Spisovatelka Iva Pekárková: Londonistán zůstává stejný. Brexit nebrexit
Sešly jsme se na fóru Meltingpot během festivalu Colours of Ostrava: spisovatelka Iva Pekárková si sem odskočila jenom na den, na besedu se čtenáři. Už sedmnáct let žije i pracuje v Londýně a literární kritici svorně tvrdí, že je na vrcholu sil: její poslední tituly vznikají díky životu v Británii na pomezí literatury a reportáže, mají v sobě živost, aktuálnost, autenticitu a zároveň se linou jako dějově bohaté, příjemně napínavé, často podprahově poučné romány. Předloni napsala úspěšný Dům bez zrcadel o osudech české pendlerky během brexitu, loni skvostné monologické příběhy novodobého otrokářství v Anglii S orlem na zádech, letos na podzim jí vyjde další kniha ze současného Londýna, Kam jede tohle nástupiště.
Kde teď vlastně píšete?
Od března jsem kostelnicí v londýnském unitářském kostele, kde nikomu nevadí, že jsem v zásadě ateistka. Ale ve „svém“ kostele nepíšu, chodím tam spíš tlumočit, je tam lepší internet. Bydlíme od kostela přes dvůr, to bývala zřejmě fara. Dole ve stavení je ovšem školka, což s sebou přináší dost řevu, protože děti chodí v Londýně do školky od sedmi do sedmi, takže občas píšu se špunty v uších. Ono to s tím naším bydlením vůbec bylo dobrodružné. Loni 16. listopadu přišel do našeho domu dopis, že se všichni nájemníci musejí vystěhovat do 1. prosince, osm hodin ráno. Hned jsme šli k soudu, ale tam nám řekli, že lidí jako my je spousta, takže si na nás udělají čas až 29. listopadu.
Do té doby jste nemohli nic dělat?
Do té doby jsme netušili, jestli nás 1. prosince opravdu vykopnou, nebo ne. A právě 29. listopadu odjel můj skoromanžel do své rodné Nigérie, kde několik let nebyl a opravdu se tam potřeboval dostat, aby ještě zažil svou milovanou, víc než devadesátiletou pratetu, což byla první žena, která mě kdysi v Nigérii objala a tím přijala do rodiny. No a Kenny, než odletěl na tu důležitou cestu, vzal moje oblečení a naše ostatní věci a donesl je pro jistotu do liščího doupěte na naší londýnské zahradě, abychom o ně nepřišli. Já mezitím hledala byty, jeden hrůzostrašnější než druhý, jeden dražší než druhý. Nic nevypadalo dobře, pomalu už jsem ztrácela naději. Vtom se ukázalo, že kousíček od nás na jih hledají kostelnici. A tak mám teď i velký svazek klíčů!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
