Zemřel oscarový Theodor Pištěk. Režim jsme porazili flaškou a houskami, řekl před časem Reflexu
Ve věku 93 let ve středu zemřel malíř, výtvarník a scénograf Theodor Pištěk. ČTK to dnes sdělila rodina. Podílel se na oscarovém filmu Amadeus. Předloni v lednu dal naposledy rozhovor Reflexu při příležitosti výstavy Pištěk & Pištěk – Dva světy v pražské Ville Pellé, povídání s Pištěkem nyní znovu vydáváme. V rozhovoru vzpomínal na začátky u Františka Vláčila, práci na legendárním Amadeovi i na dobrodružství s uměleckým spolkem Paleta vlasti. Mluvil i o vzniku uniforem Hradní stráže, spolupráci s Václavem Havlem.
Vystudoval jste malbu, proslavil se prací pro film, ke kterému jste se dostal díky setkání s Františkem Vláčilem. Jak jste se seznámili?
Relativně jednoduše. Moje spolužačka ze střední grafické školy si ho vzala za muže. A já, protože se mi líbily Vláčilovy krátké filmy, například Skleněná oblaka (1958), jsem se jí svěřil, že toužím po seznámení. Pozvala mě k nim domů na bábovku a hned na první schůzce bylo jasné, že si rozumíme. Povídá mi: „Chystám se na Holubici(Vláčilova celovečerní prvotina měla světovou premiéru na MFF v Benátkách 1960; poznámka autora), a protože část filmu se bude natáčet v sochařském ateliéru, pomůžeš mi ohlídat věrohodnost prostředí?“ A jak jsem už „hlídal ateliér“, uprostřed přípravných prací mi Franta povídá: „Když už se mnou pracuješ, udělej mi taky kostýmy.“ Povídám, jak já, malíř z AVU, bez filmového vzdělání, mám oblékat i herce. Odpověděl mi: „Vždyť tam jsou jen dvoje džíny a jedno tričko, to zvládneš.“ Takhle jsem se dostal ke kostýmům.
Natočili jste s Vláčilem několik zásadních filmů – Marketa Lazarová (1967) je považována za jeden z nejlepších československých filmů všech dob. Zároveň se o Františku Vláčilovi vyprávělo, že to s ním nebylo jednoduché, že byl hodně divoký…
Byl jsem snad jediný člověk, na kterého dal, proto jsem mu občas dělal tak trochu bodyguarda. Stávalo se, že mi zavolali z produkce, že Františka potřebují dát do latě, a tak mě naložili do auta a odvezli na natáčení do jižních Čech. Ale obecně: já ho miloval, ohromně jsme si vyhovovali. Dokonce podle mého vzoru začal koketovat s automobilismem, závody ho okouzlily.
Vraťme se k malbě. Kde se vzalo vaše okouzlení fotorealismem, tedy návratem k realistickému figurativnímu zobrazování?
Začátkem sedmdesátých let jsem viděl obrazy několika amerických fotorealistů, které mě přinutily se s jejich stylem vyrovnávat, ale po svém. Za všechny bych jmenoval Dona Eddyho. Osobně, myslím, se moje práce nedají přesně definovat jako fotorealistické, jde spíše o realismus pracující s fotografií. Celou dobu mého realistického malování se mi, na rozdíl od Američanů, kteří jsou čistě formální, do obrazů dostával filozofický rozměr – fenomén tajemství. V každé mé kompozici najdete detail, jenž klade otázku, co je uvnitř, co se tam skutečně skrývá. Na konci mého hledání a kladení otázek pak čeká super tajemství, které pro mě, například, představuje bádání slavného fyzika Stephena Hawkinga. Nekladu si ovšem otázky filozofické, ale výtvarné. Proto se nemohou krýt s jeho hledáním, hledám vlastní cestu, neilustruji filozofická řešení.
V roce 1962 jste s někdejšími absolventy Akademie výtvarných umění v Praze a posléze i filmaři založili recesistický klub Paleta vlasti. Proč vlastně?
