Pražské jaro 1968 nemohlo skončit jinak, říkají politologové Stanislav Balík a Petr Sokol

Mohla československá politická reprezentace v roce 1968 obratnější diplomatickou taktikou předejít invazi armád Varšavské smlouvy?

Balík: Mohla, ale pouze za cenu popření základních myšlenek pražského jara. Invaze do Československa nebyla nějakou deviací, vybočením z toho, jakým způsobem Sověti hlídali svůj mocenský blok v Evropě. V roce 1953 Sovětská armáda potlačila východoněmecké povstání, o tři roky později v krvi utopila maďarský pokus o vlastní cestu. Československo se od nich lišilo jen tím, že u nás jako v jediné zemi sovětského bloku v Evropě nezůstala po skončení války sovětská vojska. Proto byla zapotřebí invaze. Ta byla jenom smutným logickým vyústěním předchozího, dvacetiletého totálního podřízení veškerých státních a bezpečnostních mechanismů moskevskému centru. Když se českoslovenští komunisté pokusili pootočit kormidlem jiným směrem, čímž zpochybnili oddanou vazbu na Sovětský svaz, nemohlo to skončit jinak.

Sokol: Lepší diplomacie pomoci nemohla a už vůbec nešlo její pomocí Československo vyvést z komunistického bloku. Sovětský svaz nás považoval za podřízenou zemi, a odmítal proto reformní proces jako takový. Zároveň se obával opakování roku 1956 v Maďarsku a nechtěl nechat vývoj zajít podobně daleko.

Kam až daleko šlo v demokratizaci jít?