Václav Marhoul: Putinův režim je rakovina, která zatím napadla jen Ukrajinu
Český výbor pro UNICEF ve čtvrtek jmenoval Václava Marhoula novým vyslancem dobré vůle. Známý režisér, scenárista, herec, producent, kulturní organizátor a manažer se tím připojil ke komunitě vyslanců UNICEF, mezi něž patří například Susan Sarandon, David Beckham, Whoopi Goldberg, Leo Messi nebo Orlando Bloom. Po letnošních prezidentských volbách poskytl Václav Marhoul Reflexu velký rozhovor, který si u příležitosti jeho jmenování můžete opět přečíst.
V aktivních zálohách byl od roku 2000, posledních 13 let (2008–2021) pak strávil u speciálních sil, po šedesátce odešel do vojenského důchodu. Nositel několika Českých lvů, režisér i v zahraničí proslulých filmů (Tobruk, Nabarvené ptáče) Václav Marhoul (62), objížděl v posledních měsících republiku, aby Petru Pavlovi, kandidátovi na prezidenta České republiky a generálu ve výslužbě, moderoval besedy. Jak vidí současnou bezpečnostní situaci v Evropě, budoucnost války na Ukrajině i vývoj Česka z hlediska naší někdy zbytečně pošramocené národní identity?
Jak se díváte na svou dvaadvacetiletou zkušenost s českou armádou?
Musím ji rozdělit na dvě části: prvních osm let jsem byl jen cínovej vojáček, až se za to dost stydím. Zlomilo se to v roce 2007, kdy jsem natáčel film Tobruk a v přípravě na něj jsem ve Vyškově herce vystavil šílenému desetidennímu vojenskému výcviku. Oni tam, jak říkáme v armádě, „strašlivě zadřeli“, zatímco já jen pozoroval, se svými 16 kily nadváhy a fyzičkou, která nestála za řeč.
Co vás změnilo?
Plukovník Karel Klinovský, který celý ten kurs vedl a koncipoval, mi tam jednoho večera řekl větu, jež mi uvízla v paměti: „Václave, ty sice nosíš uniformu, ale jinak jsi voják jak z kozí píči patron taška.“ Plukovník Klinovský, který už je teď taky ve vojenském důchodu, byl legendou, jedním z nejosobitějších lidí, které jsem v armádě a vůbec v životě poznal. A tak jsem díky té Karlově větě – hned poté, co jsem dotočil a uvedl Tobruk – začal cvičit. Shodil jsem těch 16 kilo a pak díky tomu dokázal ve svých 48 letech udělat výběrové řízení ke speciálním jednotkám. Byl jsem majorem, ale k útvaru jsem nastoupil skoro jako v pozici vojína, jako greenhorn se vším všudy. Nevěděl jsem vůbec nic, ale hodně jsem se postupně naučil – za posledních 12 let mé služby u armády se opravdu nestydím.
Stýská se vám, když vás teď vyřadili z vojenské evidence?
Stýská, docela hodně. Speciální síly jsou planeta sama pro sebe a oproti normálnímu životu mají jednu obrovskou výhodu: předstírat, že něco umíte, i když nic neumíte, vám tam vydrží asi tak pět minut. Při jakémkoli pracovním úkolu se tam brzy přesně ukáže, jestli na to máte, nebo nemáte, neexistuje alibi. Příkladem může být, když máte „jenom“ deset dní cvičení venku v terénu, operujete ve strašlivé zimě a táhnete na zádech celou tu dobu 30 kilo. To je situace, kdy, jak se říká lidově, „leze tlustý do tenkýho“, a vy to jednoduše buď dáte, nebo ne.
Kolik týdnů v roce jste tréninkem pro speciální síly trávil?
Zákon předepisuje povinně třicet výcvikových dní za rok, a pro aktivní zálohy u bojových jednotek, které už spadají pod jednotlivé bojové útvary, se nad tento třicetidenní rámec předepisují ještě další dobrovolná cvičení. Třeba zdravověda. Což u nás nebyl kurs první pomoci jako ve škole, ale velice drsná simulace, věrná, ve tmě. Považte: z reproduktoru se line ohlušující řev výbuchů, naleje se tam umělá krev, brodíte se v ní, musíte toho zraněného v té tmě a v tom randálu správně ošetřit a v angličtině přivolat Medevac, záchranný vrtulník.
