Není už úplně zdravé, do jaké míry se vrcholový sport profesionalizoval, říká čerstvý mistr světa Perušič

Jste členem nejlepšího tuzemského beachvolejbalového páru, souběžně s tím jste absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a momentálně studujete moderní dějiny na filozo­fické fakultě. Kde se vzala tato vaše komplexní kombinace?

Odmalička jsem byl vedený k tomu, že vzdělání je základ, který mě připraví na budoucí pracovní kariéru, ale zároveň, že to není to jediné. Rodiče stáli o to, abych se hýbal a sportoval. Nikdy mě ale netlačili, aby ze mě vyrostl reprezentant nebo že bych se měl sportem snažit živit. Říkali mi, že pokud dokážu kombinovat sport se vzděláním na jakékoliv úrovni, tak to bude skvělé. Na právnické fakultě jsem se nesnažil jen „prolézt“ a zkoušky jsem sice nikdy příliš neopakoval, ale zároveň jsem neatakoval prospěchové stipendium – sportovní kariéra byla vždy limitovaná studiem, a naopak studium bylo limitováno dlouhými pobyty v zahraničí. Celou dobu to bylo hledání balancu.

Jak vás formoval dědeček Boris Perušič, mistr světa s československou volejbalovou reprezentací z roku 1966 a stříbrný medailista z olympiády v Tokiu o dva roky dříve?

Děda je mým velkým vzorem díky sportovním úspěchům, ale i třeba v tom, jak ke sportu přistupoval. Přestože se bavíme o dřívější podobě profesionálního sportu, tak se právě po zlatém mistrovství světa v roce 1966 musel rozhodnout mezi přípravou na olympiádu v Mexiku a zaměstnáním – pokračování ve sportovní kariéře by obnášelo i případný přestup do zahraničí, upřednostnění zaměstnání by zase znamenalo upozadění sportu, na nejvyšší, tedy reprezentační úrovni by ho už dál dělat nemohl. Nevím, jak těžké rozhodování to pro něj bylo, nakonec ale vyhrála práce. Dědův sen byl pracovat pro Československé aerolinky, v nichž se pak dostal na manažerské pozice. Delší dobu pracovně pobýval v Sýrii, Singapuru, Jugoslávii nebo Německu. Nyní je už v důchodu a žije spokojeně na chalupě za Prahou.

Co plánujete vy po sportovní ­kariéře?

I to mé další studium ukazuje, že nejsem jasně rozhodnutý nebo že nemám jednu konkrétní vysněnou práci. Následující rok bych se nicméně rád věnoval oblastem ústavního práva, ale nebráním se ani zkušenosti se sportovním ­právem.

Kdybychom se ještě vrátili ke kombinaci vzdělávání a sportování u malých dětí, jak na vás působí fenomén aktuálně viditelný nejčastěji u mladých tenistek a jejich rodičů, kteří od útlého věku vytvářejí doslova rodinný sportovní byznys?