Cyril Höschl: Měřidlo našich životů máme namalované na gumě od trenýrek

Ještě nedávno jsme si mnozí mysleli, že svět kolem nás je docela pěkné místo k životu. Teď je rozkmitaný, byla tu pandemie, máme válku na Ukrajině, energetickou krizi, teroristické napadení Izraele, strašíme se třetí světovou válkou. Cítíte nějaký dějinný zlom?

Ano, bohužel cítím. A zároveň mám i pocit, že by nastat nemusel, nebo alespoň, že bude bolet méně, než se teď obáváme. Přání otcem myšlenky.

Kde se v lidech bere zlo? Ruští okupanti či bojovníci Hamásu, zmíníme-li současné konflikty, se jako zlí snad nenarodili, přinejmenším jako děti byli stejní lidé jako já, vy.

Do značné míry je pravda, že jsme všichni stejní a záleží jen na okolnostech, zda a kdy se v nás zlo projeví. Ale nedávno jsem slyšel jednoho experta z Blízkého východu, který na příkladu Gazy ukazoval, že tamní civilisté nejsou tak nevinní jako civilisté jinde. Žijí tam lidé vychovávaní od plenek k nenávisti. Když dospějí do puberty, klidně ufiknou šavlí hlavu Židovi, volají pak domů mamince, pouštějí jí záběry té useknuté hlavy a chlubí se, že mají zářez na pažbě. Spáchá-li zlo někdo tady, někoho zavraždí, mívá výčitky svědomí nebo se jde přinejmenším ožrat do hospody, protože ze sebe nemá dobrý pocit, byť si ho nechce připustit. Oni jdou zabíjení oslavovat, jsou ve zlu vychovaní, je to jejich svaté poslání. Ideologie fanatické podoby náboženství coby snímač hříchů se do nich pumpuje od dětství. Alláh to chce, já nic, já muzikant. Právě na jejich příkladu lze ukázat, že jsou na planetě ostrůvky, kde je zlo zakořeněno hlouběji než jinde.

Má ale zlo někdo přímo v genech, že se narodí s negativní, dokonce se sadistickou povahou?

Není žádný gen pro zlo, gen pro sadismus, gen pro depresi nebo gen pro schizofrenii. Ale jsou takzvané kandidátní geny, které se u konkrétní duševní poruchy či úchylce vyskytují ve zvýšené míře. Samy ji však nespustí. Pokud tyto kandidátní geny v sobě máme – třeba u schizofreniků jsou jich kolem stovky –, je větší pravděpodobnost, že nepříznivé životní události nemoc spustí. Takže když se říká, že Pepíček býval hodný kluk, dokud se nechytil špatné party, nepřepadl by v parku stařenku, je to částečně pravdivé hodnocení. A buď máte vysokou vlohu pro selhání a stačí málo, aby se něco projevilo, anebo máte nízkou vlohu a musí být hodně vlivu, aby se to projevilo. To je i důvod, proč někdo přežije koncentrák, holocaust či komunistické lágry a zemře ve sto letech s doutníkem v puse a někdo má život jak ve vatě a je pořád na psychiatrii.

Tedy něco jako setkání nabídky a poptávky?

Obdobně. Uvedu příklad z pokusu na potkanech, kdy vnější prostředí zmodifikovalo chování mláďat. Michael Meaney z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu na brilantních experimentech prokázal, že když potkaní maminky hned po vrhu svá mláďata hodně olizují, vyrostou z nich odvážnější, méně ustrašení, při pohybu v labyrintu chytřejší a zvídavější tvorové. Málo olizovaná mláďata se víc bála, v bludišti víc chybovala, byla méně zvídavá a v novém prostředí ustrašenější. A když ta odvážnější mláďata měla posléze svoje potomky, také je víc olizovala, a tím pádem z nich opět vyrostli odvážnější a schopnější potkani. Meaney si položil otázku, zda jsou ta odvaha a chytrost v genech, anebo získané tím olizováním...

Tipnu si, že olizováním.

Ano. Prokázal to geniálně tím, že všem matkám mláďata ihned po vrhu proházel tak, že žádné nemělo vlastní mámu. Dostal tak čtyři skupiny mláďat podle toho, z jaké biologické matky pocházela: hodně lízané z hodně lízané, hodně lízané z málo lízané, málo lízané z hodně lízané a málo lízané z málo lízané. Zjistil, že odvahu, schopnosti či chytrost mají mláďata podle toho, jak moc je matka po vrhu olizovala, nikoli podle toho, kdo je jejich biologická matka.