Beata Hlavenková: Když jsem psala hudbu k Zátopkovi, šla jsem si zaběhat jako on. Jenom o dost pomaleji

Při rozhovoru k ní přicházím do prostorného domu, jehož přízemí je plné květin, křišťálů a všemožných dekorací. Dostávám šípkovou marmeládou namazané krajíce domácího chleba, který hudebnici někdo upekl k narozeninám, a k noze se mi přilísne německý ohař Frodo. Tak tady tvoří žena známá nejen díky vlastním albům a účasti v oceňovaných projektech Eternal Seekers nebo Baromantika, ale i tvorbou pro děti a filmovou hudbou ve snímcích Davida Ondříčka.

„Je sama sebou, má všechno, je vědomá, je tady, horoucí,“ zpíváte v písni Žena na albu Žijutě. To je demonstrace feminismu a sebeuvědomění. Je pro vás tenhle stav, být sama sebou a mít všechno, podmínkou tvorby?

Teď už ano. Uvědomění vlastního ženství se ve mně začalo lámat před blížící se čtyřicítkou, kdy jsem si dovolila začít zpívat a víc skládat texty – své ženství jsem si v té době dovolila projevit hlasem. Proč až tak pozdě? Možná si v tomhle věku člověk řekne: Mám za sebou leccos, už jsem něco dokázala, nemám co ztratit, chci dělat, co mě baví, a je mi jedno, co si o tom kdo bude myslet. Souvisí to s poznáním, kdo jsem, a se sebepřijetím. Což je teď pro mě silné téma – možná i proto, že s ním mám dlouhodobě problém. I proto jsem tak dlouho nebyla schopna sama zpívat, jen jsem hrála na piano – neuměla jsem se přijmout bezvýhradně. Jak říkal Kristus: Miluj bližního svého jako sebe samého. Od sebelásky se odvíjí úplně všechno, co nás v životě provází. Když člověk nemá rád sám sebe, nedokáže mít rád jiné lidi.

Po čtyřicet let jste žila v silné víře v Boha – pocházíte z náboženstvím prodchnutého Těšínského Slezska, z evangelické rodiny usazené ve Vendryni. Jak a proč jste se to rozhodla ­změnit?

Začala jsem číst knížky o seberozvoji nejen duchovním, o tom, kdo skutečně jsme, jaký je smysl života. Křesťanství má mnoho různých směrů, společenství a církví, lze k němu zaujmout nesčetně přístupů od cest nejradikálnějších po ty nejliberálnější. Já byla formována radikálním přístupem, který mi nikdy nebyl blízký a nedával mi smysl, ale nebyla jsem schopna najít vnitřní svobodu a pravdu. Posledních pět let jsem na základě nových poznatků a životních zkušeností i krizí svou víru revidovala a našla si takovou, která není zatížená dogmaty, neustálým vyhrožováním peklem a poukazováním na hřích. Nedávno jsem se v krásném překladu z aramejského Otčenáše dočetla, že správný překlad výrazu hřích je minout cíl. A to má zcela jiný smysl. Pochopila jsem taky, že Bůh nás netrestá. Až když tohle člověk nahlédne a připustí si, že tento život možná není jediným životem, jejž prožíváme, a že nejsme v celém vesmíru sami, dostane se ke zdroji, kterým je láska. Tam to všechno začíná, tam to všechno končí.

Poznala jsem několik lidí, kteří se cítili být rigidní vírou svázáni a dlouho nedokázali být šťastní, protože neuměli dosáhnout jejích ideálů. Nestálo by to za důkladnou revizi z vnitřku církve, jež už některým lidem nepřináší štěstí?