Hledám humor, v mé temné části ale prší, říká spoluautor projektu Smysl pro Tumor
Leander Verdievel (42) mluví v klidu a rozvážně, jako by kázal. Ale jen než vás nejpozději do pěti minut rozesměje. Slavný belgický komediální seriál, který obletěl Evropu, napsal podle vlastní zkušenosti; ve 23 letech bojoval dva roky o život s agresívním karcinomem dutin. „Žil jsem rychle jako blesk a najednou nebylo nic, jenom temnota,“ říká duchovní otec a spoluautor projektu SMYSL PRO TUMOR, jehož osmidílnou českou verzi uvádí od 7. ledna Česká televize v režii Terezy Kopáčové a v hlavních rolích s Filipem Březinou, Jiřím Bartoškou, Alžbětou Malou, Terezou Brodskou, Pavlem Řezníčkem a dalšími.
Jak jste žil poté, co jste se vyléčil?
Když proděláte rakovinu tak těžkou, máte vždycky strach. Často bývám nemocný, často se bojím, že se mi nemoc vrátí. Nedá mi to zapomenout, protože každý den musím brát prášky. Říkávám, že v části mé osoby pořád prší. Jsem šťastný chlap, pozitivní, aktivní, ale je ve mně temná část, kde pořád prší. Ale časem jsem ten věčný déšť přijal, ve všech životních situacích hledám humor a naději. Ne vždycky to vyjde, ne-jsem svatý Leander z Belgie.
Vrátil jste se po dvou letech léčby snadno do společnosti?
Vůbec ne, dlouho jsem hledal místo. Nejdřív jsem ponocoval, bral rekreačně drogy a opravdu hodně pil, ale pak mi žena naštěstí řekla, že mě opustí, jestli toho nenechám, tak jsem se zas dal rychle dohromady. Pak jsme prošli dlouhou anabazí s mnoha pokusy, abychom měli děti, které jsme nakonec adoptovali. Mezitím jsem napsal knihu a podle ní pak seriál Smysl pro tumor.
Proč jste hlavnímu hrdinovi televizního projektu ponechal přesně vaši diagnózu?
Lépe se mi psalo, když jsem všechno do detailu prožil a všechno si pamatoval. Je to opravdu vzácný typ agresívní nemoci, se spoustou zdravotních i jiných specifik, byl jsem teprve asi druhý člověk v Belgii, který ji dostal. Je to diagnóza, která se častěji objevuje v Číně a v Jižní Koreji. Když mi tohle oznamoval v Belgii můj lékař, moje matka, která seděla vedle mě, se k němu sklonila a zeptala se: „Pane doktore, nemůže to být tím, že můj syn bydlí vedle čínské restaurace?“ Takže vidíte: humorné situace se dějí i v nejtěžších chvílích. Mám takový přístup, že když píšu něco tragického, pokouším se lidi rozesmát. Ale když lidi pořád rozesmáváte, musíte je někdy i rozplakat.
Co se dělo potom?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
