David Boulter: Chtěl jsem, aby hudba k Pustině byla zlomená stejně jako postavy v tomto seriálu
V Praze žijící anglický hudebník David Boulter (58) je zakládající člen nenápadné, melancholické, ovšem světově proslulé britské skupiny Tindersticks, která loni oslavila třicáté výročí vzniku. Kapela začala být známá už v devadesátých letech po turné s australským hudebníkem Nickem Cavem, vystupovala i v Royal Albert Hall, nahrála duet s Isabellou Rossellini a do kin právě vstupuje další film režisérky Claire Denisové Hvězdy v poledne opět s hudbou skupiny Tindersticks. Nyní se David Boulter rozhodl pro další krok: v Praze vystoupí s novým sólovým programem, 14. září na hudebním festivalu SPACE X 2023 v Divadle X10.
V České republice jste loni u příležitosti třiceti let Tindersticks odehráli dva koncerty – na festivaluColours of Ostravaa v pražském Divadle Archa. Jak se vám podařil návrat na pódia?
Bylo stresující začít znovu hrát živá vystoupení. Jeden člen našeho doprovodného týmu měl covid a báli jsme se, že to ovlivní turné. Nejdřív jsme se moc dobře necítili, ale po prvních vystoupeních se všechno zlepšilo. Byli jsme ohromeni sami sebou i reakcemi publika. Tolik radosti!
Vaše hudba je plná noblesy a melancholie. Většina skladeb se nese v pomalejším tempu, ale najdou se i takové, při kterých i distingovaný Angličan jako vy odloží sako. Proč takových skladeb není víc?
Myslím, že tempo nás nikdy moc nezajímalo. Písně přicházejí z neznáma, nacházejí si tempo vlastní. Nikdy jsme se nepokoušeli dělat hudbu k uspokojení vlastního ega či uší publika.
Vy žijete v Praze, zpěvák Stuart A. Staples ve Francii, další člen v Belgii, další v Berlíně. Musí být náročné zkoušet dohromady…
Je to složité. A drahé. V některých ohledech je teď čas, který spolu trávíme, výjimečný. Vzácnější. Pro každého byly poslední roky těžké – pandemie, konflikt na Ukrajině, globální oteplování…
Jak při této vzdálenosti vznikají nové skladby? Vyměňujete si se členy Tindersticks nápady po internetu?
Nejraději spolu zkoušíme pohromadě. Většina věcí vzniká tak, že spolu hrajeme a reagujeme na sebe. Občas stojím na kopci a dívám se na svět kolem sebe, třeba v Derbyshire Dales v Anglii. Nebo se dívám v Praze na Vltavu z Letné a přemýšlím, jestli bych tu krásu dokázal vyjádřit hudbou. A to je těžké sdělit přes internet. Když jsme s kapelou ve zkušebně, cítíme lásku. Trápení. Vášeň.
Loni jste vydali dvoualbovou kompilaci Past Imperfect, The Best Of Tindersticks ’92–’21. Je rozdělené na čtyři části. Podle jakého klíče jste na toto album vybírali skladby?
Začali jsme s velmi dlouhým seznamem. Naše volba pak odrážela to, co si o vlastní hudbě sami myslíme. Možná by fanoušci volili jinak, nakonec ale došlo na klasické písničky. Singly, úspěšné hity z alb… Zachovali jsme určitou kontinuitu a zároveň se snažili postihnout náš umělecký vývoj.
Na kompilaci je také skladba Willow, která vznikla pro celovečerní film High Life s Juliette Binocheovou v hlavní roli. S francouzskou režisérkou Claire Denisovou spolupracujete stabilně. Čím je pro vás výjimečná?
S Claire jsme se potkali v roce 1995. Natáčela zrovna drama Nénette et Boni, my k němu dělali soundtrack. A naše první spolupráce přerostla v přátelství. Její filmy, ať už dobré, nebo špatné, jsou vždycky krásné. Claire je velmi zvláštní člověk, ve srovnání s některými jinými režiséry velmi otevřená. Je krásné být součástí jejího světa.
Pocházíte z Nottinghamu, ale musel jste odcestovat do Londýna, abyste založil kapelu. Proč?