Paleta vlasti vznikla z potřeby vytvořit si vlastní životní prostor, který by nám umožnil přežívat tu nešťastnou dobu. Zásadou bylo, že každý člen jednou za čas musel vymyslet nějakou činnost, jež pro něj byla co nejméně přijatelná či umožnitelná. Podmínkou bylo vybrat si aktivitu, která danému člověku absolutně nevyhovovala. Chtěli jsme tím vítězit nad zhovadilostí režimu. Proto jsme jako žáci vysoké umělecké školy vstupovali do činností pro nás nevlastních, jako hokej, divadlo, muzika nebo pořádání happeningů. Například herec, režisér a dramaturg Jan Kratochvíl udělal senzační akci, které říkám Snídaně v trávě.
Pověstná bombardování houskami?
Přesně tak. Vyrazili jsme do Motola, kam na louku najednou přiletělo práškovací letadlo, a on nás nechal bombardovat obloženými žemlemi se salámem v době, kdy jít kolem letiště bylo pro režim podezřelé. Ve světě na lidi shazovali bomby, my je nahradili houskama. On – za flašku rumu – sehnal pilota s letadlem, což, kdyby si to někdo špatně vysvětlil, mohlo být tak na deset let tvrdého kriminálu. Takže my režim porazili flaškou rumu! Jindy, v roce 1971, jsme nastudovali Monte Christa o zločinně uvězněném člověku. Divadlo o udavačích, darebáčcích a všech možných fízlech, v době, kdy u nás nastupovala normalizace. Pravidlem bylo, že nikdo nesměl působit ve své profesi, proto já s vadou řeči často byl za konferenciéra. Monte Christa jsem režíroval, František Vláčil mi dělal asistenta a například Pavel Landovský – profesí herec – nesměl mluvit, měl němou roli.
S hokejovým týmem Palety vlasti jste často jezdili do zahraničí. Jak jste se k podobným výletům dostávali?
Za naše pravidelné návštěvy Švýcarska – jezdili jsme i do Německa nebo Francie – může náš tajemník, fotograf Ferda Franta. Někde vzal stopaře, dali se do řeči, ukázalo se, že veze hokejistu, a hned sjednali hokejový zápas Saint-Cergue–Paleta vlasti. Když jsme tam poprvé přijeli, Švýcaři vůbec netušili, koho si pozvali, ale protože československý hokej byl v té době pojem, čekal tam skoro vyprodaný olympijský stadión v Ženevě. I na nás silné kafe. Malíř a sochař Hugo Demartini, který stával v brance, se mi po letech svěřil, že když před začátkem utkání hrály národní hymny Československa a Švýcarska, měl hrůzu, aby se vůbec udržel na bruslích a neupadl. Okamžitě po zahájení utkání jim přirozeně došlo, že něco nehraje. Když viděli, jak podivně se pohybujeme po ledě a jak zvláštně šmidláme hokejkami, nastalo hrobové ticho, které se však za chvíli proměnilo v ohromný potlesk. Proto nesouhlasím, když slyším, že někdo o Švýcarech říká, že nemají smysl pro humor. Oni téměř okamžitě pochopili, co se přihodilo, my se stali miláčky Švýcarska a pravidelně se tam vraceli.
Tehdejší skupinové cesty do valutového zahraničí předpokládaly přítomnost pověřeného důstojníka Státní bezpečnosti. Měli jste svého?
Říkali jsme mu doktor Sorge – podle známého komunistického špióna, kterého za druhé světové války oběsili v Japonsku. Samo sebou jsme o něm věděli, myslím, že i on věděl, že to o něm víme. Jen jsme si hráli na Neználky. Opravdu to byla běžná praxe. Když Miloš Forman v Praze točil Amadea, každý den ráno u baráku na něj čekal StB nasazený taxikář. Miloš mu strčil do ruky pár dolarů a on mu vysypal, jaké úkoly má pro daný den. Takže on si toho svého pěkně zkorumpoval.
