Pelé tehdy Viktora loboval ze středového kruhu ještě na vlastní polovině, tudíž zhruba z 60 metrů. I kvůli špatným povětrnostním podmínkám ve městě Guadalajara položeném 1 500 metrů nad mořem se to brazilské legendě těsně nepodařilo, což ho ale mrzet nemuselo – s Brazílií posléze ovládl třetí světový šampionát, což se předtím, ani potom nikomu jinému v historii nepovedlo.
To byl začátek sedmdesátých let, kdy se Pelé stěhoval ze Santosu do týmu New York Cosmos, kde udivoval tehdy fotbalem nepolíbené Spojené státy. Otázkou je, zdali by byl Pelé zářivou hvězdou i v dnešním podstatně fyzicky náročnější hře – o tom ale Viktor nepochybuje: “On by to zvládl. Dnes se sice trochu více běhá, ale pořád oceňujeme onu fotbalovost. Pelé by dnes určitě hrál v Evropě za špičkový klub. Měl smůlu, že v jeho době jihoamerický trh nebyl otevřený přesunům hráčů do Evropy.”
Na fenomenálního Brazilce vzpomíná bývalý výborný brankář i osobnostně: “Mimo hřiště jsem se k němu blíž nedostal. Od Josefa Masopusta vím, že byl Pelé skromný – vypracoval se z chudých poměrů a stejně jako jiní slavní zůstal nohama na zemi. Nyní vidíme kontrast s Cristianem Ronaldem, který si nepokorným chováním na nedávném mistrovství světa kazí jméno a ztrácí své příznivce.”
Nejlepší v historii?
Na Pelého vzpomíná i další mistr Evropy z Bělehradu a nejlepší československý fotbalista z let 1978 a 1979 Zdeněk Nehoda. Bývalý skvělý útočník se zamýšlí nad podobnostmi s Brazilcem: “Já byl vyloženě hrotový útočník, moje nejsilnější stránky byly ve velkém vápně. Kdežto Pelé hrál hlouběji v poli, měl zároveň dobrou rozehrávku, tvořil hru, nahrával na góly, byl trochu jiný než já. Byl to komplexní hráč – rychlý, technický, uměl obejít soupeře, dokázal zakončit oběma nohama. A i když nebyl výrazně vysoký, tak měl vynikající výskok a dával plno gólů i hlavou.”
Řadu let se zároveň vede debata, kdo že je nejlepším fotbalistou historie - zdali právě Pelé, nebo Argentinec Diego Maradona, či současní hráči, Portugalec Cristiano Ronaldo a čerstvý mistr světa s Argentinou Lionel Messi: “Podívejme se nejdřív, který fotbalista dokázal nejvíc změnit fotbal,” říká fotbalový novinář z deníku Sport Martin Vait a pokračuje: “Kdybychom do tohoto žebříčku zařadili i jiné hráče, musel by jednoznačně vyhrát Nizozemec Johann Cruyff, který pomohl přivést na svět totální fotbal a byl průkopníkem moderního fotbalu. Diego Maradona byl naopak spíš představitelem individuálního mistrovství, jaké už se dnes na hřištích moc nevidí. A Messi s Ronaldem jsou úžasní hráči, ale ani jeden z nich nepřinesl do hry taktickou revoluci. Předchůdcem Cruyffa byl ale v leckterých směrech Pelé, který během své kariéry zažil obrat od rigidní staré předválečné taktiky do čtyřobráncového systému. Vždy se dokázal adaptovat a na hřišti v průběhu let plnit různé role, čímž předznamenal dnešní flexibilitu fotbalu. Dostal ho do nové éry, i když jeho poslední světový šampionát v roce 1970 byl spíš labutí písní za tou starou.”
Vait dále rozvíjí úvahu o nejlepším fotbalistovi historie: “Ačkoliv má dnes spousta odborníků i fanoušků jasno po triumfu Messiho a Argentiny na mistrovství světa, mnozí pamětníci mají na piedestalu stále Pelého s Maradonou. A to ačkoliv pro ně obě hvězdy minulosti měly spíše mýtický status, než aby je dvakrát týdně mohli pravidelně sledovat jako dnes Messiho s Ronaldem.”
Je ovšem velice složité porovnávat jednotlivé historické fotbalové éry: “Dříve se hrál úplně jiný fotbal – rychlostně, takticky, i technicky, víc směřovaný na individuality než na tým. I proto byl vliv individualit na tým větší než dnes. Záleželo víc na mistrovství světa jednou za čtyři roky a na prestižních přátelských zápasech než na každodenním neúnavném ligovém plahočení, titulech v evropských pohárech a na Zlatých míčích a překonávání rekordů. Je nespravedlivé z tohoto pohledu hlavně vůči Pelému, že se nemohl poměřovat s dnešními souputníky a automaticky na ně ztrácí, na druhou stranu Messi ani Ronaldo nemohli nastřílet přes tisíc gólů jako Pelé a složitěji se jim vybojovávaly tři tituly mistra světa. Pokud ale budeme považovat dnešní fotbal za vrchol historického vývoje, pak je logické brát Lionela Messiho za nejlepšího fotbalistu dějin. Takřka není možné dosáhnout ve fotbale na kolektivní i individuální úrovni více, než čeho Messi dosáhl.” zakončuje Vait.
Debata o nejlepším fotbalistovi historie ještě dlouho neutichne; možná nikdy. Vždyť nejen sportovní svět přišel odchodem Pelého o legendární nezapomenutelnou postavu.
