Miloš Zeman: Politika je bojem proti blbosti, včetně blbosti vlastní
Bývalý předseda sociální demokracie, premiér, předseda sněmovny a prezident republiky Miloš Zeman (79) se na obálce Reflexu objevil už více než 40krát. Po čase jsme ho opět požádali o rozhovor, abychom vyhodnotili jeho politickou kariéru, jeho úspěchy i jeho omyly. Setkali jsme se v jeho kanceláři v pražské Jaselské ulici, prezident byl v dobré formě a samozřejmě si neodpustil několik jízlivostí jak směrem k politikům, tak k novinářům.
Pane prezidente, v srpnu 2011 vyšel v Reflexu s vámi rozhovor, který později řešila Evropská komise proti rasismu a netoleranci při Radě Evropy a pak vydala zprávu, že jste islamofob. Kromě jiného kvůli tomu, že jste tam řekl: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“ Tak jsem zvědav, k čemu se dobereme dnes, protože tehdy vaše slova vzbudila pozdvižení.
Já si tento názor o muslimech zachovávám, a dokonce si myslím, že poslední události, jako byl útok palestinských teroristů na Izrael,
prokázal oprávněnost tohoto tvrzení.
Více než půl roku už nejste prezidentem, předtím jste byl ale desítky let v politickém a společenském soukolí. Co cítíte teď, je v tom nějaká prázdnota či osamění?
Nezapomeňte, že v průběhu toho celého období jsem byl deset let na dovolené, chcete-li to tak nazvat, na Vysočině.
Buddha říkal, že odchází do bezdomoví, tedy, že se stane mnichem, když odešel z paláce. To byla pro vás Vysočina?
Ano, něco podobného. Abych ale odpověděl na vaši otázku – nu, teď se cítím dobře, protože mi odpadly některé povinnosti a mám daleko víc času k tomu, co v životě dělám nejraději, a to je číst knížky.
Kdysi jste mi v Novém Veselí, kde jste na Vysočině bydlel, říkal, že vaše houpací křeslo bylo obklopeno různými texty, popisoval jste to jako čtenářské kolečko, že jste tam měl nejrůznější knihy a že střídáte různé žánry a že vás to strašně baví. Co čtete teď?
Tuhle zásadu, že čtu čtyři či pět knih v nějakém pořadí, ale v rámci jednoho dne, zachovávám pořád. Teď čtu životopis Přemysla Otakara II., který jsem dostal nedávno jako dárek k narozeninám. Pak objemnou publikaci Dějiny lidí, dále Masaryk: Mýtus a realita, velmi zajímavá malá knížka, a poslední kniha v tom dnešním setu je vojenská bible, kterou mi věnovala ministryně Jana Černochová. Bibli jsem čítával pravidelně, dlouho jsem na ni neměl čas, proto ji čtu znovu. Měl jsem starou bibli z roku 1871, která byla v archaické češtině, teď s nelíčeným obdivem vidím něco, co snad ani není ekumenický překlad. Je to skvělé.
Snesme se od bible k pozemským věcem. Byl jste předsedou velké strany, premiérem, předsedou sněmovny, dvakrát zvoleným prezidentem v přímé volbě. Někteří politologové říkají, že v polistopadové době jste byl v případě těch funkcí nejúspěšnějším českým politikem vůbec. Loni jste vyznamenal Řádem Tomáše Garrigua Masaryka spisovatele Ladislava Mňačka, který napsal známou knihu Jak chutná moc. Našel jsem jednu definici té knihy, jež říká, že je i o tom, že funkce spojená se značnou mocí odlidští člověka, zdeformuje ho, učiní z něho povolný nástroj zla. Jak vám chutnala moc?
Mňačka jsem četl podruhé asi po padesáti letech a myslím, že nejsem Galovič, což je hlavní postava této knihy. Věci, které mám raději než moc, čímž neříkám, že moc rád nemám, jsou knihy, příroda, rodina, přátelé, dobré jídlo a dobré pití. Celý komplex těchto věcí zabraňuje tomu, abych se nechal mocí uchvátit. Plně ale souhlasím s tím, že to riziko je a že někteří lidé slabší povahy tomuto riziku mohou podlehnout. Nicméně s ješitností sobě vlastní se nepokládám za slabší povahu.
