Vojtěch Kotek: Když mi došlo, že Zdeněk Svěrák je nedostižný génius, začal jsem mít před ním trému

Když chce člověk uspět jako herec, měl by mít sebevědomí. Jak jste ho získal?

Protože jsem s hraním začal hodně brzo, ani jsem ho nepotřeboval. Měl jsem v sobě dětskou bezelstnou drzost a to, co dělám, mi nepřišlo ničím zvláštní. Přistupoval jsem k tomu bez zábran a sebereflexe.

Kdy jste začínal?

V osmi letech. Táta mě brával na představení Cimrmanů i na zájezdy a mě bavilo být s nimi a všechny hry jsem poměrně dobře znal. I proto, že jsem při poslechu jejich cédéček usínal, takže jsem je měl naposlouchané, aniž bych polovině toho, co se tam říká, rozuměl. I tak mi to přišlo legrační, a jak jsem stárnul, mi to pomalu docházelo. Tehdy se hodně jezdilo se Záskokem a táta v něm měl poměrně velkou roli, podruha Bártu. V semináři se v jednom místě hovoří o tom, jak využil Cimrman výpadek proudu při představení ke vzniku rozhlasové hry. Jako názorná ukázka slouží situace, kdy se zhasne, kluci hovoří zpoza kulis do připravených mikrofonů. Táta měl dvě věty: „Dobrý den, jsem sousedovic malý Mirek, mamince zase došel ocet.“ Pak se něco děje a následuje druhá věta: „Já jsem Mirek.“ Při jednom představení, kdy jsem byl s nimi na zájezdě, táta jednu z těch vět pokazil. Po představení se sedělo v restauraci na večeři a já jsem si ho začal za to dobírat. Podotýkám, že mi bylo osm. Jeho se to dotklo a povídá: „Tak si to zkus a uvidíš sám,“ a zeptal se Ládi Smoljaka, jestli to dovolí. Láďa nebyl proti a já jsem odpověděl větou z té hry: „Víte co, tak mi to roličku dejte, já si to přes noc přelouskám a ono to ráno půjde.“ Všichni se smáli, druhý den jsem to odehrál a od té doby pokaž­dý, když jsem byl divadle a hrál se Záskok, jsem mluvil malýho Mirka. A vůbec mi nepřišlo, že bych měl mít trému. Začal jsem ji mít až později, kdy jsem si postupně uvědomoval, jak moc bych to mohl pokazit.

Cimrmani jezdili vždycky začátkem ledna i s rodinami do Janských Lázní. Jak na to vzpomínáte?

Bydleli jsme tam týden v hotýlku, přes den se lyžovalo a večer se jelo někam hrát. Já tam navíc slavil vždycky osmého ledna narozeniny. Tehdy jsem si pamatoval strašně moc vtipů, tak jsem je vyprávěl, a protože je Zdeněk Svěrák v tom „oboru“ neuvěřitelná studnice, vzájemně jsme se špičkovali, vydrželi jsme až do jedný do rána a mně vůbec nedocházelo, s kým ten „souboj“ podstupuju. Až později, kdy mi došlo, že je Zdeněk vlastně nedostižný génius, jsem začal mít před ním trému a vyprávět vtipy už si nedovolím.

Oficiálně jste se dostal na jeviště v rámci akce Synové pomáhají otcům.