Spisovatelka Andrea Sedláčková: Byla jsem malířkou Toyen zcela posedlá

Co jste se dozvěděla o sobě během těch tří let vlastně osamělé práce na opusu o slavné malířce Toyen, který má 537 stran?

Že když mě něco začne strašně bavit, tak se do toho položím a nemůžu přestat, úplně s tím splynu. Uplynul rok, dva, tři a přátelé i rodina se mě ptali: „Co děláš?“ A já, že píšu knihu o ­Toyen. Připadala jsem si jako… nechci říct jako neschopná, ale prostě jako někdo, kdo tvrdí, že něco dělá, ale ve skutečnosti se stydí říct, že nedělá nic. Okolí nad touto posedlostí zdvihalo obočí a nechápalo, že jsem i odmítala jinou práci a že investuji do psaní knihy, které se pravděpodobně prodá jen pár kousků… Každý večer jsem objevy o ­Toyen doma líčila rodině nebo kamarádům, neustále je obtěžovala, co a kde jsem našla. Nevím, jestli ještě někdy něco podobného zažiju.

Víte, že jste zastoupila několik generací kunsthistoriků, kteří tuhle knihu měli napsat už ­dávno?

Přitom jsem měla pořád pocit, že by ten výzkum měl dělat právě vystudovaný historik, ne já. I když existují i jiní nehistorici, kteří psali životopisy, například Michael Žantovský o Václavu Havlovi a Jan Novák o Milanu Kunderovi. Karel Srp, jeden z největších českých specialistů na Toyen, mě ale podporoval s odůvodněním, že kunsthistorik se nemůže pouštět do soukromé sféry, což já můžu. A taky jsem to dělala, i když bez básnické licence – rozhodně jsem ale nepouštěla svoji fantazii na špacír.

Jak jste našla styl knihy, že se čte jako detektivka?

To vychází ze samé podstaty – stále se tradovalo, že o Toyen se nic neví, nic se nedá zjistit. Takže jsem pátrala. Nejdřív jsem moc nevěděla jak, učila jsem se cestou. Říkala jsem si, že vezmu všechny reference, ta malá číslíčka pod čarou, z monografií autorů, kteří už o Toyen psali. Nebudu nic opisovat, jen najdu všechny prameny znovu a detailně je prostuduji. Jestli jsou správné, jestli tam třeba není ještě něco okolo, něco dalšího, co tehdy autorům nepřipadalo zajímavé nebo o tom ani nechtěli psát. Od rána do večera jsem chodila do archívů, kupovala v antikvariátech knihy, sepisovala fakta, psala maily… Komunikovala jsem doslova s celým světem: psala si s paní v Kolumbii a s jinou ve Venezuele, ve Švýcarsku i v Londýně… A zažívala štěstí vždycky, když jsem našla nějakou novou informaci a ­Toyen díky tomu byla plastičtější.

Když jsme u plastičnosti: váš styl se zdá podobný šťavnatým monografiím amerického biografa Waltera Isaacsona, autora knih o Stevu Jobsovi, Einsteinovi nebo vědkyni-nobelistce Jennifer Doudnaové… Inspiro­vala jste se u něj?