Podlehnout některým svodům moci ale někdo může i skoro nevědomky.
Já jsem si ale byl vědom tohoto rizika, a jak říkám, chcete-li tomuto riziku zamezit, musíte mít k tomu nějakou kompenzaci, nějaké náhradní cesty a ty jsem vám před chvílí vyjmenoval.
Dva roky před tím, než jste se v roce 2003 stal prezidentem, jste říkal, že úspěšný návrat je v politice spíše výjimkou než pravidlem, a jmenoval jste například francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. A k tomu jste dodal: Vzpomeňte si na krásný Marxův výrok, že pokud se dějiny opakují, tak poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Vy jste se ale vrátil. Tak co to bylo?
Výjimky potvrzují pravidlo. Kromě de Gaulla se to podařilo ještě Winstonu Churchillovi nebo Argentinci Juanu Perónovi.
Někteří lidé si ale myslí, že vaše prezidentství byla právě ta tragédie.
Tragédie to byla možná pro některé lidi, to už tak v životě bývá, že člověk se nezavděčí všem. Pro mě to tragédie nebyla.
V českých porevolučních poměrech je váš politický návrat bezprecedentní. Když jste šel do politiky, co jste vlastně očekával? Bylo pak všechno jinak, nebo se vám z toho něco naplnilo?
Popsal jsem to už kdysi v mé knize Jak jsem se mýlil v politice. A pořád to trvá – politika je bojem proti blbosti, včetně blbosti vlastní. Šel jsem do politiky především proto, abych bojoval proti blbcům. Samozřejmě že to nebyl jediný cíl, ale byl to hlavní cíl. V politice obecně, a v české politice zvláště je těch blbců poměrně mnoho. Nejhorší, pane Bucherte, není, že jsou, ale že se pokládají za génie. Podobně jako se průměrný fyzik pokládá za Alberta Einsteina.
Za více než třicet let, co jste byl v politice, by to pak podle vašeho tvrzení byl ale nekonečný boj proti blbcům.
Taky že jo.
Totéž si někdo myslí i o vás. Snesete to?
Měl jsem mnoho kritiků, pravda je, že o mně nikdo neřekl, že jsem blbec. Nevím proč. Nicméně v politice jsou i jiné pozitivní cíle, nejen že je to boj proti blbcům. Vycházím z toho, co říkal už Milan Kundera o nesamozřejmosti českého národa. Předpokládám, že jako erudovaný člověk to znáte. Já jsem si uvědomoval nesamozřejmost českého národa, a možná právě proto jsem jako jedno ze základních poslání v těch funkcích, které jste vyjmenoval před chvílí, pokládal za zásadní obranu tohoto národa proti vnějším a někdy i proti vnitřním tlakům. Ty vnitřní tlaky bych mohl nazvat pátá kolona, ale to by bylo příliš patetické. Kdybych to převedl do jiné řeči, chtěl jsem, aby suverenita nebyl vyprázdněný pojem, ale aby byla naplněna konkrétním obsahem. Ten obsah se jmenuje národní zájmy. Pokud ty nemají být prázdnou frází, musí být definovány a mou definicí je ekonomická diplomacie. Ale abych moji odpověď nepřetížil přílišnou délkou, tak bych rekapitulaci své politické dráhy ukončil slovy básníka. Jistě budete vědět, o koho jde: „Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!“ (Přiznávám, nevěděl jsem, ale jedná se o slova Fráni Šrámka; poznámka autora.)
Zeptám se ještě jinak. Ovlivnil jste podle vás v něčem Česko tak, aby se něco zásadně změnilo?
