V pěti letech už vidíte, jestli je tomu človíčkovi „dáno“, říká profesor Ivan Klánský

Jak se z vás stal hudebník, byť jste vyrůstal v nehudební rodině?

Hudební vzdělání měl můj pradědeček, rakousko­uherský C. a K. kapelník, který prý ovládal deset nástrojů, dirigoval a komponoval, ale z jeho potomků se nikdo muzikantem nestal. Co se týká mě, už ve čtyřech letech jsem poslouchal vinylové desky, a když jsem chtěl nabudit dojem gramofonu, zpíval jsem si a k tomu točil maminčinými pokličkami. Silným impulsem pro mě bylo, když jsme zdědili po příbuzných stařičký klavír a já u něj vydržel sedět hodiny, vytvářet různé melodie, rytmy a harmonie, až naši usoudili, že k tomu mám asi vlohy, a zařídili mi hodiny u mladé učitelky, která mě naučila noty. Pak už to běželo samospádem.

Prý jste ale nerad cvičil.

Dodnes nemám rád slovo cvičit. Dokonce ho ani nepoužívám u svých studentů, protože si uvědomuju, jak je frustrující. Člověk by se měl skladbu naučit, pochopit ji, zahrát, ale ne ji cvičit. To je příliš fyzické a neukazuje na výsledek. Ano, nerad jsem cvičil, a přesto jsem seděl u klavíru mnoho hodin. To je asi rozdíl mezi cvičením a hraním.

Takže jste na klavíru experimentoval?

Experimentoval jsem, improvizoval a výsledky svého hraní jsem zapisoval, takže jsem se věnoval, řekněme, skladbě, kterou jsem někdy kolem patnácti let opustil, protože jsem nepokročil k modernějším směrům a zůstal u klasicko-romantických vizí. Novátorské způsoby skladatelského myšlení mi nebyly vlastní. Navíc přišlo studium klavíru na konzervatoři a s ním mezinárodní soutěže, čili interpretační práce vzrostla o tolik, že moje skládání bylo už jen okrajové.