Andrea měla hranice těla vyhnané do extrémů, říká režisérka filmu Její tělo Natálie Císařovská
Životní příběh Andrey Absolonové (1976–2004) byl krátký, dramatický a plný zvratů. Absolonová se po předčasném ukončení kariéry špičkové skokanky do vody s tahem na olympiádu stala jednou z největších českých pornohvězd a pár dní před osmadvacátými narozeninami zemřela na rakovinu. Scenáristka a režisérka Natálie Císařovská ve filmu Její tělo nahlíží život Absolonové a propojuje jeho části prostřednictvím témat jako je svoboda zacházet s vlastním tělem nebo používání těla coby nástroje. Hlavní roli ztvárnila slovenská herečka Natália Germáni.
Co tě na osudu Andrey Absolonové zaujalo nejdřív, nebo nejvíc?
Bylo pro mě důležité, že jsme byly jakoby vrstevnice – když jsme začínali natáčet, byla jsem v Andreině věku. Zaujalo mě i téma sesterství, což je v Jejím těle klíčový vztah. A pak samozřejmě vyhrocená práce s vlastním tělem: ne že bych ji sama zažila, ale vždycky mě zajímalo, kde má člověk nastavené hranice vlastního těla a intimity. A u Andrey to je vyhnané do největších extrémů, do vrcholového sportu a porna. Bylo pro mě samozřejmě filmařsky lákavé se do těch prostředí dostat a vyprávět v nich příběh.
Jak probíhal casting?
O Denise Barešové jsem byla pro roli Andreiny sestry Lucie přesvědčená už při psaní scénáře. S postavou Andrey to bylo těžší. Proběhlo několik řad castingu u nás, ale dlouho jsem si žádnou českou herečkou nebyla jistá, a proto jsme se začaly poohlížet na Slovensku a v Polsku. Z Andrey musí člověk cítit ambiciózní vrcholovou sportovkyni, která funguje až jako stroj, chladný a bez emocí, ale zároveň se dokáže proměnit v někoho vášnivého a živočišného, kdo sexualitu nicméně taky používá jako nástroj výkonu. A Natálie je skvělá herečka, která tyhle polohy dokázala ztvárnit úžasně, i když to pro ni muselo být náročné nejen fyzicky, ale i psychicky.
Jak tedy Natália Germáni trénovala skoky do vody a jak se připravovala na natáčení pornoscén?
Natália dělala závodně aerobik, takže sportovní disciplínu má. Absolvovaly s Denisou Barešovou půlroční trénink s učitelem plavání, s Andreinou sestrou Lucií a se skokankou Kristýnou Daňkovou. Dokonce se pak odvážily skutečně skákat ze skokanských věží. U pornoscén šlo spíš o to, jak je zabírat a kam až zajít. Zvládly jsme je tak, že jsme se o všem hodně bavily a všechno si dopředu připravily. A v první, docela explicitní pornoscéně Natália hraje se svým skutečným manželem, což jí pomohlo se uvolnit.
Scénář jste napsaly spolu s Anetou Honzkovou, za kamerou stála Klára Belicová, několik žen je mezi producentkami... Je příznačné, že na Jejím těle pracovalo tolik žen? Bránila by ses označení „ženský film“?
Označení „ženský film“ mě trochu děsí, navíc si tu škatulku nedovedu představit v opačném gardu: co je to mužský film, o jakých je tématech, musí z něj stříkat testosteron? Do ženské hrdinky se můžu samozřejmě líp vžít. Ale je pravda, že třeba kameramanku jsem sama používala jako pozitivum vůči herečkám: nebojte se, točí to žena, takže ty choulostivé scény nebudou jenom o tom, jaká máte prsa... Dokonce se mezi námi na place vytvořilo i jakési sesterství. Ale zároveň mi přijde fajn a zdravé, když je pracovní kolektiv promíchaný. Neměli jsme tam babinec, vždyť hlavní producent je Viktor Schwarz, autor hudby Aid Kid, střihač Honza Daňhel, architekt Honza Pjena Novotný, nemluvě o spoustě dalších mužů.
Pro mě ta „ženskost“ spočívá v určité citlivosti a empatii vůči hlavní hrdince. Mám pocit, že muž by třeba víc zdůraznil motiv, že Andreu za její pornokariéru okolí odsuzuje.