Těžko říct. V každém případě jsem nebyl sám, kdo prosazoval některé věci, které zejména po revoluci, ale i za komunismu nebyly samozřejmé. Mám tím na mysli význam politických stran. Vzpomeňte si, že i Václav Havel mluvil o nepolitické politice, že i heslo Občanského fóra bylo „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Za druhé, v tomto rámci se, myslím, podařilo rehabilitovat sociální demokracii. Nehovořím o bídném stavu, ve kterém se sociální demokracie nachází teď. Ale podařilo se prokázat, že sociální demokracie může být silná, a dokonce vládnoucí strana. Přitom komunisté diskreditovali pojem levice tak, že se zdálo, že na padesát let, když se někdo prohlásí za levicového politika, nebude mít úspěch. Třetí bod byla ta obhajoba národních zájmů. Mimochodem, když jsme hovořili o de Gaullovi, tak vím, že hloupí novináři, mezi něž vás nepočítám…
Tímto jste mi ale nepomohl…
Jinak byste tady nebyl, pane Bucherte. Takže hloupí novináři tvrdí, že jsem si vymyslel pojem „politika více azimutů“. Přiznávám se k využití některých myšlenek a právě tohle je citát francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Nu, a pak bych mohl jmenovat jako úspěch další věci. Myslím, že jsem třeba vrátil do české politiky téma Izraele.
To je pravda.
Chcete tím říci, že to ostatní pravda není?
Říkám, že jste nejvíc vy vrátil téma Izraele. Před vámi ještě Václav Havel.
V případě Izraele jsem se postavil proti latentnímu českému antisemitismu, který se nepřiznává a o to je nebezpečnější.
Bohužel přetrvává pořád.
Samozřejmě že ano. Vidíte to i na současných propalestinských demonstracích, kterých se účastní i zastydlá puberťačka Greta Thunbergová.
Vyjmenoval jste některé věci, jež jste ovlivnil a které se podle vás podařily. Je ale něco, co se vám vůbec nepovedlo?
Píšu svoji patrně poslední knihu, tam bude kapitola Vítězství a porážky, protože z porážky se člověk poučí víc než z vítězství. Tam nezastírám, že některé porážky byly. Kdybych ale hodnotil celou svoji životní dráhu, ne jenom prezidentskou část, tak rok 2003 a prezidentská volba byly nesporně moje porážka kvůli zradě 27 sociálně demokratických poslanců. Ale abych mluvil i o něčem aktuálním – velmi špatně jsem odhadl Vladimira Putina. Považoval jsem s touto výjimkou zejména světové politiky za bytosti víceméně racionální a u Vladimira Putina, s nímž jsem se několikrát setkal, jsem si říkal: ano, je trochu cynický, je trochu chladný, ale má zájem na tom, aby Rusko prosperovalo. On díky tomu, že napadl Ukrajinu, výrazně Rusko poškodil. Můj odhad, že bude racionální, byl mylný. To je jedna z mých největších chyb. A na závěr toho bych vám citoval krásný výrok Talleyranda, jenž Napoleonovi, který nechal zavraždit vévodu d’Enghiena, říkal: „Sire, je to horší než zločin. Je to chyba.“ I Putin udělal chybu, která je horší než zločin.
Když rekapitulujeme, konzultujete teď s někým politické či společenské otázky?
Když za mnou někdo přijde a chce se na to ptát, tak ano, ale nenazval bych to konzultací, spíše přátelským rozhovorem. Koneckonců tady bude dnes po vás Jiří Paroubek, byl tady už Andrej Babiš, Tomio Okamura a mnozí další. Mě jako věčného opozičníka vždy víc zajímají lidé v opozici, ti totiž musí víc pracovat. Zatímco vládní politici teď poněkud lenoší.
Mluvíte o politice například s dcerou Kateřinou? Pohled mladé generace může být jiný.
Občas ano. Ale moje dcera je teď asi měsíc v Barceloně, protože pracuje pro španělsko-anglickou počítačovou firmu. Když ji ale vidím, tak se bavíme hlavně o jiných věcech než o politice.
Moji synové mají často velmi rozdílné názory než já, je to tak i u vás a Kateřiny?
Ty názory nebyly ani příliš rozdílné, ani totožné, a především se bavíme o jiných věcech, protože ji politika moc nezajímá.
Co byste ale řekl mladším lidem, kteří se zajímají o politiku. Jak se orientovat v dnešní době, protože svět je roztěkaný, informace jsou často přijímány povrchně a bez ověření a o názorech rozhodují sociální sítě?