Pomáhá vám armádní zkušenost při vašem civilním povolání filmaře?
Jediné, v čem to fakt pomáhá, je posilování vůle. Má ji každý z nás, máme k ní určité vrozené, i když ne všichni stejné předpoklady, ale ať už je to jakkoli, když je nevystavujete zkouškám, tak se ztratí, zakrní a vy se můžete snadněji zhroutit. Myslím to tak, že když má někdo dlouhé nohy, má předpoklady být dobrým atletem. Ale pokud tvrdě netrénuje, nikdy se jím nestane. Armádní výcvik mně výrazně pomohl v tom, jak překonávat stres a jak zvládat nadměrnou fyzickou i psychickou zátěž.
Spolu s generálem Petrem Pavlem a dalšími odborníky jste se v roce 2011 podílel na Bílé knize o obraně; nakolik dnes potřebuje aktualizovat?
Myslím, že se vše odvíjí takzvaným dominovým efektem: vždy je třeba postavit první kostičku, aby na ni mohla další správně navazovat. A já si troufám říct, že Bílá kniha o obraně byla právě tou první. Její zpracování jakožto hloubkové analýzy všech problémů armády spolu s návrhy budoucích koncepčních řešení inicioval tehdejší ministr obrany Saša Vondra. Nešlo jen o otevřenou kritiku v té které oblasti, ale o snahu pojmenovat příčiny všech průserů a doplnit je právě o návrhy pro další postup a jejich řešení. Aktualizace by byla samozřejmě jen správně. Vše se od té doby změnilo, hlavně počátkem roku 2014, kdy přišla ruská okupace Krymu. Mnozí to už v té době vnímali jako předzvěst budoucí ruské agrese vůči Ukrajině.
Takže jste v roce 2014 zaznamenali nárůst zájmu o službu v Armádě České republiky?
Ano. Ale opravdu prudké zvýšení zájmu o službu v aktivních zálohách způsobila hlavně až sama válka na Ukrajině. Jenže nejde jen o to. Armáda se na trhu práce pohybuje jako každý jiný zaměstnavatel, existuje v konkurenčním prostředí. A v tomto směru, myslím si, velice posílila své možnosti. Zdaleka nejde jen o výši platů, které jsou opravdu na místě, ale i o další motivační nástroje v podobě dalšího osobního rozvoje a vzdělání.
Je dnes armáda dobrý, moderní zaměstnavatel?
Je, zájem o službu je velký. S náborem problém není. Jen mladí nejsou v dobré fyzické kondici: přihlásí se, ale už neprojdou základními testy, nesplní třeba předepsaný počet kliků či neuběhnou předepsané tři kilometry v tabulkově daném časovém limitu. Nebo třeba vůbec neprojdou zevrubnou zdravotní prohlídkou ve vojenské nemocnici. Obé je přitom podmínkou, aby mohli absolvovat základní výcvik ve Vyškově.
Jak dlouho se vůbec znáte s generálem Pavlem?
Přes 20 let. Moje sympatie k Pavlovi ale nemají s armádou nebo s tím, že je generál, vůbec nic společného, opravdu upřímně. Petru Pavlovi věřím ne proto, že byl voják, to pro mě nehraje zásadní roli. Profese vojáka není sama o sobě charakterovou vlastností. To byste mohla klidně takhle zařazovat třeba tramvajáky nebo astronauty. Lidi jsou lidi. V mé podpoře a práci pro generála Pavla hraje prim to, že je to slušný, zásadový a charakterní člověk. Že má přesvědčení, že je schopen nést odpovědnost za svá rozhodnutí. S panem generálem nás nejen pojí společná historie služby u 601. skupiny speciálních sil, ale i spolupráce na již zmiňované Bílé knize o obraně a taky na pár projektech, které se realizovaly, když působil v NATO. A já jsem si ho právě díky tomu začal velmi vážit. I když nemám motorku jako on a nejezdím s ním na výlety, tak mezi námi postupně vznikal pracovně lidský vztah, založený na vzájemné důvěře.
