Vladimír Čejka

Vladimír Čejka Zdroj: Zbyněk Pecák

každá kniha starší sta let je starožitnost a antikvář by ji měl nabídnout státní knihovně.
Po čtyřiadvaceti letech mám zase šéfa. Svého syna.
Skoro u každé knihy vím, kde ji najdu. Byla vlevo dole...
3 Fotogalerie

Vladimír Čejka: Knihobudky jsou dobrá myšlenka, ale ve své podstatě podporují feťáky a bezodomovce

Vašek Vašák

Vladimír Čejka (72) se vydal nejdříve do světa piva, o němž toho z vysokoškolských studií hodně věděl, pak byl obchodní zástupce a nakonec si otevřel uprostřed pražského sídliště antikvariát. Čtyřiadvacet let, kterých se profesi věnuje, považuje za nejlepší období svého života. Od letoška po něm převzal obchod jeho syn, i když on v něm působí dál.

Antikvář by měl ke knihám vzhlížet. Jak tomu je u vás?

Začnu trochu zeširoka. Kdysi mi sestavil jeden zákazník rodokmen, z něhož jsem zjistil, že pocházíme z východočeské obce Luže-Košumberk a mezi mými předky bylo třináct generací mlynářů a evangelíků. Jeden z nich, aby se vyhnul vojně, uprchl do Uher, kde se usadil a oženil. Jeho táta – jak se tehdy dělalo – naoko konvertoval ke katolíkům, takže v neděli ráno chodil do kostela a odpoledne se svými blízkými světil protestantskou mši. Syn mu vždycky jednou za dva roky přinesl z Uher batoh zakázaných knih, které pak tatík tajně roznášel po známých.

To je jako z F. L. Věka.

Jenže agilní soused syna udal, biřici ho odvedli do Chrudimi a soud mu vyměřil tři měsíce šatlavy plus tvrdé lože. Za nějaký čas mu začal dospívat v Uhrách syn, on chtěl, aby poznal dědu, a zřejmě týž člověk ho napráskal znova. Tentokrát sebrali otce i dědečka. Jenže biřic se ještě vrátil, zmlátil vnuka a ten mu pod nátlakem prozradil, kde mají schovaný kalich a bibli. Když se jimi vítězoslavně pochlubil, s dědou to seklo a byl na místě mrtvý. To vše je popsané v análech. Biřic se pak na mlýn ještě jednou vrátil, aby babičce sdělil, že je její muž po smrti, a s ní to seklo taky, takže oba zemřeli v jeden den. Jejich kluk dostal rok šatlavy, odseděl si ho, vrátil se do Uher a do Čech už nikdy nepřišel. Hovořím o tom proto, že v tom vidím zárodek mého vztahu ke knihám a také určitou paličatost, kterou jsem zdědil po tátovi.

Četl jste odmalička?

Jako každý kluk jsem začínal vernovkami a mayovkami. Vzpomínám si, jak jsem přišel poprvé do knihovny v pražských Strašnicích, vybral jsem si Ocelové město, za odpoledne a večer jsem ho přelouskal a druhý den jsem si šel půjčit další knížku. „Tobě se to nelíbilo, viď?“ vyzvídala knihovnice. „Líbilo, ale už jsem to přečetl.“ „To není možný,“ zapochybovala a začala mě zkoušet. Když jsem ji přesvědčil, že si nevymýšlím, stal jsem se jejím oblíbencem a chodil jsem tam skoro deset let. Pak mě přesměrovala do knihovny pro dospělé, kde jsem se dostal až ke Škvoreckému a Kunderovi. V roce 1969 ještě v knihovnách byli. Nezapomenu, jak jsem šel později vracet Sešity pro mladou literaturu a nějakého Kunderu, paní knihovnice už měla seznam toho, co musí vyřadit, a ačkoli jsme se znali, bála se mi říct, že to půjde do stoupy, tak mě oklikou přesvědčovala: „Nechceš s tím vrácením přece jen ještě počkat?“ Já jsem ji nepochopil a pak jsem si rval vlasy.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl zřídit antikvariát?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!