Potřebovali jsme krásnou herečku, která ukáže propad, říká spoluautorka filmu Tancuj Matyldo o Regině Rázlové
„Období odcházení se vyplatí neprošvihnout, říká Nataša Slavíková, scenáristka a producentka vynikajícího filmu Tancuj Matyldo. Film suverénně režírovaný jejím manželem Petrem Slavíkem vypráví o komplikované rodině, kterou stmelí degenerativní nemoc. Náročné téma je ve snímku podané s nečekaným humorem a odvyprávěné skrze fenomenální výkony herců tří generací – Reginy Rázlové, Karla Rodena, Zuzany Kanócz a Antonia Šopoského. Superlativy stranou, Tancuj Matyldo je českým filmem roku.
Jak jste dávala dohromady tak hvězdné obsazení?
S Reginou Rázlovou jsem se znala už dříve a byla pro nás od začátku první a jasnou volbou. Karel Roden na nabídku role kývl hned jak si přečetl scénář, ale nejdřív neměl úplně čas a pak do toho vstoupil covid. Jsem moc ráda, že nám tohle obsazení vyšlo, protože Regina a Karel jsou nejen skvělí herci, ale navíc mezi nimi funguje kontrapunkt, jak herecky fungují každý jinak. A v rodinách lidé bývají taky každý jiný, chtějí žít život různým způsobem a tím přirozeně vzniká napětí ve vztazích. Mnohdy se kvůli tomu rodiny dokonce rozejdou, ale pořád je něco i nadále spojuje, což je v Tancuj Matyldo silný moment. V rodinách se řada věcí nikdy nevysvětlí, a to je hrozná škoda: někdy stačí hrozně málo, aby k sobě lidé našli zase cestu, stačilo by, aby byli ochotní o věcech mluvit. A pak už bývá pozdě. My jsme chtěli, aby to postavy našeho filmu stihly.
Jak ustál celovečerně debutující Antonio Šoposki roli vnuka, respektive syna, vedle takových hereckých legend?
Byl skvělý! Antonio je chytrý herec a příjemně se s ním spolupracuje. A taky je intuitivní. Pokaždé dokázal zjistit, jaká je situace, a přizpůsobit se jí. Když se hledala určitá nálada scény, což nebylo často jednoduché, dokázal přesně odečíst hereckou polohu Reginy i Karla a zahrál to, co se k nim hodilo a přitom zůstal ve svojí postavě. V jedné situaci mu zase hodně pomohl Karel, to bylo ve vrcholné scéně hádky. Antonio ho měl srazit k zemi, ale bál se do té veličiny pořádně strčit. Režisér mu opakoval, ať se do toho víc opře. Až nakonec Karel řekl – já ho vyprovokuju!
Ožehavé musely být i situace, ve kterých se Regina Rázlová pod tlakem Alzheimerovy choroby mění a rozpadá; ve filmu jsou v tomhle ohledu i dost drsné scény. Váš manžel říkal, že herečka dokázala jít „až na dřeň“, ale narazili jste na nějakou hranici, za kterou už nechtěla jít?
Perfektně naplnila naše očekávání a skvěle zahrála to, co měla předepsané ve scénáři. Na place se logicky trochu střetávají představy, my bychom bývali v některých situacích zašli ještě dál, ale naše výhra byla už v tom, že se Regina do těchhle vypjatých poloh vůbec odvážila. My jsme od ní chtěli něco nesmírně náročného: aby byla nejdřív vyloženě krásná žena, a pak ukázala ten propad. A mezi současnými herečkami jsou některé opravdu krásné a jiné zase herecky skvělé, ale málokdy obojí. Pak tam byla ještě ta věc, aby herci fungovali dohromady, tedy aby se skrze odlišné herecké přístupy střetli a ukázali tak ty vztahy v rodině. V tom měl hodně těžkou práci režisér, protože pracovat s úplně odlišnými hereckými osobnostmi je opravdu oříšek.
Je odvěká otázka, co z hereckého výkonu „patří“ herci a co je výsledek režijního vedení. Dá se to u postavy Matyldy, kterou ztvárnila Rázlová, nějak rozlišit?
