Je čas skoncovat s obrázkem Žida jako muže v klobouku a v černém, který brečí u zdi, říká první česká rabínka

Opravdu o šabatu nepracujete?

Protože jsem progresívní rabínka, můžu si vlastně dělat, co chci. Ale šábes se dodržovat snažím. Občas sice musím cestovat po Londýně, platit za lístek na metro, což by se nemělo, ale když to jde, jdu pěšky. Lidé si často myslí, že dopřát si jeden den volna nejde, protože pak se nedají zvládnout povinnosti, které vás dotyčný týden čekají, ale když si ten čas věnujete, načerpáte sílu a spoustu věcí pak zvládnete snáz. Je fajn si třeba i dopředu navařit, abyste se nemuseli ničím zabývat. Vřele doporučuju vyzkoušet si ten den volna – bez ohledu na víru, kterou vyznáváte nebo nevyznáváte. Tím nemyslím, že to musí být den, kdy vypnete elektřinu a budete žít jak ve středověku, ale naplánovat si volný den a pak si ho užít. Dát si volno do kalendáře, jít ven s kamarádama, nesedět u počítače jako jindy.

Hned napravo na téhle synagóze je nápis Czech Memorial Scrolls, České centrum památečních svitků, které Westminsterská synagóga spravuje. Dle pramenů tu mělo být uskladněno 1564 svitků tóry z Československa…

Ty svitky tóry se během druhé světové války dostaly do Prahy z různých míst Československa – nikdo přesně neví jak a proč. Vznikla i taková fáma, že nacisté je svezli do Prahy, protože tam chtěli udělat muzeum židovské rasy, až všechny Židy vyhladí, ale není to pravda. Nicméně v Praze pak svitky přečkaly druhou světovou válku a pak léta chátraly v poničené synagóze v pražské Michli. Komunistický režim pak potřeboval valuty, a tak se je snažil prodat do zahraničí: nakonec je v roce 1963 koupil prostřednictvím amerického obchodníka s uměním ­Erika Estoricka člen Westminsterské synagógy Ralph Yablon, který svitky své synagóze daroval. Později vznikl Memorial Scrolls Trust, jenž od té doby svitky spravuje a zapůjčuje židovským komunitám na celém světě, ve Spojených státech, v Izraeli… Aby tyto texty tóry sloužily ke svému původnímu účelu. Tedy, aby se z nich opět četlo.

Svitky v Británii se musely pod dohledem Westminsterské synagógy postupně renovovat. Kde jsou teď?

Postupně se opravovaly, ale trvalo to strašně dlouho, je to velká věda, složitý proces. My máme v synagóze trvale svitky z obcí Přeštice a Horažďovice, kde byly v obou případech až do druhé světové války poměrně početné židovské komunity. Jednou za rok pořádáme v Londýně slavnostní akt, kdy připomínáme jména zemřelých z těchto českých míst.

A proto jste tady?

Ne, to ani ne. Spíš náhodou. Já jsem se na ješivě v Jeruzalémě seznámila s jedním klukem, s Benjim Stanleym, o kterém jsem si myslela, že je taky student jako já, ale ejhle, on už to byl zdejší rabín! A protože jsem o Westminsterské synagóze a českých historických svitcích tóry věděla, tak jsem ho celkem pronásledovala, zda bych sem mohla na pár týdnů na praxi. Třeba aspoň na tři týdny nebo tak. No a když jsem do Londýna konečně z Jeruzaléma přišla, tak tady na mě byli všichni tak hodní, až mě to dojalo. Moje akademická cesta totiž vůbec nebyla jednoduchá: byla jsem na rabínském semináři v Německu, odkud jsem musela odejít, protože tam na povrch vyplula obvinění ze sexuálního zne­užívání… No a ve Westminsteru mi zajistili vízum, abych si ta studia mohla dokončit v Británii. Nakonec jsem tedy v Londýně zůstala celý rok a loni, protože naše komunita se po covidu strašně rozrostla, začali shánět dalšího rabína. Přihlásilo se dvacet uchazečů, ale tím, že jsem tady byla, měla jsem možná výhodu.

Existuje žena, o které se dá říct, že byla první rabínkou na světě?