Na někoho bude Její tělo možná málo konfrontační, hodně věcí se tam děje mezi řádky. Setkala jsem se třeba s názorem, že by Andrea měla působit sympatičtěji. Ale tohle byla moje volba: Andrea je svým způsobem ambiciózní stroj, který nedává moc najevo emoce, protože byla takhle vychovaná a takový je i svět, ve kterém vyrostla. Můžu říct, že jsem si splnila sen a natočila ten film bez kompromisů tak, jak jsem ho cítila a jak jsem cítila hlavní hrdinku.
Právě to, že Andrea nedává moc najevo emoce, bývá Jejímu tělu v recenzích někdy vyčítáno...
Ano, někteří recenzenti píšou, že Andree nevidí do hlavy, že je odpsychologizovaná nebo že není sympatická. Chtěli by jasnější zprávu o jejím nitru a štěstí, respektive neštěstí. Ale možná ambiciózní ženy prostě nejsou sympatické? Možná, že i když se volá po rovnoprávnosti, tak lidi ve výsledku štve hrdinka, která neřeší manžela, svatbu, děti, romantickou lásku? Žena, která řeší „jen“ sama sebe – svůj úspěch, kariéru, touhu být nejlepší, možná až závislost na výkonu. Andrea nebrečí a nehroutí se, protože je tvrdá, ostrá, typ, co si to nikdy nedovolí ani sama před sebou. Nebude nikomu plakat na rameni nebo se svěřovat kamarádce u kafíčka. Nechtěli jsme divákům nabídnout sympaťačku, pěknou usměvavou holku se smyslem pro humor, ale ukázat ženu, co si jde tvrdě za svým. A jestli při tom je šťastná, nebo nešťastná, to už je zahaleno tajemstvím. Stejně jako to, co je vlastně štěstí. A když jste na vrcholu, možná ani právo na štěstí nemáte.
Co bylo nejtěžší na tom, natočit Její tělo bez kompromisů? V čem jsi nějaký skoro musela udělat?
Samozřejmě proběhly kompromisy finanční, ale to k české kinematografii patří a já vím, že netočím hollywoodský velkofilm. Drželi jsme se ve finančním plánu dost při zemi, je to navíc debut. Ale k jednomu opravdu neúnosnému kompromisu se schylovalo: vůbec jsme nemohli sehnat profesionální skokanky do vody, těch vrcholových olympioniček je prostě ve světě strašně málo. A já jsem opravdu chtěla, aby ta těla ve skoku vypadala tak, jak mají. Asi měsíc před natáčením nám odřekly domluvené dablérky, a tak jsme objížděli celou Evropu a zkoušely někoho zlanařit. Nakonec nám vyšly vstříc německé olympioničky, který jsou samozřejmě taky časově nesmírně zaneprázdněné, ale během pár dnů si to tady odskákaly a díky nim ten film vznikl! Jindy jsme strávili docela dost času se záběry ze závodů, kde měl být velký kompars, ale nakonec šly do koše, aby se divák víc soustředil na hlavní postavu a ne na nějaké stadióny.
Měli jste na natáčení erotických scén takzvané intimní koordinátory, kteří hlídají herecký komfort?
Ne. Všechno jsme to zvládli v pohodě, myslím, že herci žádnou újmu neutrpěli. Je to prostě o lidském přístupu. Já se ráda dozvím, jak intimní koordinátoři a koučové fungují. Ale mám pocit, že ten přístup, že všichni musejí být pořád chránění a v bezpečí, jde proti umění samotnému. Navíc když se v dnešní době lidé vystavují na sociálních sítích pomalu polonazí, přijde mi ta útlocitnost na place trochu jako hysterie. Mám ráda humor a nelíbí se mi radikálnost, chtěla bych, aby se u filmu pracovalo ve svobodě názorů a beze strachu. Přitom v poslední době jsou všichni čím dál opatrnější.
Je to i kvůli iniciativám jako #MeToo nebo Ne!musíš to vydržet?
To jsou určitě důležité iniciativy, ale neměl by se kvůli nim vytratit nadhled. U nás na place byla legrace. Samozřejmě se točily i hodně intimní scény, a lidé by měli cítit zdravým rozumem, kde jsou hranice. Jsou mi nepříjemné kvóty na základě sexuální orientace nebo genderové identity, vadí mi smlouvy, ve kterých se stanovuje, jak dlouho se vám může kdo podívat do očí... Nikdy bych nedopustila, aby se herci na place nutili do erotických scén bez toho, aby věděli, do čeho jdou, jako se to stalo třeba ve Valerii a týdnu divů patnáctileté herečce. Ale takový ten pocit, že se herci musejí cítit komfortně... Herci přece musejí něco vydržet, že jo. Vždyť my režiséři taky.
