Analytik Votápek: Západ promarnil šanci přitlačit Putina do kouta. „Ruské šlechtě“ neumíme válku znechutit
Západ nepomáhá Ukrajině dost, na summitu ve Vilniusu promarnil šanci postavit Putina před hrozbu přímé konfrontace s NATO. „Jsem přesvědčen, že v takovém případě by u něj osobně nebo v jeho okolí zvítězil pud sebezáchovy a z ukrajinského dobrodružství by se Rusko stáhlo,“ říká analytik Vladimír Votápek, někdejší generální konzul v Petrohradě. Kvůli naší váhavosti Putin stále ještě dokáže vytvořit na nějakém úseku fronty poměrně silnou převahu. Zbytečně mu prodlužujeme politický život i tím, že stále dovolujeme privilegované „ruské šlechtě“ utrácet na Západě, kupovat zde nemovitosti, posílat děti na prestižní školy, umožňovat manželkám a milenkám nákupy v Paříži, Miláně či Londýně.
Kolektivní Západ promarnil historickou šanci. To je stručně váš pohled na klíčový summit NATO ve Vilniusu. Proč ta velká kritičnost? Jiní analytici nejsou tak zklamaní.
Kolegové se soustřeďují na pozitivní stránku problému. Tedy na to, co NATO a Západ pro Ukrajinu udělaly a nadále budou dělat. A toho není málo – jak ve vojenské, tak humanitární nebo hospodářské oblasti. Je nezpochybnitelnou skutečností, že Ukrajina by bez naší pomoci válku prohrála. V Kyjevě by seděl Janukovyč nebo nějaký podobný kolaborant a Putin by měl své malé vítězství. Měl by za sebou další úspěšný krok k obnově ruského koloniálního impéria, i když by se už asi nejmenovalo Sovětský svaz. A jeho vnitropolitická autorita by byla nesrovnatelně pevnější, než je dnes. Já se soustřeďuji spíše na to, co jsme pro Ukrajinu neudělali, v čem je naše pomoc stále nedostatečná a opožděná.
Vy jste očekával, že by Ukrajině, která je ve válce, dal Západ víc než onu „druhou nejlepší odpověď“, tedy vznik Rady NATO-Ukrajina, příslib budoucího členství a záruku dlouholeté podpory země?
Upřímně řečeno, při vědomí nedostatečnosti západního leadershipu, při vědomí ochablosti vůdců většiny zemí jsem nebyl optimistou. Můj odhad se velmi shodoval s tím, co nakonec Ukrajina dostala. Ale to nic nemění na tom, že podpora Aliance mohla být mnohem silnější. Nic to nemění na skutečnosti, že NATO ve Vilniusu promarnilo příležitost stát se skutečným majákem svobody. Zárukou toho, že obětem nespravedlivého útoku se dostane opravdu účinné pomoci k odražení a poražení agresora. A to i v případě, kdy napadený stát nebude člen NATO. Protože takovou pomoc Ukrajině stále ještě dlužíme. Hovořím přitom jak o perspektivě členství, tak dodávkách moderní těžké techniky.
Řeč přitom nemusí být o okamžitém členství v Alianci. Úplně by stačilo stanovit jasný časový plán přibližování Ukrajiny k NATO. Stanovit datum, od kterého se na Ukrajinu bude vztahovat závazek bezprostřední vojenské pomoci, včetně nasazení aliančních jednotek. Putin by tak byl postaven do situace, které se chtěl vždy vyhnout. Hrozila by mu přímá konfrontace s NATO. Jsem přesvědčen, že v takovém případě by u něj osobně nebo v jeho okolí zvítězil pud sebezáchovy a z ukrajinského dobrodružství by se Rusko stáhlo.
Druhou zásadní oblastí, ve které se NATO ukázalo v nedostatečném světle, jsou dodávky moderních zbraní schopných ničit okupanty. Ten příběh se táhne od prvních dnů konfliktu.
V první fázi této války, tedy po obsazení Krymu a Donbasu, byla západní pomoc politická i vojenská prostě nedostatečná. Západ stále nechápal, s kým má co do činění. Nechápal, že se nejedná o konflikt „tam někde daleko na Východě“, ale že jde o přímý útok nejen na Ukrajinu, ale i na uspořádání mezinárodních vztahů, ze kterého vznikl současný svět. Na principy, jejichž dodržování je nutnou podmínkou i naší bezpečnosti.
Druhá fáze války, tedy rozsáhlá agrese vedená již nepokrytě s cílem svrhnout demokraticky zvolené vedení země, rozbít její uzemní celistvost a zbytek Ukrajiny změnit na ruský protektorát, se pro Západ stal budíčkem. Ale zdá se, že jsme se stále ještě neprobudili úplně. Stále se svou pomocí váháme, stále že svých dodávek vyčleňujeme ty nebo jiné zbrojní systémy. Ano, postupně vojenskou pomoc rozšiřujeme na těžší a účinnější zbraně, ale naše podpora má trvalé zpoždění za reálnými potřebami ukrajinské armády. A na tom nic nezměnil ani summit ve Vilniusu
Komentátoři si hodně všímali tureckého prezidenta, který podpořil vstup Švédska do NATO a ještě předtím „dal facku Putinovi“ tím, že povolil odlet velitelů Azovu domů do vlasti. Jak se díváte na taktiku Erdogana v poslední době?
