Velká část společnosti touží po tom, aby ženy politiku krášlily, ne aby v ní byly úspěšné, říká Šárka Homfray
ŠÁRKA HOMFRAY (40) je právnička, odborářka, popularizátorka společenskovědního výzkumu a autorka publikace Proč jsme tak naštvané, již loni v říjnu vydalo nakladatelství wo-men. Tento soubor čtyřiadvaceti esejů se zabývá především nerovnou pozicí žen na trhu práce a ve veřejném životě, ve vědě, ve zdravotnictví, ale i pokud jde o neplacenou práci v domácnosti a péči o děti. Reflex se Šárkou Homfray mluvil o problémech, které stojí v cestě ženám v politice.
Danuše Nerudová neuspěla v kandidatuře na prezidentku. Sympatie části voličů si pak vysloužila tím, když pro druhé kolo podpořila kandidaturu Petra Pavla. Jak jste to vnímala?
Danuše Nerudová byla historicky první opravdu vážná kandidátka na českou prezidentku. Z tohoto důvodu nebylo její postavení jednoduché. Můžeme argumentovat, jak chceme věcně, poukazovat na její nesmělost v debatách a neobratnost při vysvětlování kauzy s doktoráty na jí dříve řízené univerzitě, ale odlišná očekávání a představy, které máme o ženách a mužích v politice, roli hrály. V případě Nerudové to mohou být například antipatie k ambiciózním ženám – na ty stále ještě nejsme ve veřejném prostoru dostatečně zvyklí. O tom, jak genderově podmíněný je koncept autenticity, což v souvislosti s ní zaznívalo také velmi často, výborně psala a hovořila sociální antropoložka Marie Heřmanová. A takových rozdílů, jež nemusely hrát v její prospěch, bychom našli více. V okamžiku, kdy velkoryse podpořila Petra Pavla, mimo jiné opět vstoupila do snáze akceptovatelné pozice podporující ženy; o to snáz jí pak mohlo být „vše odpuštěno“.
Co po ženách společnost vlastně chce? Nejen v politice, ale ve veřejném vystupování obecně…
Očekáváme od nich, že budou za všech okolností ženy a dámy, ale zase když to přeženou a budou chladné a racionální, začneme o nich tvrdit, že vlastně nejsou ženy, že jsou chlapi v sukních. Dělicí čára, kdy už je to moc, je dosti nejasná, každopádně velká část společnosti vědomě či podvědomě touží po tom, aby ženy politiku kultivovaly, krášlily, povznášely – ne aby v ní byly úspěšné. Je tu řada političek z minulé vlády, které můžeme věcně kritizovat prakticky za cokoli, co v té vládě udělaly, a my se do nich pustíme s tím, že mají nadváhu? Jen proto, že je to snazší než polemizovat s nějakým politickým krokem pomocí ratia a logiky a dá se to taky líp vyjádřit ve zkratce na sociálních sítích, zejména na Twitteru.
Ne že by to bylo v zemi, kde je funkce prezidenta hlavně ceremoniální, enormně důležité, ale jaký přístup k ženám lze doposud vyčíst z výroků a jednání Petra Pavla?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