Poradil bych jim jednu jedinou věc, je stará a vyjádřili ji už latiníci slovy audiatur et altera pars, tedy nechť je vyslechnuta i druhá strana. Poradil bych jim, aby nevěřili jakémukoli jednostrannému tvrzení, dokud si nevyslechnou druhou stranu. A poradil bych jim, aby cenzorům, kteří to zakazují, dali přes hubu. Je to samozřejmě nezdvořilé, ale jediný způsob, jak prosazovat demokracii, je bojovat proti cenzuře.
Abychom uzavřeli to, co bylo. Jednou jste mi říkal, že vaše averze k novinářům vznikla i tím, když popisovali nesprávně pokus vašeho syna Davida o sebevraždu z nešťastné lásky. Je to tak?
Byl to jen demonstrativní pokus před dveřmi jeho milé. Lidové noviny tehdy napsaly, že se pokusil o sebevraždu. Když si to můj syn přečetl, tak mi napsal, že tentokrát to bude opravdová sebevražda, zřejmě nedokázal snášet útlak našich pitomých médií.
Dobře, ale ten odstup od novinářů vznikl z tohohle, nebo to byla vaše taktika vůči médiím, že se je svým přístupem snažíte zatlačit do kouta?
Každý jev má více příčin. Ale tohle byla jedna z velmi významných příčin. Dřív jsem pokládal novináře především za pitomce. Po tomto článku jsem je začal pokládat i za lumpy. Podívejte se, riziko, že můj syn opravdu spáchá sebezavraždu, bylo po tomto jeho dopise velmi silné a na takové riziko se nezapomíná.
Léta se hovořilo či spekulovalo o vašem špatném zdravotním stavu, protože jste byl v době prezidentství vážně nemocný, což není ovšem nic nového v našich dějinách. Vážně nemocní byli v době výkonu funkce i Masaryk, Beneš, Hácha, Svoboda či Havel. Uvažoval jste někdy, že byste z funkce prezidenta odstoupil ze zdravotních důvodů?
Ne! Vím, že někteří senátoři, jako Fischer, Vystrčil a další, mě chtěli hyenisticky odvolat. Já jsem svůj zdravotní stav znal a to, že jsem byl několik týdnů v nemocnici, na rozdíl od Václava Havla, který tam byl měsíce, ještě nebylo důvodem, abych abdikoval. Kdybych trpěl nevyléčitelnou nemocí, tak bych o tom uvažoval. Moje nemoc, abych rozptýlil neuvěřitelný set fám na toto téma, byla velmi triviální – dehydratace. V životě bych nevěřil, že odvodnění organismu vás může přivést na okraj vážné nemoci. Díky lékařům i díky sobě jsem se vyléčil. Dnes už na to reaguju jenom tím, že si před vámi loknu chutné vody.
Pojďme do současnosti. Vždy jsem měl pocit, že jste vycházel celkem dobře s premiérem Petrem Fialou.
Ano.
Teď ho hodně kritizujete, a zejména kritizujete některé ministry. Ta vláda je ve velkých nesnázích a problémy nedokáže dobře vysvětlovat. Je to až tristní, není tomu rozumět. Také výkon některých ministrů je slabý. Na druhou stranu nejde na ně házet všechno, protože přebrali zemi po covidu, ovlivňuje to válka na Ukrajině a inflaci ovlivňuje i konání České národní banky. Co by podle vás měla vláda dělat?
