Karel Och: Lásku nebeskou si pustím a ani si neuvědomím, že mi začnou téct slzy
Film Láska nebeská slaví dvacet let a vrací se do kin v nové, restaurované 4 K verzi. V předpremiéře se 13. prosince promítá i jako čtvrtý titul sezónní přehlídky deseti prestižních filmů TADY VARY 2023/2024, což umělecký ředitel MFF Karlovy Vary Karel Och vysvětluje: „Je to film všeobecně známý, ale řada lidí jej nikdy neviděla na velkém plátně. A velké plátno podle mě přirozeně prolomí rodinný kruh, se kterým se na Lásku nebeskou díváme každé Vánoce: najednou se ocitneme obklopeni diváky, které neznáme a můžeme s nimi film prožívat jinak, nově. U nádherně emotivních snímků je sdílený zážitek neopakovatelný.“
Láska nebeská je film takzvaně archívní, byť jde o klasiku novodobou – je to tedy film klasický, nebo moderní?
Je to moderní klasika, takový nový podžánr. Dříve byly za „klasické“ považovány snímky od 40. do 70. let minulého století, často jsme se je snažili uvádět na velkém plátně právě na festivalu ve Varech, abychom vyplnili mezeru opusů především americké kinematografie, které se u nás nemohly před rokem 1989 promítat. Nyní, zhruba tak poslední dekádu, se ale začíná objevovat fenomén moderní klasiky: zrovna nedávno nám do programového oddělení festivalu přišel e-mail s nabídkou od firmy, která sestavila seznam snímků, které budou příští rok slavit sté a desáté výročí. Je to zajímavý podnikatelský záměr: ty filmy se nemusejí nutně dočkat dokonale restaurované podoby, ale distributoři vám je poskytnou k promítání. Jednoduše se vracejí do kin a lidi na ně rádi přijdou, i když už je dobře znají. Je to samozřejmě také neodsouzeníhodný marketingový tah, kdy se známý film posílá zpátky do kin proto, aby se setkal s novým publikem.
Jak přesně je Láska nebeská zrestaurovaná?
Nejsem odborník, zjednodušeně bych řekl, že byla „prohnána“ novou technologií, vyleštěna, aby odpovídala současnému očekávání kvality obrazu a zvuku, přizpůsobila se současnému kánonu.
Když odhlédneme od emocí: v čem přesně Láska nebeská tak dobře formálně funguje? Nesestříhaná prý měla čtyři hodiny, dát ji dohromady musel být oříšek…
Původně těch příběhů, které se ve filmu rozplétají, bylo, tuším, čtrnáct. Zůstalo jich tam nakonec osm, ale i to je veliká výzva: pokud filmaři dávají dohromady snímek, složený z tolika dějových linek, úskalí logicky spočívá v tom, že se vyprávění příliš rozmělní – viděli jsme tuhle slabinu již mnohokrát u nejrůznějších povídkových filmů. Tady však vidím formální mistrovství režiséra Richarda Curtise: struktura filmu byla zvolena naprosto správně a přehledně. Připadá nám to jednoduché, ale napohled jednoduché věci jsou často nejkomplikovanější – vždyť někdo ten homogenní tvar musel vytvořit navzdory různorodosti, výrazně okleštit jednotlivé motivy, a přesto z toho krása emoce a jistá humanistická čistota vycházejí velice intenzívně. Proto si toho filmu vážím: není to žádný okázalý výstřelek, ale funkční tvar, jehož preciznost není na překážku emocím.
Ale ne z každého formálně mistrného filmu se stane nesmrtelná ikona – co má Láska nebeská navíc?
Čas od času si vzpomenu na esej Umberta Eca, zaměřenou na fenomén kultovního filmu. Eco píše, že to, že se z filmu stane kult, se samozřejmě nedá předem plánovat, ale že jeden z důležitých rysů je, že v dotyčném filmu bude všechno přehnané – mnohonásobně víc, než bývá u „normálního“ snímku. Například z Casablanky se stal svět sám pro sebe. A Láska nebeská si, stejně jako Casablanca, vytvořila svět sám pro sebe, který je přenosný z dekády na dekádu, protože funguje na základě pravidel lidskosti, která jsou univerzální a budou lidi oslovovat, byť společnost už třeba bude fungovat zcela jinak.
Je Láska nebeská váš oblíbený film?
Za studií jsem čtyři roky pracoval jako noční hotelový recepční a ve volných chvílích jezdil vyzvedávat hosty na letiště. Když byl čas, jezdil jsem tam záměrně klidně o tři hodiny dříve, stál v příletové hale a díval se na manžele, milence, rodiny, děti, kamarády a známé, jak se po příletu vítají. Užíval jsem si atmosféru – a to bylo několik let před rokem 2003, než měla Láska nebeská premiéru! Myslím, že nejen v téhle úvodní, nesmírně do děje zvoucí scéně je ten film opravdu nedostižný: když na vás padne tíha světa, běžte na Heathrow! Tak jednou za dva roky si Lásku nebeskou pustím v letadle, dám si skleničku a ani si neuvědomím, že mi začnou téct slzy. Ano, mám ten film děsně rád.