Jak dalece, myslíte si, souvisí rozhodnutí Čechů „volit generála“, byť třeba se zavřenýma očima, se současnou situací v Evropě?
Absolutně s tím souvisí. V roce 1938, kdy už se schylovalo ke druhé světové válce, svět žil v přesvědčení, že když se Hitlerovi ustoupí, zachrání se tím mír. Tomuto bludu se obětovala naše země. Naše Československo. Myslím, že mnozí jsou schopni vnímat tu paralelu, že si uvědomují, že řešení současné situace v Evropě, a hlavně konec války na Ukrajině, ať už bude jakýkoli, zcela zásadně – a minimálně na celé století dopředu – vytyčí hranici mezinárodních vztahů a způsobu společného soužití vůbec. I to je jeden z hlavních důvodů, proč Petru Pavlovi lidé dávají svůj hlas. Uvědomují si, a hlavně teď, kdy jsme před druhým kolem prezidentské volby a kdy spolu vedeme tento rozhovor, že právě Babiš je zrádcovským pokušitelem morálky a našeho svědomí, člověkem, který chce obětovat Ukrajinu.
Babiš po prvním kole voleb na billboardech horoval za mír, pak je ale přelepil…
… ale i tak tím jen podporuje další imperiální války plánované Kremlem. Chce, aby Ukrajinci byli předáni jako ovce Putinovi úplně stejně jako my kdysi Hitlerovi. Chce, abychom alibisticky Rusko nevnímali jako hrozbu, abychom zavírali oči nad ruskou brutální agresí v Čečensku, vpádem Putinových vojsk do Gruzie, do Donbasu, na Krym. Abychom zavírali oči nad současnou velkou válkou na Ukrajině. Vše a všichni, kteří zastávají jiný názor, co stojí v cestě Babišovu egu a obchodním zájmům, musí být zašlapáni do země a dehonestováni. Umí se, tedy když mu to jde, přetvařovat, že je mírotvorce a lidumil. Ale ve skutečnosti to je žralok, absolutně bez soucitu, jenž je veden jen svými primitivními pudy, které mu velí dál a dál požírat a žrát. Lidé, kteří volí Petra Pavla, nechtějí být těmi známými třemi asijskými opičkami, kdy si jedna zakrývá oči, druhá tlamu a třetí uši. Nechtějí být bezcitnými predátory či jejich oběťmi.
Mohla by krize v Evropě za určitých, velmi nešťastných okolností převážit až do většího konfliktu?
Ano, to by mohla. A přeroste do něj jen tehdy, když se Putinovi dá zelená. Nestane se to, když ruská okupační vojska budou zahnána zpátky, k sobě, do té své země, kde zítra znamená včera. V opačném případě, tedy když Putinovi ustoupíme, jen posílíme jeho přesvědčení, že všechno to, co chci, si můžu vzít silou. Že je beztrestné a správné v rámci takzvaných vyšších cílů vraždit civilisty a děti. Všichni ti, co podporují Putina nebo jsou ochotni se před ním sklonit, jen podporují nebezpečné plány Kremlu, které zcela jistě dřímají v tamějších chorých myslích a jež se upínají na navazující vojenské napadení Moldavska, dále všech pobaltských států a potom Slovenska, Polska, Česka… A právě kolaborace s ruským režimem, právě ustupování zlu jen a jen zvyšují riziko vypuknutí třetí světové války, která by zcela jistě skončila jadernou katastrofou, jež by v konečném důsledku znamenala konec lidstva. Putinův režim je jako rakovina, která zatím ve velkém napadla jen Ukrajinu. A právě pro to, aby dál nemetastázovala, je jediným politickým řešením nynější situace vojenská porážka Rusů na území Ukrajiny. S tím dalším zhoubným nádorem, který si mnozí Rusové nosí v sobě, si už pak doma musejí poradit sami.
My Češi jsme frustrováni dvěma historickými milníky: roky 1938 a 1968, když k nám dvakrát vstoupili cizí vojáci a my jsme se dvakrát nebránili.