Erdogan je pragmatický politik, který vždy důsledně hájí vlastní zájmy. Zájmy Erdogana a jeho klanu, které se ale ne vždy musí shodovat se zájmy Turecka a už vůbec ne se zájmy Západu. Komentáře z Vilniusu se shodují v tom, že Turecko za svůj souhlas se vstupem Švédska dostalo, co chtělo – patrně slib dalších dodávek vyspělých zbraňových systémů především z USA. Konkrétní specifikace ale není ve veřejných zdrojích k dispozici. Neslyšeli jsme přitom, že by Erdogana na summitu tlačili k tomu, aby účinně zasáhl proti kanálům šedých reexportů, jejichž prostřednictvím plyne přes Turecko do Ruska zboží a různé technologie často využívané ke zbrojní výrobě. To by byl krok, který by přispěl ke zkrácení války mnohem více než vstup Švédska do Aliance.
Naopak maďarský premiér Orbán je označován za tak trochu poraženého celého summitu, samozřejmě kromě hlavního poraženého Putina. Také si myslíte, že se stal oním pověstným kůlem v plotě Západu? Je tu přeci třeba Rakousko, které také nedělá Putinovi nijak hluboké vrásky, s nadějemi vyhlíží slovenské volby...
Orbánova pozice je momentálně izolovaná, ale to neznamená, že nemůže časem dostat další spojence. To je věčný problém demokracie, protože opakující se volební cykly neustále vytváří riziko, že se v té nebo jiné zemi dostanou k moci síly zpochybňující liberální a demokratické hodnoty. To není chyba našich politických systémů, to je jejich vlastnost. Je to naše síla i slabina zároveň. A my s ní musíme umět žít. Jsem přesvědčen, že je v zájmu EU nebo NATO naučit se dávat jednotlivým zemím, kde převládne neliberální či nedemokratický politický systém, jasnou zpětnou vazbu, a přispět tak k jejich vnitropolitické diskusi. Zároveň musíme najít způsob, jak předejít paralýze akceschopnosti v případě, že se v EU/NATO takoví členové dříve nebo později najdou.
Pojďme přímo na bojiště. Jak hodnotíte dosavadní ukrajinské protiofenzivy? Třeba jen nyní se mluví a píše o statisícové ruské síle u Kupjanska a Lymanu. Jste zklamaný?
Zklamaný jsem, ale ne z výkonu ukrajinské armády. Zklamaný jsem z toho, jak pomalá a nedostatečná pomoc Západu umožňuje Rusku držet okupovaná území. Teoreticky stojí Putin proti obrovské převaze Západu. A to jak ve zbrojních systémech, které mohou být nasazeny na bojišti, tak i v kapacitě zbrojního průmyslu. Proti takové převaze by neměl mít šanci v delší perspektivě uspět. Zachránit ho může pouze přímá a intenzivní podpora Číny, vnitřní zhroucení ukrajinské společnosti nebo trvající prokrastinace Západu. První dvě varianty jsou momentálně nepravděpodobné, zato váhavost Západu je reálný fakt, který neustále měsíc po měsíci oddaluje Putinovu porážku.
Pokud by Kyjev měl k dispozici západní obrněnce před rokem, prolomení ruské obrany u Charkova by vedlo k osvobození mnohem většího území, než k jakému došlo. Pokud by měl schopnost účinně zasahovat Kerčský most, zásobování okupantů na západní části fronty by byl pro Kreml mnohem větší logistický problém. A tak můžeme jít krok za krokem. Zatím všechny zbraně, které jsme Ukrajině dodali, jsme dodali se zpožděním. Zpožděním, které můžeme vyčíslit v krvi a životech Ukrajinců.
Kvůli naší váhavosti Putin stále ještě dokáže vytvořit na nějakém úseku fronty poměrně silnou převahu, jako například na směru Kupjansk / Lyman. Odhady hovoří o lokální převaze v dělostřelectvu 1:10 a v živé síle 1:5. To je pro Kyjev vážné, ale ne osudové. I s takovým poměrem se umí ukrajinská armáda v obraně poprat.
Rádi propadáme pocitu, že Ukrajina má dříve či později s pomocí Západu vítězství nad agresorem jisté. Prezident Petr Pavel, který celý profesní život strávil jako voják, ovšem uvedl, že se okno pro ofenzivu Ukrajiny brzy uzavře. Uzavře?
To bude záležet na tom, zda, kdy a v čí prospěch se zvrátí současný poměr sil. Rusko už dávno nemá tu místy až zdrcující převahu, jaké se těšilo v prvních měsících války. Ale Ukrajina zatím nedostala tolik zbraní, aby dokázala okupanty vyhnat z dobře opevněných pozic obklopených rozsáhlými minovými poli. Tady by Ukrajina moc a moc potřebovala získat převahu ve vzduchu. Potřebovala by dodat letouny F-16. A přesné rakety s delším doletem. Ale Západ stále váhá, a tak se může stát, že se okno příležitosti pro rozsáhlou ofenzívu letos na podzim uzavře, aniž by se zásadně změnila situace na frontě.