V Nottinghamu byla spousta skvělých kapel, ale spousta z nich už dnes nehraje. Začátky byly těžké, snažili jsme se uspět, fungovali podle ustáleného pravidla: zkoušet, natočit demokazetu, zahrát si v hospodě a doufat, že se někteří kamarádi přijdou podívat. A pak zas a znova: doufat, že když do toho dáte hodně práce, energie, času a peněz, možná vydáte singl. A možná si vás všimnou v NME (The New Musical Express, britský hudební magazín; poznámka autora). Možná vás pustí náš přední diskžokej John Peel. Stáli jsme před BBC, abychom Peelovi předali náš první singl. Ale nepustil ho. Necítili jsme žádnou podporu, které se mohly těšit kapely v Manchesteru, Sheffieldu nebo ve Skotsku. Většina nottinghamských kapel dokázala zaplnit tak akorát zadní místnost v hospodě a pak to vzdala. My ale neopustili Nottingham, abychom se hnali za hudebním úspěchem.
Proč tedy?
Dickon šel studovat, Stuart dostal práci, já je následoval. Věděl jsem, že tam někde venku, mimo Nottingham, existuje něco jiného, zajímavějšího – jen jsem nevěděl co. Naštěstí zájem o naši hudbu vzrůstal, takže náš odchod měl smysl. Dobré to ale bylo nejen po pracovní stránce: kdybych zůstal v Nottinghamu, byl bych ženatý s Angličankou, měl čtyři děti, dům a ojeté auto. V neděli ráno bych sekal trávník a byl by ze mě malíř pokojů. Byl bych ale šťastný? Nevím. Někteří přátelé, kteří tam zůstali, se natolik „ztratili“, že se upili k smrti. Nebo ještě hůř.
Jakou hudbu jste tehdy poslouchali?
Všichni jsme se snažili najít něco nového, svěžího, osmdesátá léta byla plná nápadů. Později ale všechno začalo znít stejně, ať už to byla malá indie kapela, nebo Elton John. Někteří se ale snažili být sami sebou a myslím si, že Nicka Cavea jsme milovali všichni. Poznali jsme jej osobně přes amerického zpěváka Leeho Hazlewooda, ale poslouchal jsem ho už jako kluk. Londýn byl plný hudby, hltali jsme Stereolab, PJ Harvey, Gallon Drunk, Townese van Zandta… Hráli po malých hospodách a my z nich byli nadšení.
Vaše skupina se původně jmenovala Asphalt Ribbons. Je pravda, že jste si změnili jméno na Tindersticks poté, co Stuart Staples objevil na řecké pláži krabičku německých zápalek?
Ano. Asphalt Ribbons vydali tři 12” EP a album, ovšem prodali jsme jen asi 50 kusů, nikdo o nás neměl zájem. Snažili jsme se potěšit lidi, být úspěšní, ale pak jsme si dali letní pauzu. Já a Neil jsme cestovali po Francii, Stuart odjel do Řecka se svou novou přítelkyní Suzanne, se kterou pak strávil zbytek života. Nebyli jsme si jisti, jestli kapela skončila, nebo ne – ovšem ta krabička od sirek byla znamení!
V České republice si vás lidé nejvíc všimli poté, co jste předskakovali právě Nicku Caveovi. Určitou melancholií jste s Cavem spojení. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Požádali jsme Micka Harveyho (producent a skladatel, s Nickem Cavem založili kapelu The Birthday Party; poznámka autora), aby produkoval naše první album. Neměl čas, ale zeptali jsme se ho alespoň, jestli nemůžeme dělat předkapelu Caveově skupině The Bad Seeds v Londýně. A jeho manažer nám nabídl celé turné, naše vůbec první – a úplně první koncert byl v Praze! Byl to šílený výlet. The Bad Seeds se k nám chovali skvěle, jeden z členů kapely, Blixa Bargeld, nám dokonce doporučil studio v Německu, kde jsme pak nahráli druhé album.
Tindersticks často dělají hudbu k filmům. Který považujete za nejzásadnější?
První film Claire Denisové, ke kterému také spolunapsala scénář, Nénette et Boni, byl velice zvláštní. Způsob, jakým jsme k němu nahráli soundtrack, byl ve srovnání s tím, jak pracujeme dnes, velmi archaický. Bylo to těžké, vzrušující, ale nakonec skvělé dívat se na hotový film na velkém plátně.
Vy sám jste uznávaným autorem filmové hudby, zásadní je vaše práce pro český seriál HBO Pustina z roku 2016 scenáristy Štěpána Hulíka a režisérů Ivana Zachariáše a Alice Nellis. Líbila se vám tíživá atmosféra znásobená dech beroucí kamerou Štěpána Kučery?