V Reginině výkonu se určitě spojilo její herecké umění s tím, čím si prošla v osobním životě. Navíc té figuře dodala grácii i svůj zvláštní kousavý typ humoru. Už před revolucí se mi líbily její role i to, jak vypadá: je neobvyklá persona, takových u nás opravdu moc není. A tuhle personu se všemi různými polohami do toho filmu přinesla. Výsledek, ten je dílem obou. Režisér musí dokázat sdělit svou vizi a herce k jejímu naplnění dovést, ale tím, kdo to nakonec zahraje, je herec. Když se podíváte na Petrovy předchozí věci, vidíte, jak výrazná jeho práce s herci je. Taky mám dojem, že na place bývá dost rezervovaný a soustředěný, s herci zrovna nevtipkuje. A jako dokumentarista navíc přesně ví, kdy „to“ tam má, kdy se mu podaří zachytit, co chtěl.
Podle titulků se na Tancuj Matyldo podíleli čtyři dramaturgové včetně vašeho syna Benjamina. Jak jste s nimi z pozice scenáristy a producentky pracovala?
Jako producentka. Programově jsem najímala dramaturgy, kteří mi ten scénář mohli osvětlit z různých stran. Asi nejvíc nám pomohl Martin Ryšavý. Taky potřebujete třetí hlas, když pracujete v páru a stane se vám, že nejste schopni pohnout se dál. S Petrem jsme se občas dostali do takového klinče, že jsme spolu přestali mluvit. Víte, odkud se ten konflikt bere a proč se ten druhý nechce posunout, přenese se to do osobní roviny a musí do toho vstoupit někdo zvenčí. Jako producentka jsem přesně věděla, čeho chci tím filmem dosáhnout, a někdy jsem možná až účelově používala argumenty dramaturgů k tomu, abych manžela jako druhého spoluautora přesvědčila.
Vedle mnoha jiných kvalit je Tancuj Matyldo film se silným univerzálním poselstvím srozumitelným po celém světě, který by se rozhodně neztratil na Oscarech. Zkoušeli jste se ucházet o to, aby ho na ně Česká filmová a televizní akademie vyslala?
Termín pro premiéru by musel být do 31. října a my ji měli o měsíc později. Nechtěli jsme nic uspěchat. Potěšilo až překvapilo nás několik nadšených reakcí akademiků na film, kteří tuto možnost zmínili. Teoreticky máme šanci příští rok, ale k tomu by vedla dlouhá cesta.
Dlouhá cesta vedla už k samotnému vzniku Tancuj Matyldo: první nápad na film jste dostala před sedmi lety. Jak ta cesta probíhala?
Moje maminka onemocněla Alzheimerovou nemocí a my jsme se o ni starali. Nejdřív se asi pět let staral můj otec, ale za tu dobu prodělal dvě rakoviny, takže jsem mu už tehdy hodně pomáhala. Další dva roky po jeho smrti jsem se o maminku starala já se svými syny. A tehdy vzešel nápad natočit o tom film. Trošku je mi líto, že u toho táta už nebyl. Filmy byly nakonec dva, ještě dokument Život s Alzheimerem (2020), který vznikl dřív, protože natočit dokument bývá jednodušší, ale přípravy probíhaly současně. Založila jsem organizaci Rodinná péče a obcházela pacienty s Alzheimerovou chorobou, takže jsme základnu příběhů a situací neměli jen v naší rodině, ale i v jiných, a poznali jsme tu problematiku hodně zblízka. Rešerše trvaly několik let.
V obou filmech vás podpořila Česká televize, ale Státnímu fondu kinematografie se prý nepozdával motiv ve scénáři, kdy se rodina rozhodne postarat o nemocnou seniorku sama.
Několik členů Rady fondu vyjádřilo při slyšení pochybnost, jestli je taková péče vůbec možná. Ale scénář většinu radních zaujal hned a Fond nás podpořil ve fázi vývoje i výroby. Pochybnosti se nám podařilo vyvrátit, myslím, že je přesvědčila autenticita, kterou se nám podařilo vložit už do prvních verzí scénáře. Takhle jsem získala nějaký finanční základ, ale ani další cesta nebyla jednoduchá. Měla jsem v tu dobu za sebou skoro 400 dokumentů pro Českou televizi, celoživotní práci, ale hraný film do kin žádný. A když začalo shánění financí, přišel covid, nemohlo se točit a zdroje ubývaly. A když jsme se rozhodli, že to konečně rozjedeme, začala válka na Ukrajině. Měla jsem slíbené peníze od jistých velkých společností, ale ty je v téhle situaci přesměrovaly jinam. Věděla jsem, že později už bychom ten film nenatočili, a tak jsem prodala byt po rodičích, vzala si úvěr a docela pekelně se zadlužila s vyhlídkou na to, že musím film postupně a rychle dofinancovat.
