Dělám s kostní dření, tak chci, aby i mé psaní bylo na dřeň, říká přední hematolog profesor Kozák
Dlouholetý přednosta Interní hematologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady profesor Tomáš Kozák (60) se specializuje na Hodgkinův lymfom a roztroušenou sklerózu. Jeho život se ale zdaleka netočí pouze kolem medicíny a léčby zhoubných a autoimunitních krevních onemocnění. Přední český hematolog totiž rovněž uskutečnil řadu expedic na nejvyšší hory světa a své zážitky předloni zpracoval v povídkovém románu Nahoře už nikdo není.
Medicína je ve vašem životě tím hlavním stromem, z něhož rostou další větve, a jednou z nich je horolezectví. Jak se zrodila tato vášeň?
Byla to náhoda, během studií jsem na koleji bydlel s klukem, který mě k lezení přitáhl. Přitom jsem do té doby nebyl nějaký velký sportovec. A za šest let už jsem byl šéfem lezeckého oddílu TJ Medicína Praha. Dalo mi to hrozně moc, kromě samotného sportu a adrenalinu hlavně pevné kamarádské vztahy, které drží dodnes, za což jsem obrovsky vděčný – za komunistů v 80. letech jsme si vytvořili absolutně apolitickou bublinu.
Za minulého režimu se dalo jezdit k moři například do Jugoslávie nebo Bulharska, ale jak to bylo s výjezdy na hory do zahraničí?
Na Západ se jezdit nemohlo, to je známá věc, ale třeba ani do Sovětského svazu se nemohlo jezdit jen tak, šlo to pouze s nějakým organizovaným zájezdem a průvodcem, který hlídal, abyste náhodou neviděli něco nepatřičného. Z toho důvodu jsme si pozvání vymýšleli – podívali jsme se na mapu, kde jsme za Uralem na Sibiři našli město Tomsk. Spřátelený klub horolezců z Tomsku nás proto „pozval“ na Kavkaz, Pamír nebo Ťan Šan – pozvání jsme si psali sami na ruském psacím stroji. Spis jsme ještě dali soudně přeložit a nechali svázat trikolórou s obrovskou pečetí, vznikl úctyhodný dokument, ruští celníci se nám pak i klaněli. Ještě v rámci minulého režimu jsme se ale už oficiálně v roce 1986 na pozvání Club Alpino Italiano podívali do Dolomit.
Byl jste i na legendárním Mount Everestu, nejvyšší hoře světa. Jak na výpravu vzpomínáte?
Šli jsme bez kyslíku těžkou severní cestou z Tibetu, takový výkon má určitou hodnotu. V současnosti proudí na Everest davy lidí s kyslíkovými bombami. Byli jsme tam v roce 1998 i s nedávno státně vyznamenaným Radkem Jarošem (prvním Čechem, který vystoupil na všech 14 světových osmitisícovek bez použití kyslíku, poznámka autora), pro kterého to bylo zdolání jeho první osmitisícovky. Vedl nás Zdeněk Hrubý (bývalý předseda Českého horolezeckého svazu, poznámka autora), který bohužel už není mezi námi. Sám Radek často říká, že to byla jeho nejlepší parta, se kterou lezl, dodnes na to vzpomínáme. Byl to skvělý výkon, trochu mě tenkrát mrzelo, že se o naší výpravě nepsalo víc, ale trefili jsme se akorát do doby v roce 98, kdy se vše točilo okolo hokejistů z Nagana. Já jsem se na vrchol každopádně nedostal, skončil jsem v 8 300 metrech. Moji cestu chtěl o pár let později dokončit můj bratr, který na Everestu bohužel zahynul.
To je strašná věc… Víte, jak k té tragédii došlo? A čím vlastně byl váš bratr, také lékařem?
On byl molekulární genetik. K lezení se dostal až později, byl mnohem větší atlet než já, kdysi byl juniorský reprezentant na 400 metrů překážek. Měl dyslexii, a aby vůbec vystudoval, tak musel mít obrovskou vůli, která ho pravděpodobně nakonec stála život, protože prostě výstup nechtěl vzdát. Samozřejmě že lezl také bez umělého kyslíku. Osudovou se mu zřejmě stala horská nemoc, o níž jsme paradoxně vydali útlou knihu s Kristinou Höschlovou (lékařka se specializací na horskou medicínu, poznámka autora).
Právě horolezectví vás inspirovalo k sepsaní vašeho povídkového románu Nahoře už nikdo není. Jak jste se vedle medicíny a lezení dostal k literatuře?
Už kdysi dávno mi vycházely nějaké povídky, tak jsem tušil, že bych nějaké literární schopnosti mohl mít. Důležitý impuls pro mě byl můj bývalý pacient, spisovatel Arnošt Lustig – když jsme spolu mluvili o životě, tak mi často říkal, že si některé motivy, o kterých jsem mluvil, vezme pro své psaní. Když toho bylo víc, řekl, že to mám napsat sám. Tak jsem to udělal a jako prostředí jsem si vybral právě hory a lidi, kteří je mají rádi. Byla to ale taky obrovská troufalost, že by mé psaní mělo zajímat i někoho jiného, ale snad se to povedlo, o knihu je stále zájem a mě osobně psaní bavilo. Skoro bych teď řekl, že psaní je u mě aktuálně po medicíně takovou druhou hlavní větví. Teď připravuji sbírku básní, která se mi za ta léta nashromáždila, plus další knihu o životě – v posledních letech jsem trochu přičichl i k jachtingu, tak to bude odtamtud.
V rozhovoru pro Český rozhas jste řekl, že vám u českých knížek vadí, že je často cítit, jak jejich autor věci, o kterých píše, nemá odžité. Jak k psaní přistupujete vy?
Musím říct, že u vyumělkovaných, vymyšlených příběhů na efekt většinou odhalím, že za nimi není ten prožitek. O autentičnost se snažím, doufám, že jsem ve věku, kdy ještě nejsem senilní, alespoň si to myslím, ale zároveň už jsem nasbíral dost zkušeností – můj život nebyl nepestrý, objevily se v něm i docela velké pády a propady. Nechci kritizovat, ale můj názor je takový, že když autor píše, tak musí mít zatraceně o čem psát, což se někdy nepovede. Já se snažím, aby každá věta a každé slovo něco znamenaly, taky si trochu hraji s formou. Určitě nejsem autor, který by dokázal napsat jeden román ročně, vůbec nechápu, jak to někteří spisovatelé dělají. Když už píšu knihu, tak do ní dávám úplně všechno – dělám s kostní dření, tak chci, aby i to psaní bylo opravdu na dřeň.
Velký profilový rozhovor s profesorem Tomášem Kozákem o nutnosti reforem v českém zdravotnictví čtěte v tištěném Reflexu č. 3, který vychází ve čtvrtek 18. ledna >>>