Pustina se mi líbila moc a byla to náročná práce. Osm epizod je jako vytvořit osm různých soundtracků. Snažil jsem se v příběhu najít špínu, bolest, pocit ztráty a zoufalství v pohraničním městě, které za sebou zanechal systém. Snažil jsem se, aby hudba byla v jistém smyslu také zlomená stejně jako postavy seriálu. Myslím, že Ivan Zachariáš to pochopil, nejsem si však jistý, jestli to pochopili také producenti. Možná pro ně byla moje hudba příliš jednoduchá, ale snažil jsem se, aby nepůsobila rušivě a nepřidávala příliš sentimentu, což nesnáším. Smutné smyčce kvůli vytvoření emocí nejsou nic pro mě. Ovšem správný hudební prvek ve správný čas může děj skutečně pozvednout.
Vydal jste i sólové věci, v roce 2021 například album Lover’s Walk. Nejdřív vyšlo s namluveným textem, následně ještě jako instrumentální album. Co bylo impulsem?
O vlastní tvorbě jsem přemýšlel už dlouho. Na albech Tindersticks není nikdy dost prostoru a poté, co jsem začal sám tvořit filmovou hudbu, zjistil jsem, že mám spoustu nevyužitých motivů. Začal jsem přemýšlet o kompilaci mnou složené filmové hudby, ovšem připadalo mi to jako reklamní promo. Chtěl jsem něco osobnějšího, něco, na co bych mohl být hrdý. Jakousi vlastní výpověď. Lover’s Walk byl dlouhý příběh. Nejdřív jsem to chtěl hrát s Tindersticks, ale věci byly příliš osobní a cítil jsem, že si je musím nechat pro sebe. Album Yarmouth z roku 2020 vzniklo stejným způsobem: jedná se o hudební vzpomínky, můj životopis. Po brexitu jsem si konečně začal uvědomovat, že ztrácím svou minulost, spojení s Anglií. Musel jsem si vybrat. Jít „domů“ nebo přijmout, že Anglie už nikdy nebude můj domov. Ve skutečnosti jsem Anglii opustil už v roce 1998, ale dvacet let jsem k ní byl pořád připoután. Brexit ovšem tyto řetězy zpřetrhal a mým dalším krokem je stát se českým občanem. Získat český pas.
V České republice jste si našel ženu, žijete přes dvacet let v Praze. Proč jste zůstali u nás a nevrátili se spolu do Londýna?
Potřeboval jsem z Londýna odjet. Žil jsem tam už od roku 1990 a prožil nejdobrodružnější období života. Kapela byla na vrcholu, ale turné, které jsme absolvovali v roce 1997, bylo velmi náročné. Nenáviděli jsme rokenrolový životní styl, ale zároveň padali do jeho pastí. Musel jsem vypít půl láhve vodky, abych si mohl zajít do obchodu na rohu koupit chleba! Turné bylo nekonečné. Kdybych se vrátil do Anglie, nevěděl bych, jak normálně žít. Kapela začala mít problémy a setkání s Veronikou změnilo můj pohled na svět. Byla takovým mým světlem naděje. Byla také velmi krásná! Dívka mých snů.
Co vás v Praze nejvíc překvapilo?
Skutečná svoboda. Někteří Češi, které jsem potkal, si mysleli, že jsme blázni, ale byli to lidé, kteří až do roku 1989 snili o svobodě – a ona najednou přišla. Londýn se pro mě stal tak trochu vězením. Uvězněn v drahém nájmu, obklopen lidmi z uspěchaného, rušného velkoměsta… Praha měla mladistvou, vzrušující energii, všechno bylo možné a všechno bylo jiné, než jsem doposud znal. A byl jsem zamilovaný. Tolik překvapení najednou! Pokud bych si měl stěžovat, tak snad jen na stravování. Byl jsem vegetarián a smažený sýr byl zřejmě jediným jídlem bez masa. O mnoho let později, po brexitu, jsem se snažil napsat si seznam, co mi tedy vlastně chybí. Kari, fish and chips… Déšť a vítr bičující mořské vlny… Hodně věcí. Ale hlavně vzpomínky. Časy a místa, která už neexistují. Proto si nedokážu představit, že bych se vrátil. Jsou to vzpomínky, ale pro mě už mrtvé.
Na čem teď pracujete?
Rád bych odehrál nějaké další sólové koncerty. První byl v Londýně, teď představím svůj repertoár v Praze – ostatně jak taky jinak?
