V cizím zrcadle jsme krásnější. Spisovatelka Elżbieta Cherezińska objevuje Čechům jejich středověk

Vaše ságy o Piastovcích byly označeny za polskou Hru o trůny. Myslíte, že se vaše čtenářská obec a diváci slavného seriálu nějak po­tkávají?

Myslím, že skupina čtenářů George R. R. Martina a mých se skutečně značně překrývají – ostatně v Polsku nás vydává stejné nakladatelství. Pokud si někdo poradí s množstvím dějových a rodových linií a postav u Martina, zvládne to i u mých románů. Mimochodem, George Martin si pro sebe zabral název, který by mohl nést snad každý historický román. V dějinách totiž šlo v tom či onom ohledu vždycky o hru o trůny.

Váš sedm let starý román Hrdá vypráví o dceři prvního historicky doloženého Piastovce, polského knížete Měška. Tato Svatoslava však není tak častým předmětem historických pramenů jako její sourozenci. Existovala vůbec? Věnování románu „všem bezejmenným, zapomenutým piastovským princeznám, mniškám, ženám, matkám a vládkyním, o nichž historie mlčí“, leccos naznačuje…

Ano, Svatoslava je symbolem všech těch žen, ale existovala a dokážeme rekonstruovat její osudy, ačkoli její jméno žádný kronikář přímo nezapsal. Ona došla nesmírně daleko, splnila si mnoho svých politických snů, což se málokteré povedlo, a když už, byla pak z historie vymazána. Svatoslava, známá též jako Sigrid, je zásadní postavou evropských dějin. Panovnické dcery, a to se týká i vašich Přemysloven, byly především vývozními artikly, jejich životním úkolem bylo dobře se provdat do ciziny. Pokud se jim podařilo překročit vlastní stín, nebýt pouhým agentem svého otce na cizím dvoře a začít pracovat ve prospěch své nové země, měly nejlepší předpoklady zapsat se do dějin. Svatoslavin největší úspěch je popsán až v Královně, druhém dílu knížky: podařilo se jí usadit jejího nejmladšího syna Knuta, jehož otcem byl dánský král Sven Vidlí vous, na ­anglický trůn. Jedna věc ale je si na trůn sednout a druhá se na něm udržet. Svatoslava dokázala dopomoci k tomu, že po dlouhé válce, která v Anglii probíhala, zavládl mír a Knut Veliký se roku 1016 stal akceptovaným mírovým králem, jejž si považovali evropští panovníci i papež, přestože původně byl vlastně nájezdníkem.

Od jaké odborné literatury se lze odrazit, když člověk popisuje ženskou postavu v hloubi desátého století? Dějiny všednodennosti, dějiny ženy nebo dítěte, to vše se podrobněji zkoumá až v posledním čtvrtstoletí. Nebo ne?

Něco málo existuje, ale jde spíš o roztroušené zmínky a většinou se týkají spíše vrcholného a pozdního středověku. U toho raného představuje největší zdroj informací archeologie. Věnuji jejím objevům velkou pozornost, ráda chodím po muzeích. Z vystavených předmětů každodenní potřeby, z obuvi a oblečení lze složit docela přesný obraz běžného života. V Hrdé a Královně hodně píšu o Vikinzích, po nichž je zrekonstruovaných památek v Norsku, Dánsku a ve Švédsku spousta. Jsou tam také moc pěkné skanzeny plné zrekonstruovaných domů, ve kterých lidi bydleli, a právě tyhle konkrétní stavby popisuji ve svých knihách. V jednom takovém skanzenu jsem strávila pár týdnů, takže vím, jaké to je, bydlet v takovém domě. Mám oblečení, jaké nosili staří Vikingové. Zkusit si jejich každodenní život se všemi jeho těžkostmi mě k těm dávným lidem hodně přiblížilo.

Příběh Hrdé i Královny je komplikovaný, postav s podobnými osudy, které mezi sebou uzavírají aliance a vztahy, jež pak zase rozpustí, je opravdu velké množství. Jak hodně při pochopitelné snaze být věrna historii hledíte na čtenáře? Nebojíte se, že toho na něj v dnešní, roztěkané době bude jaksi moc?

Nevím, jak v Česku, ale v Polsku jsou velmi populární pseudohistorické romány, lehké čtivo v historickém hávu, v kostýmu. Mně však jde o ty skutečné, seriózní historické romány. Jak je od sebe na první pohled snadno rozeznáte? Když je v dané knize hodně postav, znamená to, že autor nechtěl zahodit žádného z těch cenných hrdinů, které objevil při bádání v archívech. Samozřejmě si uvědomuji, že může být těžké zorientovat se v desítkách postav, ale spoléhám na inteligenci svých čtenářů. Říkám jim: „Nedělej si starosti, prostě čti a počkej si na okamžik, kdy se ti podaří všechny ty Henryky a Boleslavy – protože jinak se v jedné mé sáze z polského pozdního středověku panovníci prakticky nejmenují – od sebe rozeznat. Pak ti bude všechno jasné.“