Vyslovil jste několik tvrzení, která pokládám za chybná. Položil jste do protikladu, že jsem se jako prezident s panem premiérem Fialou scházel a že ho teď kritizuji. Já jsem ho ale kritizoval permanentně, včetně našich schůzek, a zejména na podkladě těchto schůzek. Ale nevylučuje se, že s někým komunikujete bez jakéhokoli osobního nepřátelství, a přitom s ním nesouhlasíte. Dokonce taková komunikace je mnohdy zajímavější než nudná komunikace s tím, se kterým souhlasíte. Ale zpátky k jádru vaší otázky. Mým hlavním argumentem, že za problémy může vláda, a ne třeba virus, je to, že tato vláda je amatérská. Není ani levicová, ani pravicová, není ani konzervativní, ani liberální, ona je prostě amatérská. Mohl bych to doložit celou řadou příkladů, ale abych vás dlouho nezdržoval, uvedu alespoň jeden. Zajisté jste si všiml, že poměrně nedávno byl ministrem zemědělství jmenován teolog, jenž se touto problematikou nikdy nezabýval. Miroslav Korecký v deníku MF Dnes v krásném okénku z Malé Strany citoval televizní diskusi mezi ministrem zemědělství a jeho oponentem. Oponent byl absolventem střední i vysoké zemědělské školy a pan ministr Výborný mu říkal, že nerozumí zemědělství. To je hezká drzost, kterou si politici občas dovolují. Ale je to projev amatérismu. Víte, pane šéfredaktore, říká se, že nejhorší srážka, která vás může v životě potkat, je srážka s blbcem. Já si to ale úplně nemyslím. Nejhorší je srážka s amatérem, ten nemusí být nutně blbec. On může být v případě ministra Výborného dobrým teologem. Ale není dobrým ministrem zemědělství. Tečka.
Prošel jste všemi nejvyššími politickými funkcemi v zemi. Není to jednoduché říci v několika větách, ale co by dnešní vláda měla udělat?
Už jsem to popisoval, jak stabilizovat ve dvou bodech státní rozpočet. To by ale vydalo na samostatný rozhovor. Takže stručně. Inflace u nás je způsobována primárně deficitem státního rozpočtu, protože podle kvantitativní teorie peněz množství peněz v oběhu je faktorem inflace, případně deflace. Čímž vyvracím jeden z vašich naivních názorů, že základním faktorem inflace je chování České národní banky.
To ale říkají ekonomové.
To říkají někteří ekonomové. Podle mě je hlavním faktorem inflace vláda, protože je to ona, a nikoli Česká národní banka, jež rozhoduje o velikosti deficitu státního rozpočtu. Ještě k tomu – zachovávám si heslo, s nímž jsem šel do politiky, a to je „vláda odborníků“. Vím, že odborníci jsou protivní a každé poučování je protivné. Odborníci nejsou společenští, netančí ve StarDance, ale jsou daleko užitečnější než lidé, kteří se minuli svou profesí. Třeba teolog, který není teologem, ale ministrem zemědělství.
Podle mě je širší součástí našich problémů i to, že stát strašně moc zasahuje do našich životů. Máme přebujelou byrokracii, velké regulace, iniciativa lidí je často dušena nesmyslnými předpisy a zákony, nedokázali jsme digitalizovat státní správu, nedostavěli jsme pořád potřebnou infrastrukturu. Za to mohou všechny porevoluční vlády, i ta vaše. Jak se díváte na roli velkého státu?
Zasahování státu do našich životů může mít dvojí podobu. Jestliže jste v hmotné nouzi, kterou jste ani nemusel zavinit, je docela důležité, jestli má vláda sociální cítění. Jestli jste v těžké zdravotní situaci, tak máte zájem na efektivním zdravotnictví, a tím se dostávám ke své oblíbené tematice, že v čele takového resortu by samozřejmě nesměl stát pan ministr Válek. To je zase příklad amatéra, který řídí resort, jemuž nerozumí. Tato spojitost se dá jednoduše vyjádřit slovy, zasahuje-li stát do vašich životů a řídí-li toto zasahování amatér, je to vždy špatně. Profesionál bude zasahovat pouze tehdy, jestli bude efektivita zásahu poměrně vysoká. Jinými slovy, zda se bude zdravotnictví zlepšovat, jestli vzdělanostní úroveň se bude zlepšovat a podobně a podobně.
Možná jsem jenom divný, ale já si myslím, že pro mě by byla nejlepší vláda a stát, které do mého života moc nezasahují, že vím o nich spíše méně než něco poslouchat každý den. V překladu lepší je takzvaně malý stát.
Najděte si v České republice poušť…
Nějaká malá někde existuje.