Po vzniku dokumentu Charty 77 se režim hystericky bránil všemu západnímu, proto nám natáčení amerického Amadea v Praze roku 1983 přišlo jako zázrak…
Ve skutečnosti to bylo jednoduché. Režim dostal dva milióny dolarů a všichni drželi ústa. Akorát Miloš ani nikdo jiný z jeho týmu se nesměl potkat s Václavem Havlem. Na Barrandově dokonce jedna režisérsko-partajnická skupina, nebudu je jmenovat, napsala dopis na ÚV KSČ, že protestují proti tomu, aby ten uprchlík Forman tady točil. Ale dolary byly pro režim přece jen dolary. Říkám tomu vítězství dolarů nad ideologií. A navíc, já se díky tomu ocitl v Americe.
Jaké bylo předávání Oscarů?
Komediální byl už jen příjezd na hotel v Los Angeles. Letěli jsme tam s architektem Karlem Černým, každý v kapse 15 dolarů od Filmexportu, které jsme hned ve výtahu ostýchavě nastrkali liftboyovi do kapes. On ještě koukal, že mu dáváme málo. První tři dny jsme živořili, na pokoji nám sice každý den vyměňovali šampaňské, ale jinak nic. Až jsme našli jeden bar s obrovskými pytli buráků, kde jsme posedávali tři dny u sodovky a těch burácích. Pak přijel Mirek Ondříček, tehdy už Altman, a ten nás založil.
A samotné udílení cen?
Hodně se řešilo, že všichni nominovaní by měli být v páru, já nikoho neměl a ani jsem tak rychle nedokázal nikoho sehnat. Nabídl se Ivan Passer, že mi pro tuto příležitost zapůjčí svou černošskou přítelkyni. Před vchodem koukám, jak se ke mně blíží kyprá dáma s klasickou černošskou prošláfnutou siluetou, v pánském fraku s cylindrem. Kdybyste viděl, s jakou vyzývavostí trčely krovky fraku na jejím pozadí, byl byste ohromen! Vešli jsme do sálu a tam úplně jiný svět. Člověk může dělat ramena, být drsný, že ho nějaký Oscar neporazí, ale když před vámi v obecenstvu sedí dámy se šperky, které mohou být v hodnotě poloviny tehdejšího rozpočtu Československé socialistické republiky, jste přece jen trochu nesvůj. Na druhou stranu, protože v předvečer před udílením mi Miloš říkal, ať si moc neslibuji, že v mé kategorii je nominovaná i Cesta do Indie (poslední film Davida Leana, jehož snímky Most přes řeku Kwai, Lawrence z Arábie a Doktor Živago získaly celkem 28 Oscarů; poznámka autora), moc jsem opravdu nečekal, zvláště když přede mnou Oscara za kameru nedostal Mirek Ondříček. Už vstával, ale padlo jiné jméno. A já si říkal: když ne on, tak já taky ne.
Vy jste ale Oscara za kostýmy dostal.
Opravdu se najednou ozvalo: „Theodor Pištěk!“ Vyjdu na pódium, tam Glenn Closeová s Jennifer Bealsovou a první trapas: místo převzetí sošky jim začnu líbat ruce. A jak všichni při děkovné řeči říkají, že to je pro ně obrovské překvapení, pro mě to opravdu bylo tak obrovské překvapení, že nakonec jsem tou svou pidiangličtinou byl schopen poděkovat akorát Milošovi. Naštěstí se mě ujala zmíněná Glenn Closeová, která se pak o mě starala jako maminka. Při závěrečné děkovačce další trapas: na pódiu všichni laureáti, snažím se dostat do zadní řady, abych neudělal nějakou nepřístojnost. Ale vedle mě stojící Kirk Douglas, právě oceněný za celoživotní dílo, mě strká dopředu: „Dneska si to užij!“ A tak najednou stojím uprostřed pódia vedle Diany Rossové. Zkameněl jsem, cítil, že mi něco hladí po hlavě, pomyslel jsem si, co to ta Diana dělá. Bál jsem se pohnout, abych opět neprovedl něco nepřístojného, ale z prvních řad jsem vnímal, jak na mě zvláštně pokukují. Až konečně, jak intenzita strkání do mé hlavy sílila, sebral jsem odvahu, otočil se… A tam slon. Opravdový slon, který mě chobotem pošťuchoval – nejslavnější okamžik mého života!