Oba mí dědečkové, stejně jako desetitisíce a desetitisíce dalších mladých mužů, šli do Sudet bránit naše hranice, rukovali s tím, že budou bojovat za Masaryka, za demokratické ideály, za svobodu, za Československo. Ale politici rozhodli jinak. Bez boje jsme se vzdali a díky tomu dodnes náš národ pociťuje hlubokou frustraci. Rok 1968 to jen orazítkoval. A tak se – v rámci národní tradice – hanobíme sami, nazýváme se národem Švejků, pasujeme se do předstírané role idiotů, kteří nakonec stejně s každým vyjebou. Přičemž naše historie svědčí o naprostém opaku: chrabrost a odvaha vojáků, příslušníků československých legií v Rusku, Itálii a ve Francii. Za druhé světové války chrabrost našich stíhacích a bombardovacích pilotů v RAF, našich jednotek v bitvách u Sokolova, na Dukle, u Tobruku a Dunkerku. Naše novodobé působení v misích hlavně v Iráku a v Afghánistánu, kdy v boji s islámským terorismem patřili čeští vojáci mezi ty nejlepší a nejspolehlivější.
Navíc Česko nikdy nemělo tak obrovské bezpečnostní záruky, jako je máme dnes, kdy jsme v NATO.
Přesně tak, spojenecká smlouva s Francií, kterou jsme měli před druhou světovou válkou, pokulhávala na obě zadní. Ale naše současné členství v NATO, a hlavně pak onen příslušný článek o kolektivní obraně nám skutečně poprvé dávají záruky bezpečnosti. Naše členství v NATO, myslím, snese ten příměr s příběhem knížete Svatopluka ze Starých českých bájí a pověstí, kdy svým synům názorně předvedl, že jeden prut zlomit dokážeš, ale když ho svážeš s ostatními, nemáš šanci.
Jak byste rád viděl tuhle zemi třeba za rok? To už budeme mít nového prezidenta.
Za rok: Rusové už prohráli na Ukrajině a jsou zahnáni zpátky na své území. Válka tak skončí a díky tomu naše země bude schopná systémově zvládnout recesi, inflaci a vysoké ceny energií. Že se obnoví hospodářský růst vůbec. Že díky tomu budou proruští šmejdi a kolaboranti zahnáni do kouta, kde si budou v temnotách zlostí okusovat nehty. Že si lidé budou více uvědomovat důležitost morálních zásad. A že na Pražském hradě bude, doufám, Petr Pavel. A já ho konečně, po všech těch letech, přestanu oslovovat pane generále a budu mu říkat pane prezidente.
Vy si netykáte?
Ne. Nebyl jsem schopen, díky úctě a respektu k němu, takovou nabídku, i když už jím byla vyřčena, přijmout.
Václav Marhoul
Od Pražské pětky k McCarthymu
Absolvent produkce na FAMU Václav Marhoul se produkčně podílel na kultovních snímcích Pražská pětka (1989) a Kouř (1990), jako producent pak na filmu Postel (1998). Ve Filmovém studiu AB Barrandov začínal jako asistent produkce, aby se pak v letech 1990–1997 stal jeho generálním ředitelem. V roce 1997 založil vlastní společnost Silver Screen s.r.o. Jako scenárista, producent a režisér je podepsán pod třemi celovečerními tituly – kromě Mazaného Filipa (2003) je to snímek Tobruk (2008), osobitý pohled na osud malé československé jednotky v zákopech druhé světové války v Africe, a především Nabarvené ptáče (2019) podle románu Jerzyho Kosińského, které získalo desítky domácích i mezinárodních ocenění, včetně osmi Českých lvů.
Film McCarthy, jehož scénář Marhoulovi přímo nabídla hollywoodská produkce, by se měl začít natáčet v roce 2024. Jeho titulním hrdinou (hrát jej bude americký herec Michael Shannon) je republikánský senátor Joseph McCarthy, v 50. letech nechvalně známý svou tezí, že komunisté skrytě ovládli americkou politiku, kulturu i každodenní život. Jeho „hon na čarodějnice“, známý jako mccarthismus, postihl řadu nevinných lidí, včetně vědců a umělců. „Čtyři obrazy se ve filmu odehrávají přímo v Oválné pracovně Bílého domu v roce 1952, takže je jasné, že to budeme muset postavit v ateliéru, Oválnou pracovnu nám na 14 dní Joe Biden nepůjčí,“ glosuje Marhoul, který v mezičase letos plánuje napsat western.
