Kvůli Eurydice jsme navezli dvě tuny štěrku, říká ředitel festivalu virtuální reality ART*VR Ondřej Moravec
Chcete se stát houbou? Zabránit znásilnění na večírku? Projet se na kole Berlínem roku 2037? Zkusit pobýt v těle někoho jiného? Umožňují to umělecké projekty využívající technologii virtuální reality, které představuje první ročník mezinárodního festivalu ART*VR v pražském Centru současného umění DOX. Soutěžní blok probíhá do 5. listopadu, tematická sekce Dimenze empatie bude k vidění až do 3. prosince. Akci založil a vede Ondřej Moravec (* 1988), který je i úspěšný VR tvůrce: jeho animovaný film Tmání měl premiéru loni na festivalu v Benátkách.
Přehlídka ART*VR nabídne dvaadvacet projektů. Soutěžní sekce se zaměřuje se na ty nejdelikátnější umělecké počiny na poli VR, snímky vynikající jedinečným výtvarným zpracováním, originálními interaktivními prvky i působivými fyzickými instalacemi. Například v titulu Sběrač se návštěvník promění v houbu a získá její „superschopnosti“, ve Flow se může nechat unášet větrem ze snu do reality, Svět času využívá haptické vesty...
Deset projektů v sekci Dimenze empatie pak souvisí s tématy jako psychické zdraví, práva menšin, environmentální žal či sexuální násilí. Třeba autobiografický snímek Desetihodinové okno zprostředkovává zkušenost návštěvníka večírku, který může zabránit znásilnění, Trvalky jsou zase nostalgickou procházkou opuštěným domem po předcích. Součástí akce je i konference Zip-Scene o VR a imerzívním umění obecně. Proběhnou také desítky projekcí pro školáky s důrazem právě na téma empatie.
Virtuální realitě se věnujete jako dramaturg VR sekcí na různých festivalech, coby tvůrce a teď i jako ředitel „vlastního“ festivalu. Jak se vám daří to kombinovat?
Je to náročné, ale pozice tvůrce, festivalového organizátora a dramaturga se navzájem ovlivňují. Když třeba vybírám projekty na festival, vidím, co funguje a může být dobrou inspirací, a co je naopak špatnou inspirací a kudy se nechci vydávat. Takže jsem za tu kombinaci vděčný. Na dráhu tvůrce jsem se vydal primárně přes dramaturgii a jsem za to rád. Nevýhodou je, že při tomhle objemu práce může člověk začít nad věcmi příliš přemýšlet a v té tvůrčí oblasti přijít o určitý intuitivní pocit.
Revolucí na VR scéně se před deseti lety stal headset od firmy Oculus. Co byl formativní zážitek pro vás, co vás k virtuální realitě přitáhlo?
Asi to nebyl jen jeden zážitek. Ale pamatuju si třeba, jak jsem na festivalu v Lipsku vyzkoušel prototyp projektu Deep – pás kolem břicha, který se natahoval tím, jak jste dýchali, a tímhle způsobem jste se pohybovali vodním prostředím. Tahle interaktivní meditativní věc mě nadchla a navíc mi pomohla, protože jsem se tehdy cítil psychicky dost špatně. Hned jsem si to chtěl dát znova.
Terapeuticky působí i váš VR projekt Tmání, nesoutěžní sekce festivalu ART*VR se zase jmenuje Dimenze empatie. Spolupracujete při své tvorbě nebo v rámci téhle sekce s psychology či odborníky na psychiku?
U dramaturgie ani ne, ale v tvorbě s nimi určitě konzultuju; u Tmání jsme měli v tomhle ohledu celý tým. Teď pracuju na druhé části projektu o současné situaci na Ukrajině Fresh Memories a pomáhá mi, že mám skrze spolurežiséra Volodymyra Kolbasu kontakt s tamní realitou, i když tam nežiju.
Co byste na ART*VR zdůraznil v obecné rovině, nad rámec jednotlivých projektů?
Jsem rád, že se nám podařilo velkou část tvůrců přivézt osobně. VR se prezentuje na řadě festivalů, kde ale nebývá úplně v centru dění a autoři nejsou vždy zvaní. Chtěli jsme to udělat jinak a pojmout ART*VR jako takový hub – místo, kde se tvůrci budou moct potkávat a vzájemně inspirovat. Snad se to podaří.
Jak dlouho se první ročník ART*VR odlepoval od země?
První ročníky jsou vždycky dobrodružné. Jsem velice rád, že jsme získali dobrého partnera a spoluorganizátora v DOX: dávají nám velkorysé zázemí a možnost, aby festival rozkvétal. Samozřejmě je potřeba řešit spoustu výzev – zejména s pořízením techniky, s tím, aby všechno dobře fungovalo a aby návštěvníci měli z festivalu příjemný zážitek a nebyli frustrovaní z technických zádrhelů.
Co se výzev týče, prý jste do DOX navezli dvě tuny štěrku...
To byla výzva pro našeho architekta Zdeňka Durdila. Souvisí s projektem Eurydike: sestup do věčnosti, který zprostředkovává meditativní sestup do podsvětí. Jeho autorka Celine Daemen chtěla, aby návštěvníci chodili po štěrkovém chodníčku, který to podsvětí simuluje. Musíte na něm našlapovat opatrně, vážit každý krok, uvědomovat si, jak chodíte... Zdeněk má asistenta, který je umělec a zároveň profesionální sportovec. Vynosil do DOX ty dvě tuny v rámci svého denního tréninku.
