Právnička a publicistka Šárka Homfray o ženách v politice: „Kvóty jsou v Česku sprosté slovo“
V pondělí se křtila její publikace Proč jsme tak naštvané?, již loni v říjnu vydalo nakladatelství wo-men a už nyní ji pro velký zájem dotiskuje. Dnes se Šárkou Homfray vyšel v Reflexu rozhovor. Ze široké palety témat, jimiž se zabývá ve své knize – tedy nerovnou pozicí žen na tuzemském trhu práce a ve veřejném životě, ve vědě, ve zdravotnictví, ale i pokud jde o neplacenou práci v domácnosti a péči o děti – jsme si pro tento rozhovor zvolily především systémové problémy, které stojí v cestě ženám v politice. Zde nabízíme mj. bonusové otázky a odpovědi, jež se do tištěného Reflexu nevešly.
Začněme mezinárodní scénou, přesněji smrští kritiky k finské předsedkyni vlády Sanně Marin, dokonce i v jejím domovské liberální vlasti. Zkušená politička, členka parlamentu za sociální demokracii a někdejší ministryně dopravy a komunikace, si troufla tancovat na soukromém večírku s kamarády a někdo koncem loňského srpna vypustil minutový videozáznam z párty na sítě. Proč se část především konzervativního světa tak zděsila?
Sanna Marin měla u lidí, co ji teď kritizují, od počátku ztíženou výchozí pozici. Nelze přehlédnout část veřejnosti, která byla extrémně pohoršena, nebo přinejmenším nepříjemně překvapena až trochu vyděšena už prvními snímky Sanny Marin jako předsedkyně vlády – je z nich zjevné, že všechny strany vládní koalice jsou vedeny mladými ženami. Nejsme na to zvyklí, takhle většinou evropské vlády nevypadají. Je však těžké si racionálně vyargumentovat, proč zrovna video, na němž Sanna Marin u někoho doma, ve svém volném čase, tancuje s kamarády na nějakou tamní populární hudbu, vyvolalo takový poprask.
Určitě tu hraje roli extremistický narativ lidí napojených na Rusko – to byly ty dezinformace o jejím užívání kokainu, po nichž se dobrovolně podrobila testu na přítomnost drog, který byl negativní. Je dobré si tu připomenout též význam prokremelského narativu o prohnilém Západě a nevhodnosti popírání tradičních genderových rolí, který je součástí dnešní hybridní války – jistě není náhoda, že to video uniklo právě v době, kdy se hlasovalo o vstupu Finska do NATO, což je Rusku trnem v oku. A především: ženy v politice měříme mnohem přísnějším metrem. Co nám přijde u politiků jako legrace či roztomilost, což je karta, kterou hodně hraje Boris Johnson, nebo inherentní součást politiky, se kterou se nedá nic dělat, což je třeba pití alkoholu nebo nevhodné večírky, mužům prochází snáz. Ale abych byla fér – když roku 2017 tehdejší český první místopředseda sněmovny Radek Vondráček z ANO tančil a zpíval s kytarou přímo na řečnickém pultíku, taky se mu dostalo kritiky. Ale to bylo na pracovišti, Sanna Marin se bavila doma.
Kdyby se to stalo muži, zvýšilo by mu uniklé video podle mého názoru popularitu u voličů: On umí tančit! On má spoustu přátel! On se krásně směje! Jak to podle vašeho odhadu dopadne v případě Sanny Marin?
Nevím, jaké to pro ni bude mít dopady ve Finsku – i v tak liberální zemi video část veřejnosti pohoršilo a média měla žně, možná i vlivem nedostatku skutečně závažných domácích kauz. V Česku tato pseudokauza drtivé většině lidí včetně opinion makerů, jako jsou političtí komentátoři či sami politici, připadala nesmyslná. Zajímavá byla podpůrná vlna videí od světových političek, které Sanně Marin vyjádřily solidaritu tím, že na sítích zveřejnily své starší roztančené fotky, jako třeba Hillary Clinton, nebo videa s tancem, případně si rovnou pro ni zatančily, jako Alexandria Ocasio-Cortez. S tím, že není ostuda doma zapařit.
Myslím, že si Sanna Marin uškodila, když se veřejně obhajovala. Za prvé se neměla za co omlouvat, za druhé hovořila k veřejnosti v slzách. Není přece strategické v mocenské hře, jakou politika je, ukazovat takovou slabost. Co myslíte vy?
O tomhle mám ve své knize hned celou kapitolu. Video vysvětlující Sanny Marin vysílá celou řadu mixed messages, smíšených signálů týkajících se toho, co po ženách společnost vlastně chce – nejen v politice, ale ve veřejném vystupování obecně. Je fakt, že ženské slzy jsou vnímány jako negativní a iracionální, přestože bychom myslím měli ocenit, když se do politiky dostane i jiná emoce než vztek. U části lidí to Sannu Marin jistě zlidští. A jestli se měla omlouvat, když neměla za co? Neznám finskou mentalitu a pohnutky tamního voličstva do takové míry, abych to dokázala posoudit.
