Jaroušek je tady pořád s námi, říkají potomci Jaroslava Haška o rodinném podnikání v Lipnici nad Sázavou
Právě před 100 lety zemřel v Lipnici nad Sázavou jeden z našich nejslavnějších spisovatelů Jaroslav Hašek. Zemřel v pouhých 39 letech a slávy si přitom během života rozhodně neužil. Zbyly po něm dluhy, dvě manželky, jeden syn, ale také mnoho povídek, článků a hlavně román o Švejkovi. Ten patří dnes už neodmyslitelně k Čechám; výrazy jako švejkovství nebo švejkování zakořenily v našem jazyce a o Češích se dokonce mluví jako o národě Švejků.
Poslední měsíce svého života strávil Hašek především v lipnickém hostinci U České koruny, kde vytvořil podstatnou část svého nejznámějšího díla. Před dvaceti lety se Haškovi potomci rozhodli objekt koupit a zrekonstruovat. Pomyslné žezlo rodinného podnikání je nyní v rukách pravnučky Petry a pravnuka Martina.
Co pro vás znamená být potomkem jednoho ze slavných českých spisovatelů?
Martin: Pro mě být Haškem znamenalo odjakživa zodpovědnost. Už na základní škole měla naše češtinářka pocit, že bych měl mít nejlepší slohové práce. Na střední jsem si Jarouška dokonce vytáhl jako maturitní otázku. Dost možná mi ho tam ale profesoři schválně podstrčili (smích). Na psychologii jsme měli profesora, který byl velký milovník Švejka. Při hodinách vždycky mluvil ke mně, jako „Viďte, pane Hašku…“, a spolužáci si mě pak dobírali. To nebylo úplně příjemné, ale postupně jsem se k dílu i k době, kdy Hašek žil a tvořil, propracoval.
Petra: Já jsem s tím vlastně vůbec nechtěla být konfrontovaná. Později se to zlomilo i u mě, ale musela jsem si k tomu najít cestu. V současnosti, kdy se jako rodina odkazu pradědy opravdu aktivně věnujeme, to bereme jako závazek. Ale ne ve slova smyslu nutné a nepříjemné povinnosti, ale spíš jako úkol starat se o rodinný klenot. Přijde mi to logické.
Lidé od vás asi očekávají, že Haškovo dílo dokonale znáte a že možná i svou kariéru a život podřídíte tomu slavnému dědictví. To asi není úplně nejlehčí?
Petra: Je pravda, že se ode mě vždycky přepokládalo, že budu Haška číst a budu o jeho díle vědět všechno. A taky že podědím spisovatelského ducha. To se mi bohužel obloukem vyhnulo. Mám ale ráda humor a smích, beru je jako nejlepší lék a způsob sebereflexe.
Martin: Jasně, že v dobách, kdy mě Jules Verne bral do tajuplných světů a s baterkou pod peřinou jsem hltal Mayovky, táta neustále umisťoval Švejka vedle mé postele. Když mi bylo 18, konečně jsem ho poprvé celého přečetl – do té doby jsem měl mnohem radši filmové zpracování s Rudolfem Hrušínským. Postupně jsem přečetl samozřejmě i další díla a musím říct, že mě ta cesta k pochopení Haškova života i historických a válečných souvislostí, které se toho týkají, baví čím dál víc. Jako od potomka „nejslavnějšího bohéma“ ode mě zároveň skoro každý čeká, že si s ním v hospodě sednu a dáme si společně pivo. Taky ve mně lidi hledají geniálního baviče. A protože mám pivo rád, tak si ho s nimi dám. I když jak říká moje žena, která vůbec alkohol nepije, měl bych si s nimi prý spíš dát nějaký dobrý čaj (smích). Podle všech haškologů byl Jaroušek introvert sužovaný častými depresemi, takže o nějaké veselé kopě nemůže být asi moc řeč. Mimochodem podobné problémy nás s Petrou bohužel taky potkaly, krev prostě není voda.
Velký rozhovor přineseme v prvním lednovém čísle Reflexu a v Premium sekci na Reflex.cz.
