Jaké je být pěstounem v Česku? Dokument Plné hnízdo má pomoct bořit mýty i získat nové pěstouny
Pěstounství v Česku mapuje od února čtrnáctidílný dokumentární cyklus České televize Plné hnízdo. Čtveřice režisérů Linda Kallistová Jablonská, Ivana Pauerová Miloševič, Martin Páv a Adam Oľha navštívila postupně čtrnáct různých pěstounských rodin z různých krajů. Proč je podle autorů právě pěstounství tak naléhavé téma? Ptali jsme se scénáristky Zuzany Šimečkové a dramaturga Jakuba Třešňáka.
Proč zrovna pěstouni? Koho napadlo otevřít právě toto téma?
Zuzana: Vše začalo tak, že nás oslovil Jihomoravský kraj, jestli nemáme nějaký nápad na propagaci zprostředkovaného pěstounství. My dva jsme v té době zrovna měli rozpracovaný projekt, který hodně pracoval s rodičovskými tématy, tak nás napadlo, že by se to dalo propojit. Vyprávět rodičovská témata skrze pěstounské rodiny.
Rodičovská témata jsou poměrně široký pojem. Co si pod tím máme konkrétně představit?
Zuzana: Jakákoliv témata v rodině, třeba výchovná. Myslím si, že teď je taková doba, kdy se lidé obecně o rodičovství hodně zajímají. Existují různé kurzy a školení, knížky, lidé začali být v rodičovství řekněme hodně vědomí. A nám přišlo, že by to mohlo lidi zajímat.
Jakub: Ovšem i když jsou teď všichni vědomí, tak má ale zase najednou každý recept na to, jak být dokonalý rodič. A spousta lidí určitým způsobem odsuzuje nebo je radikální k jinému přístupu k rodičovství. A my jsme i v původním námětu chtěli ukázat, že neexistuje recept na ideálního rodiče a dokonalou rodinu a že všechny přístupy mohou být správné. Naším cílem bylo jednak pomoct získat nové pěstouny, zvlášť v kontextu nových zákonů přinášejících zrušení dětských domovů pro děti do 3 let, ale také bourat mýty o pěstounech a ukázat, že jsou stejně normálními rodiči jako všichni ostatní.
Jaké mýty je podle vás potřeba zbourat? Musejí pěstouni v české společnosti stále bojovat s předsudky?
Zuzana: Ano. Zjišťujeme, že běžná společnost často nerozlišuje ani mezi pěstounstvím a adopcí a že jsou pěstouni v Česku bohužel z nějakého důvodu vnímáni dost negativně. My chceme ukázat, že jsou to lidé, kteří jsou skvělí rodiče. A že jsou obdivuhodní za to, jak jsou schopni milovat i děti, které nejsou jejich biologické.
Jakub: Oni se bohužel setkávají i s tím, že přijdou o přátele jenom kvůli tomu, že přijmou dítě do pěstounské péče. To je něco, co se nehodí do té skupiny přátel. Ty předsudky vůči pěstounům jsou.
A zbořili jste si i vy sami během natáčení nějaký vlastní mýtus?
Jakub: Já jsem díky natáčení poznal, že žárlivost mezi dětmi je naprosto přirozená věc. Že to k dětem prostě patří.
Zuzana: Já musím přiznat, že i když si připadám jako otevřený člověk, tak jsem měla v určitých chvílích předsudky. Důkazem toho bylo i to, že mě pěstouni velmi příjemně překvapili. Takže jsem měla tendenci je v některých situacích podceňovat na první pohled.
Určitou negativní zkušenost s okolím popisuje už pěstounka v prvním dílu, která mluví o tom, jak od mnohých slýchali, že jsou pěstouny jen pro peníze. Také se proti tomu ostře ohrazuje. Setkaly se s podobným nařčením i ostatní rodiny?
Zuzana: Ano, naráželi jsme na to, ale neřeší se to v každém dílu. My jsme se snažili o to, aby každá epizoda byla tematicky jiná. Takže k tématu peněz se dostáváme znovu v dílu u přechodných pěstounů. Ale když jsme si s těmi lidmi jen tak povídali, tak ano. Setkávají se s tím.
V čem jsou tedy epizody, respektive rodiny jiné? A jaká konkrétní témata otevíráte?