Následný večírek musel být stejně velkolepý…
Po Oscarech se tam objeví miliardáři, pro které je nejdůležitější pozvat si někoho, kdo Oscara dostal, a udělat mu soaré. Mě ulovila nějaká paní a odvezla do baráku velikosti Bílého domu. Představovala mě všem svým hostům a za chvíli mi povídá: „Teď ti ukážu něco, z čeho budeš mít radost!“ Zavedla mě do parku – hogo fogo zahradního bludiště, kde bylo asi třicet obrovských keřů, které se postupně rozestupovaly a na uvnitř instalovaných televizních obrazovkách se nekonečně opakovaly titulky: Amadeus Mozart, Kostýmy Theodor Pištěk. Tohle nevymyslí nikde jinde než v Americe!
Je něco, co jste hodně chtěl udělat, ale nepovedlo se vám to?
Jsou asi čtyři obrazy, kterých je mi líto, že jsem je nedodělal. Zvláště jeden, veliký formát, prázdný horizont, kde jsem cítil vrak auta, zosobňující tu opuštěnost. A pak mám jednu výčitku vůči Miloši Formanovi. Chtěl jsem po něm, aby natočil příběh Celníka Rousseaua. Jeho neuvěřitelný život je jasným filmovým scénářem – má v sobě podobný střet jako Mozart i s krutým koncem – jeho tělo bylo zahrabáno do hromadného hrobu. Jenže Milošovi se to nezdálo. Ale to byl Miloš, na druhou stranu musím říct, že jsem nezažil jiného Čecha ve světě tak populárního, jako byl on.
A co Václav Havel?
Ale to bylo v jiné společnosti a na jiném místě. V Americe si Miloš Forman Václava Havla předcházel a také mu tam udělal obrovské entrée. V roce 1990, při své slavné návštěvě USA, si Havel vydupal, abychom mu – já s Formanem – dělali, jak říkal, „obyčejnou lidskou společnost“. Že se potřebuje odreagovat od těch pro něj tehdy strašlivých oficialit. Na chvíli jsme se stali Havel Boys. Když se řešilo, kdo s prezidentem pojede položit kytice na židovský památník, někdo prohlásil: S Havlem tam musí být jeho Boys. Z Bushovy prezidentské jízdy nám přidělili neprůstřelnou limuzínu, uvnitř Havel, Forman a Pištěk. Na harleyích nás doprovázela ochranka v modrých košilích. Neskutečný zážitek. Myslím, že černé obleky z nás byly hodně nervózní, nevěděly, co si k nám mohou dovolit, nikdo netušil, co jsme zač a jaké máme úkoly, něco v Americe zcela nevídaného. Havla jsme ještě doprovodili na letiště, přijeli jsme na asi kilometr vzdálenou část plochy určenou pro prezidentskou letku. Rozloučili jsme se a v okamžiku, kdy se za Havlem zavřela dvířka letadla, se stala zvláštní věc. Formana, který se hrnul zpátky do limuzíny, černé obleky chytly za límec s výrazem: „No, Mister Forman!“ Prezident byl fuč a Havel Boys už na ten servis neměli nárok a štrádovali si to uprostřed noci zpátky k normální části letiště jen za světel přistávací rampy.
Do stejné doby – tedy prvních měsíců roku 1990 – patří i vznik uniforem pro Hradní stráž.