Jak hodně se v komentářích zmíněné události projevil fakt, že vyrůstala v rodině stejnopohlavních rodičů, dvou žen? S otevřenou homofobií se v Česku moc nesetkáváme – ale co ta skrytá?
Myslím, že se s otevřenou homofobií naopak setkáváme čím dál častěji, zejména vůči dětem z těchto duhových rodin. U diskusí o aktuálních událostech kolem Sanny Marin jsem to však nezaznamenala.
Danuše Nerudová neuspěla v kandidatuře na prezidentku. Sympatie národa si vysloužila především změnou svého chování, když pro druhé kolo podpořila kandidaturu Petra Pavla. Proč?
Danuše Nerudová byla historicky první opravdu vážná kandidátka na českou prezidentku a i z tohoto důvodu nebylo její postavení jednoduché. Můžeme argumentovat, jak chceme věcně, poukazovat na její nesmělost v debatách a neobratnost při vysvětlování kauzy s doktoráty na jí dříve řízené univerzitě, ale odlišná očekávání a představy, které máme o ženách a mužích v politice, roli hrály. V případě Danuše Nerudové to mohou být například antipatie k ambiciózním ženám – na ty stále ještě nejsme ve veřejném prostoru dostatečně zvyklí. O tom, jak generově podmíněný je koncept autenticity, což v souvislosti s ní zaznívalo také velmi často, výborně psala a hovořila sociální antropoložka Marie Heřmanová. A takových rozdílů, které nemusely hrát v její prospěch, bychom našli více. V okamžiku, kdy velkoryse podpořila Petra Pavla, mimo jiné opět vstoupila do snáze akceptovatelné pozice podporující ženy; o to snáz jí pak mohlo být „vše odpuštěno“.
Co po ženách společnost vlastně chce? Nejen v politice, ale ve veřejném vystupování obecně…
Buď od nich čekáme, že budou za všech okolností ženy a dámy, ale zase když to přeženou a budou chladné a racionální, začneme o nich tvrdit, že vlastně nejsou ženy, že jsou chlapi v sukních. Dělicí čára, kdy už je to moc, je dosti nejasná, každopádně většina společnosti vědomě či podvědomě touží po tom, aby ženy politiku kultivovaly, krášlily, povznášely – ne aby v ní byly úspěšné. Je tu řada političek z minulé vlády, které můžeme věcně kritizovat prakticky za cokoli, co v té vládě udělaly, a my se do nich pustíme s tím, že mají nadváhu? Jen proto, že je to snazší než polemizovat s nějakým politickým krokem pomocí racia a logiky, a dá se to taky líp vyjádřit ve zkratce na sociálních sítích, zejména na Twitteru, jehož sdělení jsou omezena 280 znaky.
Danuše Nerudová po ohlášení své kandidatury opakovaně veřejně prohlásila, že není feministkou, jakkoli je tento výrok v rozporu s jejími činy. Proč to podle vás udělala? A uškodila si tím svého potenciálního elektorátu hodně?
Uškodila. Na druhou stranu, jiných kandidátů se na jejich feminismus nikdo neptal – protože jsou to muži. Kdyby Petr Pavel náhodou řekl, že on feminista není, zdaleka tolik lidí by to nekritizovalo, protože od něj to tolik lidí nečeká – zato od žen v politice se očekává, že budou hlavně proženské. Na jejich mužské kolegy tento požadavek jistě neklademe. Já sama sice nehodnotím své kandidáty na základě přístupu k jediné otázce, ale tahle její terminologická zbabělost a strach ze slova feminismus mě zamrzely. Vždyť ona navíc udělala tolik konkrétní práce pro rovnost mužů a žen, třeba v důchodové komisi a debatě o tom, proč jsou ženy znevýhodňovány na výši důchodů při péči o děti. Ta debata o tom, jak moc si jako společnost vážíme péče o nejmenší, by se bez Nerudové a Maláčové nevedla. Takových témat, která zvednou a vyřeší zpravidla ženy, je mnoho, a nejen v sociální oblasti. Výraznější působení žen s jistotou prospěje každé společnosti.
Ne že by to bylo v zemi, kde je funkce prezidenta vesměs ceremoniální, enormně důležité, ale jaký přístup k ženám lze doposud vyčíst z výroků a jednání Petra Pavla?
Já si myslím, že tenhle aspekt důležitý je, už jen s ohledem na to, kolik bolesti způsobilo například misogynní a transfobní vyjadřování Miloše Zemana. Petra Pavla zatím vnímám jako někoho, kdo nejenže ženy nepovažuje a priori za „slabší pohlaví“, ale dokonce se ani nebojí silných a ambiciózních žen, se kterými se v životě setkal, a to není v české politice a veřejném prostoru žádná samozřejmost. Z jeho výroků vyplývá, že si uvědomuje, že nejen ženy, ale například ani členové komunity LGBT+ nemají ve společnosti snadné a rovné postavení.
Rozhovor se Šárkou Homfray zejména o ženách v politice si přečtěte v Reflexu č. 7, který vyšel 16. února 2023.