Co vám v tu chvíli pomáhalo?
Já jsem to téma Alzheimera v rodině opravdu chtěla natočit, věděla jsem, že to je smysluplné. Měla jsem vnitřní potřebu otevřít to téma ve společnosti. A zároveň jsem věděla, že jsme do toho filmu vložili s manželem už tolik práce, že bychom psychicky špatně nesli, kdybychom ho nedokončili. Stála jsem před rozhodnutím jít na jistotu a nějak v pohodě dožít, nebo jít ve svém věku do velkého rizika. Nebyla to jednoduchá volba. A až když se Tancuj Matyldo dotočilo a měli jsme co ukázat, připojily se k nám zase jisté společnosti a pomohly mi film dofinancovat. No, téměř dofinancovat. Dlouhou dobu jsme žili v naprosté nejistotě.
Připadá mi unikátní, jak Tancuj Matyldo k těžkým tématům přistupuje s humorem. Jak se vám dařilo při psaní scénáře náročné a odlehčené polohy vybalancovat?
Podstatné je, že ten humor není záležitostí nějakých vymyšlených gagů, ale že vyplývá z absurdity reálných situací. Mám ráda, když jsou situace nejednoznačné, když v sobě nesou něco pozitivního i negativního. Tohle máme s manželem společné, je to věc určitého životního postoje. A chtěla jsem si s tím v tom filmu pořád hrát. Taky jsem chtěla vyprávět o tom, že žít podle pravidel se úplně nedá; že je dobré žít podle svého srdce, jak to člověk cítí. A to že člověku potom přináší klid na duši. Takhle jsme pojímali situace, které se odehrávaly u nás v rodině, a takhle se to odrazilo i ve scénáři. Péče o moji maminku naši rodinu úplně stmelila a to byl možná největší důvod, proč jsem se o tom rozhodla udělat film.
V jakém smyslu stmelila?
Nebyli jsme rozpadlá rodina jako v Tancuj Matyldo, ale každý z nás jsme osobnosti, které si dělají věci dost podle svého. Nicméně když jsem se syny převzala péči o maminku, prostě jsme vytáhli všichni diáře, já jsem jako producent sestavila program a začalo to fungovat. A všichni jsme z toho měli radost. Ta péče najednou přinášela obrovské benefity. Jako rodina jsme se mnohem víc poznali navzájem a poznali jsme víc vlastně i maminku. Mělo to přínos pro nás pro všechny. A to, že jsem byla přítomná odcházení někoho blízkého, mi dodalo v životě obrovský klid. Myslím, že se vyplatí tohle období života prostě neprošvihnout.
Je to váš návod na to, jak se zachovat, když vám onemocní blízký Alzheimerem?
To v žádném případě, dávat nějaké návody bychom se neodvážili. Je to velmi individuální. Navíc nestačí jen chtít, ale musí k tomu být i podmínky a člověk na to nesmí být sám. Z vlastní zkušenosti víme, o jak nelehkou situaci se jedná, některé případy myslím ani doma zvládnout nejdou a snažit se o to za každou cenu může být kontraproduktivní. Pak je ústavní léčba pro pečující i nemocné doslova záchranou. My jsme navíc měli velké štěstí: maminka neměla tak těžký průběh onemocnění a my jsme měli pro péči dobré podmínky. Já mám svobodné povolání a oba synové tehdy ještě studovali, byli jsme tedy do jisté míry časově flexibilní. Ve filmu jsme se ale snažili ukázat, že péče doma může být na hranici možného.
Může Tancuj Matyldo zafungovat jako osvěta nejen ohledně Alzheimerovy choroby, ale daleko obecněji ve smyslu péče o blízké?
Přesně tak. Poznala jsem, že lidé, do jejichž životů zasáhne Alzheimerova choroba, vlastně nevědí, co mají dělat. Je to strašně zvláštní onemocnění, má mnoho podob, jde v počátečních stadiích dost špatně poznat... A druhá věc je ta obecnější rovina odcházení, která je minimálně stejně silná. A týká se skoro všech.