Ukrajina tedy podle vás může osvobodit celé své území v hranicích roku 1991?
Pokud budeme Ukrajinu dostatečně podporovat, pak může osvobodit celé své území, včetně poloostrova Krym.
Jak vnímáte názor části české společnosti, která chce mír i za cenu, že by Rusko zůstalo na části ukrajinského území?
Takový postoj není překvapivý. V podobných situacích se objevuje často. My jsme ho zažili na vlastní kůži koncem třicátých let během sudetské krize. Naši spojenci Francie a Velká Británie měly, jak řekl Winston Churchill, na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu, ustoupily Německu a stejně se dostaly do války. Musely ale válčit za mnohem nevýhodnějších podmínek, než kdyby od počátku hájily právo a čs. hranice. Trvalo pak téměř šest let, než svobodné země porazily hitlerovskou agresivní diktaturu a položily základy uspořádání mezinárodních vztahů, ve kterém žijeme dosud.
Jinými slovy se domnívám, že jakékoli ustupování Putinově agresivitě, jakékoli mírové jednání bez toho, že by Kreml vyklidil okupovaná území, by byla tragická chyba, která by nás později stála mnohem více obětí, než kolik si od Ukrajiny vyžádá pokračování bojů.
Co říkáte Prigožinově vzpouře a roli běloruského diktátora v celé téhle nejasné akci někdejšího Putinova spojence? Putin, alespoň zvenčí se to zdá, zásadně neoslabil.
Domnívám se, že Prigožinova eskapáda naopak ukázala nečekanou slabost Putinova režimu. Během ostré fáze krize, během přibližně 24 hodin, kdy se Wagnerovci přesouvali nejdřív do Rostova a pak na Moskvu, je nedokázal Putin nijak zastavit. Bez odporu obsadili velitelství jižní skupiny vojsk. Nikdo nepřerušil silnici třeba destrukcí mostu. Nikdo nekladl jejich postupu skutečný odpor. Nikdo na ně nezaútočil například ze vzduchu. Několik sestřelených vrtulníků a jeden průzkumný letoun na kolonu neútočily. Prostě se ocitly na špatném místě v čase, kdy tudy projížděla obsluha protileteckého systému s nervózním prstem na spoušti. Co hůře – Moskvu ve spěchu opouštěly desítky oligarchů a špičkových politiků včetně samotného prezidenta a předsedy vlády. Někdo se přesouval na jiné místo v Rusku, někdo si to namířil pro jistotu rovnou za hranice. Ale nikdo se nechystal za Putina bojovat.
Upřímně řečeno si nejsem jistý, co bylo skutečným cílem Prigožinovy eskapády. Nemyslím si, že mu skutečně šlo o svržení Putinova režimu. Spíš si ho někdo najal, aby Rusku i celému světu ukázal, že král je nahý. A to se mu nade všechny pochyby podařilo.
Průzkumy mínění v ruské říši jsou ošemetné, ale podpora „cara Vladimira“ po půldruhém roce války nijak strmě dolů nepadá. Jaké je vaše vysvětlení? Byl jste generálním konzulem v Petrohradě, s Rusy jste se stýkal i neformálně, znáte jejich pohled na svět.
Především si myslím, že v podmínkách Putinovy diktatury je velmi obtížné měřit nálady ve společnosti, určovat míru podpory pro tu nebo jinou politickou sílu. V Rusku vidíme, že společnost je masírována velmi silnou propagandou. Všechny opoziční, nebo alternativní názory jsou umlčovány a trestány a rozhodně nemají žádnou možnost oslovit širší publikum. My vlastně nevíme, co si Putinovi poddaní myslí. Obecně se odhaduje, že mezi Rusy je cca 10 % vyhraněných oponentů války a Putinova režimu. Ti jsou ale buď zavření, nebo umlčení. Na druhé části spektra se odhaduje, že cca 15–20 % aktivně podporuje válečné dobrodružství na Ukrajině. Zbytek tvoří nevyhraněnou masu. A tato masa zatím nemá silný důvod pro aktivní a veřejné odmítání války.
Pro Putina je klíčový postoj zhruba pěti milionů privilegovaných Rusů, kteří tvoří páteř režimu. Jde o vrcholové úředníky, vojáky, podnikatele, umělce, novináře, akademiky. Ti si zvykli vychutnávat si život „nové šlechty“. Vydělávat v Rusku a utrácet na Západě. Kupovat si zde nemovitosti, posílat své děti na prestižní školy, umožňovat svým manželkám a milenkám nákupy ve městech, jako je Paříž, Milán či Londýn. A těmto privilegovaným Rusům zatím neumíme jejich podporu zločinné války znechutit. Tím zbytečně prodlužujeme Putinovu režimu život.