Mně se podobné věci děly. Před Amadeem mi volal Miloš Forman: „Tady Miloš, troufnul by sis na velikej film?“ A za pár týdnů byla smlouva hotová. Před uniformami se mi někdy v polovině ledna 1990 z telefonu ozvalo: „Dobrý den, tady Kancelář prezidenta republiky, pan prezident by se s vámi rád sešel, kdy byste mohl?“ Přijedu na Hrad a Václav mi povídá: „Dódo, prosím tě, v březnu sem přijede první důležitá zahraniční návštěva – německý prezident Richard von Weizsäcker – a já potřebuju, aby tu vůbec nic nepřipomínalo komunisty. Udělej mi uniformy Hradní stráže! Nechci ty zelený!“ A ještě dodal: „Ale nemám na to peníze.“ Já bych pro něj stejně udělal cokoli, takže jsem přirozeně souhlasil, i když se ještě zmínil, že zapotřebí jsou i uniformy pro prezidentskou vojenskou kancelář a hradní ochranku. Postupně následoval vodopád dalších požadavků, včetně volby zbraní a jejich barevnosti. Po pár dnech opět telefon: „Dódo, prosím tě, hrozně mě honěj, nemáme vlajku Hradní stráže!“ Komické, dneska by to šlo několika výbory, řešilo by se to v Parlamentu, plkal by do toho kdekdo, možná i Okamura. Podobně se řešily hradní motocykly: „Dódo, kdo s tím bude jezdit?“
To pro vás, bývalého automobilového závodníka, nemohl být problém.
Nebyl, měl jsem ve Vršovicích u československého Trophy týmu kamaráda. Pozval jsem tam krejčí, vzali jim míry, jenže kdo naučí kluky, kteří nás reprezentovali na Mezinárodní motocyklové šestidenní (neoficiální mistrovství světa motocyklových týmů v terénu; poznámka autora), držet formaci? To není legrace. A tak několik nocí s několika dalšími odborníky jsme trénovali trasu z ruzyňského letiště na Pražský hrad. A opět telefonát: „Dódo, já vím, že toho máš moc, ale nemáme auta!“ Konec zimy 1990, zlomová doba, spousta lidí ještě dělala těžkosti a já, abych to měl lehčí, povídám: „Pořídíme tři limuzíny: červenou, bílou a modrou.“ Jenže pak, myslím, Jiří Křižan vznesl dotaz: „Kdo je bude řídit?“ Takže já zase šupajdá do Vršovic, tentokrát k závodníku Vláďovi Hubáčkovi: „Povezeš Havla!“ Byl nadšený, takže nakonec on, devítinásobný mistr republiky v rallye závodech, byl jedním z prvních Havlových kočí.
Jak to dopadlo?
Po pravdě, myslel jsem si, že to nemůžu stihnout. Dennodenně jsem řešil spoustu zdánlivě nerealizovatelných úkolů. Všechno jsme chtěli vyrábět doma, ale v tak krátké době to nešlo. Vhodnou látku na saka mi poslal jeden kamarád z Ameriky, další kamarád ze Švýcarska nám zaplatil čepice. Jen dva dny před Weizsäckerovým příjezdem jsem šel za Havlem, vzal ho k oknu vedle balkónu na třetím nádvoří, ze kterého se hovořívá k národu. Dole stálo mužstvo v uniformách se zbraněmi a kolem nich jezdili tři chlapi na motorkách. Bylo vidět, že ho to dojalo, měl totiž dost „zpravodajů“, kteří mu pravidelně podávali hlášení, že se to nedá dodělat. Řekl mi: „Dódo, v šupleti po Husákovi mám Bílého lva, chceš ho?“ Nakonec, když mě na večírku představoval Weizsäckerovi, německý prezident mi povídá: „Pane Pištěku, vy jste mi zkazil cestu do Prahy.“ Já reagoval docela zděšeně, že mu nerozumím, a on dodal: „Původně jsem si myslel, že ti lidé přišli kvůli mně, ale oni přišli kvůli vašim uniformám!“
Byla to největší scénografie vašeho života?