Neskákejte mi do řeči po druhém slovu. Tuším, že taková malá je někde na jižní Moravě. Až přijdete na tu poušť, strčte hlavu do písku. Až ji tam strčíte, budete mít vládu, o níž nic nebudete vědět. To je jediný způsob, jak mít vládu, o které nebudete vědět.
Víte, že jsem to myslel jinak. Aby byly ty zásahy do života menší.
Nevím, jak jste to myslel. Každá vláda vám zasahuje do života, a jestliže ne, tak je otázka, na co ji platíme. Á, teď jsem vás pochopil, vy každý zásah do života občanů pokládáte a priori za negativní.
Každý ne, ale je jich moc.
No výborně! To pak ovšem není dáno početností těchto zásahů, ale jejich kvalitou.
Zamyslím se raději nad tou pouští… Vy jste vždy hovořil o tom, že byste si představoval i u nás sociální stát skandinávského typu. A u toho vysoké daně. Konkurence je ve světě ale veliká, Amerika je pořád dravá, mohutně se rozvinula v posledních třiceti letech Čína i další země. Může evropský sociální stát přežít ve srovnání se stále silnější světovou konkurencí, protože takový systém je dražší, složitější, jsou v něm vyšší daně?
V indexu lidského štěstí se na prvních místech pravidelně umísťují skandinávské státy, kde existují různé formy sociálního státu. Jsou to věci dlouhodobé a lze předpokládat, že pro střední zemi, jakou je Česká republika, je model sociálního státu asi žádoucí. Uznávám, že nemusí být žádoucí pro jakoukoli světovou velmoc z toho prostého důvodu, že velmoc může mít i zájmy, které kolidují se zájmy sociálního státu.
Už skoro dvacet let jsme členy Evropské unie, dám zde několik příkladů jejího selhání. V roce 2000 přijala EU na deset let takzvanou Lisabonskou strategii, o tom, že budeme nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším regionem světa. To se nestalo. V roce 2010 pak byla přijata strategie Evropa 2020, ta skončila také fiaskem. No a teď máme Green Deal, jehož rozsah a rychlost mohou ohrozit celé sektory českého hospodářství. Zdá se, že Evropa se nehýbe z místa a dělá chyby. Proč tomu tak podle vás je?
Jsem rád, že v tomhle se shodujeme. Pokládám Green Deal za absolutní katastrofu. Teď je zapotřebí přemýšlet, proč na tuto katastrofu někteří lidé naskakují. Já si myslím, že v lidech je potřeba řádu, chcete-li řádu a klidu. Mimochodem víte, jaké bylo jedno heslo nacistické mládeže Hitlerjugend? Ruhe und Ordnung (Klid a pořádek). V každém případě ideologie zeleného fanatismu vám nabízí cíl, k němuž se můžete upínat, ať už je to zabránění klimatické katastrofy tím, že se přilepíte na silnici. Že u toho zničíte průmysl včetně automobilového, to vás nechává chladným, protože si toho vůbec nevšimnete. Ano, máte pravdu, že minimálně Evropa, ale nejenom Evropa, je zachvácena zeleným fanatismem, který trošku připomíná středověkou fázi křesťanství. Každý, kdo tomu nevěří, je heretik a heretici by měli být upáleni.
Kdysi jste k tomu říkal, že jedna pitomá ideologie je nahrazována jinou pitomou ideologií.
Přesně tak.
Jak jste hovořil o tom Putinovi, co si myslíte o vývoji války na Ukrajině? Vypadá to, že by to mohl být zamrzlý konflikt, a i kdyby se podepsalo příměří, že region bude trvale neklidný. To je podobné jako dlouhý a zjevně neřešitelný konflikt mezi Izraelem a Araby. Co s tím?
Nemám rád, když povýšeně radíme ze střední Evropy jiným, třeba vzdáleným zemím. Ale na Ukrajině to skutečně vypadá na dlouholetou opotřebovávací válku. Teď se ptejme, která strana má větší rezervy? Rusko má rezervy v živé síle, ale poměrně malé v moderních vojenských technologiích. U Ukrajiny je tomu přesně naopak, protože dostává zbrojní dodávky ze Západu. Tyto faktory se vzájemně vyrušují, a právě proto se domnívám, že i z prestižních důvodů může být ta válka dlouhodobá.