Zuzana: Je to různé. Co se týče mýtů kolem pěstounství, tak se nám daří rozbíjet například to, že existuje nějaký jeden ideální typ pěstouna. Navštěvujeme rodiny, které mají spoustu dětí, i rodiny, které mají v péči jen jedno pěstounské. Rodiny, které mají biologické děti a k nim si vezmou pěstounské, ale také rodiny, které žádné biologické děti nemají. Točili jsme i v rodinách, kde funguje jen jeden rodič, protože i samoživitel může být pěstoun. Točili jsme ve velkých městech i na samotě u lesa, vyvracíme i předsudek, že pěstouni musejí mít velký dům například. Máme tam i děti s handicapem, řešíme také, jak si na sebe najít čas a nepřijít o kariéru. To je další mýtus. Mnoho lidí si myslí, že když je člověk pěstoun, musí být doma. Tak to vůbec není. Spousta pěstounů normálně pracuje, ale potom jsou i tací, kteří jsou s dítětem doma třeba proto, že má nějaký handicap.
Při výběru rodičovských témat jsme hodně vycházeli z těch konkrétních rodin. Takže řešíme třeba žárlivost mezi sourozenci, jaké je to v rodině bez otce, kde vůbec není mužský element, řešíme výchovu dvojčat i to, jak přistupovat k víře.
Jakub: A řešíme i téma přechodného pěstounství. V příběhu ukazujeme, jak si pěstounka může vybudovat vztah i s dítětem, které má jen v krátkodobé pěstounské péči.
Jak probíhal samotný výběr rodin? Podle jakého klíče jste je oslovovali?
Jakub: My jsme nejdřív oslovili kraje, které vytipovaly a oslovily tři různé rodiny. Poté jsme každou z nich navštívili a na základně rozhovorů s nimi jsme se snažili vybrat takové rodiny, které ve výsledku poskládají co nejpestřejší, různorodou mozaiku příběhů.
Velkým tématem v pěstounství je potenciální kontakt s biologickými rodiči dítěte. Jak moc a jakým způsobem se dokument věnuje tomuto?
Jakub: U tří rodin sledujeme i navazování vztahů s biologickou rodinou. Biologičtí rodiče jsou nedílnou součástí pěstounství, každý pěstoun musí částečně počítat s tím, že s nimi bude v kontaktu.
Zuzana: I kolem toho panuje řada mýtů. Například že to rodina musí zvládnout sama a za každých okolností. Ano, je priorita, aby dítě své rodiče znalo. Ale u některých dětí, kde je biologický rodič opravdu problémový, to znamená jen to, že ho pozná. Dítě má možnost toho člověka poznat a samo se rozhodne, jestli ho chce vídat. Takže to není žádná povinnost. A neprobíhá to tak, že by na to ten pěstoun byl sám. Velice často to začíná asistovaným kontaktem, a až když ta rodina má pocit, že to bude fungovat, tak se mohou začít vídat sami. U většiny rodin to také probíhá na neutrální půdě. Nám se podařilo natočit rodiny, kde děti jezdí na prázdniny k biologickým rodičům, jezdí spolu na výlety, pravidelně si volají a třeba ta rodina navštěvuje pěstounskou rodinu.
Byli jste u různých rodin napříč všemi kraji. Jaký obraz o pěstounství v Česku si z toho odnášíte?
Jakub: Že jsou mezi kraji rozdíly a specifika. Obzvlášť pohraniční kraje mají třeba hodně miminek, respektive hledají pěstouny velmi často pro novorozence. Například v Ústeckém kraji je také nedostatek krátkodobých pěstounů. Ti tam vyloženě chybí.
Zuzana: Teď se řeší zrušení domovů pro zdravé děti do 3 let, ale v těch ústavech je ještě spousta starších dětí a dětí se specifickými potřebami. A to je ještě další obří množství pěstounů, které je potřeba. Myslím, že je to nekonečná cesta a rozhodně jich není dost. Já to ale nevidím jako selhání, ale vývoj společnosti. Podle mě by se pěstounství lidé mohli více otevřít. Když někdo může být dobrý rodič, může být i dobrý pěstoun.
Já bych si taky moc přála, aby takový vedlejší výsledek naší práce byl to, že začneme pěstounské děti vnímat jako běžné děti. Nechápu, že ve společnosti, ve které je tolik rodin patchworkových, se na tyto děti stále kouká jako na zvláštní nebo podivné. Ty rodiny o tom mluví, že se to některé děti třeba bojí říct ve škole.
Jakub: Ty děti bojují třeba i s tím, že ve školních úkolech figuruje maminka a tatínek a jiné varianty neexistují. Pro dítě to může být traumatizující a stigmatizuje ho to už v té škole. Co lze vidět po odvysílání prvních dílů, je, že společnost je velmi málo informovaná o všech možnostech pěstounství. Zároveň se ale otevírají diskuze o rodičích a o pěstounech a z toho mám radost.
O pěstounské péči i o dokumentu Plné hnízdo se dozvíte více v reportáži v aktuálním Reflexu.