Asi ano, hlavně to, podle všech znalostí a podmínek, bylo nesplnitelné. Dobře jsem věděl, jak dlouho trvá ušít kostýmy na míru. Takže nakonec jsme museli objednat 500 důstojnických čepic z Ameriky. Měl jsem kamaráda, vojenského atašé USA v Praze, jmenoval se plukovník Motyka. Právě on mi poradil, kde je sehnat, aby se to stihlo. A tak mi někdy v únoru 1990 zavolali: „Pane Pištěku, čepice máte složené v Německu na letišti Ramstein!“ Rozumíte, pár měsíců předtím, pro komunisty na nejstrašnějším místě v Evropě, protože tam sídlila velká americká posádka. Při vykládce z vojenského letadla u toho byli chlapi od FBI s americkou vojenskou policií, na překládku česká osádka. Až následně mi došlo, že někteří z nich byli ještě Husákovi fízlové.
Alespoň pro mne šlo o nádherný symbol změny.
Ano, ale českoslovenští vojáci mi pořád dělali strašlivé obstrukce, nejhorší ve skladu uniforem a v krejčovně na Invalidovně v pražském Karlíně. Tamní šéfová – zarytá komunistka – pořád hledala, co se nedá stihnout. Naštěstí já tehdy, jako člen přípravného týmu Weizsäckerovy návštěvy v Praze, přijel na pravidelnou schůzku do Lán a hned jsem spustil: „Václave, musím ti sdělit, že to nebudu mít hotový.“ On: „Prosím tě, proč?“ Já: „Na Invalidovně jsou pořád ty starý struktury, pro které jsem divný civil v manšestrákách.“ A protože s námi seděl generál Tomeček, obrátil se na něj: „Pane generále, co s tím budeme dělat?“ Generál, když zjistil, že jako absolvent vojenské přípravky na Akademii mám hodnost nadporučíka, jen dodal: „Zvýšit to!“ Na další Havlovu otázku: „Co mu dáme?“ jen odvětil: „Plukovníka.“ A tak mě za tři dny vezla Tatra 613 na ministerstvo národní obrany, kde mě komunistický ministr národní obrany Vacek jmenoval plukovníkem. Když jsem pak přišel do Karlína, všichni stáli v pozoru a paní ředitelka hned: „Pane plukovníku, kafíčko?“
Uniformy Hradní stráže jsou nejdéle funkčně existujícími uniformami naší novodobé historie. Nebyly za prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana tlaky je měnit?
Klaus nějaké námitky měl, ale když zjistil, že při předpokládané soudní dohře a při tom, že by přešívání uniforem přišlo na 12 miliónů, toho nechal. Největší radost mám z praporu Hradní stráže, kde je věnování Hradní stráži Václav Havel, které jsem tam nechal vyšít o své vlastní vůli. To je totiž možná jediné, co na Pražském hradě po Václavovi zůstalo. Nevšiml si toho ani jeden z jeho dvou nástupců. Obrovskou radost mi také dělá povědomí, že s mýma, v roce 1990 navrženýma uniformama, jsou pořád spokojeni. Hradní stráž je moje rodina!
Theodor Pištěk vystavující
Pištěkova legendární Hradní stráž jej provázela tři desítky let všechny jeho výstavy: vzpomínal, že na svých vernisážích zažil hned několik velitelů Hradní stráže. Největší retrospektivní výstavu Ecce Homo mu v roce 2012 připravila Národní galerie Praha s nezapomenutelným vozem formule 1 zaparkovaným přímo uprostřed instalace ve Veletržním paláci. V roce 2019 se dočkal skvělé výstavy Angelus v brněnském Domě umění. V roce 2022 mu pak byly uspořádány výstavy hned tři: v lednu v pražské Galerii Zdeňka Sklenáře představil své poslední kresby – Rozhovory s Hawkingem, přes léto vystavoval v Alšově jihočeské galerii na Hluboké, kde jeho slavné obrazy kurátoři vypárovali díly souputníků, kteří se věnují realistické malbě: Gerharda Richtera, Gottfrieda Helnweina, Richarda Estese nebo Dona Eddyho. A do třetice až v lednu 2023 probíhala výstava Pištěk & Pištěk – Dva světy v pražské Ville Pellé. Tam, jak název napovídá, vystavoval Theodor Pištěk vůbec poprvé se svým synem Janem.