To je ale pro Evropu problém, protože to bude další finanční zátěž, může to dál posílit migrační vlny z tohoto regionu a má v evropských zemích i politické dopady.
Souhlasím s tím, že to Evropu, ale nejenom ji, bude něco stát, ale když to srovnáte s celkovými náklady a rozpočty západních zemí, tak je to jenom několik procent.
Podívejme se ještě na Čínu, protože jste se v této otázce významně jako prezident angažoval. V roce 2016 jste se v Praze sešel s prezidentem Si Ťin-pchingem a avizoval jste obrovské čínské investice. To se ovšem nestalo. Proč? Skutečně Číňané slíbili nějaké takové investice? Od roku 2016 totiž jejich aktivita začala v Evropě klesat, a to nesouvisí s vámi, přeorientovali prostě více investic do Asie, Afriky a Ameriky. Jak to hodnotíte dnes? Váš přístup k Číně je totiž považovaný za velkou chybu.
Pokud jde o investice, novináři někdy u toho zamlčují souvislost, která je přitom zjevná. Pro Čínu je, ať už z jakýchkoli důvodů, velmi bolestná a citlivá otázka Tchaj-wanu. Číňané reagují na to, když o sobě někdo řekne, že je Tchajwanec, což se doslova stalo u pana Vystrčila, tak mimo jiné pak reagují ekonomickými sankcemi. Tvrdím, že jednou, ale ne jedinou z příčin, proč čínské investice zaostaly za původním očekáváním, byla právě láska některých politiků k Tchaj-wanu, včetně ostentativních cest na tento ostrov. Není to jediná příčina, ale byla by chyba ji podcenit.
Jenže, jak jsem říkal, čínské investice klesají v Evropě už od roku 2016, protože Peking investuje jinde. Takže byl váš odhad špatný?
Z čínských investic jmenujme fotbalovou Slavii, strojírenskou firmu ŽĎAS nebo mediální skupinu Medea. Ale zaostalo to samozřejmě za očekáváním. Když se snažím pochopit proč, nabídl jsem v předchozí odpovědi vysvětlení.
Jistou dobu byl vaším poradcem pro Čínu Jie Ťien-ming, ředitel skupiny CEFC. Ten byl ale v roce 2018 zatčen a podle všeho obviněn z korupce. Víte něco o jeho osudu?
Ano. Když jsem byl naposledy v Číně, tak jsem se na jeho osud ptal. Bylo mi řečeno, že je v domácím vězení. Zajímavé bylo, že se údajně domáhal odškodnění. Pokud se někdo domáhá odškodného, tak na tom asi nebyl tak úplně špatně.
No, to spíše pana Jie Ťien-minga už asi neuvidíme, to je v Číně běžné, že lidi zmizí. Vy jste byl povoláním prognostik, vždy jste ale říkal, že nejste věštec. Pokuste se přesto odhadnout, co bude za pět, za deset let? Kam se pohne Česko nebo svět?
Pět či deset let je velmi krátký horizont. To spíše dvacet let. Varovné prognózy se dělají proto, aby se nesplnily. Aby varovaly před nežádoucí možnou budoucností. A ta budoucnost je nežádoucí i kvůli idiotským chybám nás politiků, nikoli vás novinářů. Co by tady mohlo tedy být? Odcituji vám k tomu jednu židovskou anekdotu: Přijde chlapec k rabínovi a v sevřených dlaních drží živého slavíka. Rebe, říká se, že umíš předvídat budoucnost. Pověz mi tedy, je slavík v mých rukou živý, nebo mrtvý? A sám sobě si řekl: pokud rabín řekne, že je živý, rychle ho stisknu v dlani a ptáka zabiju. Pokud řekne, že je mrtvý, rozevřu dlaně a nechám slavíka odletět. Rabín se na chlapce chvíli díval a potom tiše řekl: záleží to na tobě.
Takže, záleží to na nás.
