Spisovatelka Radka Denemarková: Jde to i bez bohatého manžela, ale není to život pro zbabělce
Radka Denemarková (55) je jako jediná z českých literátů držitelkou hned čtyř ocenění Magnesie Litera, navíc v rozličných kategoriích: za prózu, publicistiku, za překlad i za knihu roku už čtvrt století. V zahraničí je nejznámější českou spisovatelkou, její knihy byly přeloženy do třiadvaceti jazyků. Na více než pěti stech stran její novinky s názvem Čokoládová krev se v románovém časoprostoru setkávají a utkávají Božena Němcová s George Sandovou a J. D. Rockefellerem. I o tom jsme hovořily, jak zjistíte z nového Reflexu č. 4/2023. Zde přinášíme bonusové otázky, které se na papír nevešly.
Barbora Tachecí v nedávném rozhovoru s vámi říkala, že to, co předpovíte ve svých knihách, se stane. Já bych spíš řekla, že se to prostě děje. V Příspěvku k dějinám radosti jste psala o násilí na ženách, i tom sexualizovaném, v Koboldovi o předsudcích vůči rase a společenskému postavení, romství a mnohačetnému mateřství. Snažíte se být angažovaná, nastolovat v literatuře témata?
Děje se to s každou knihou, že předběhne dobu. Moji divadelní hru Spací vady překládají a fascinuje je, jak jsem vystihla přes postavu Ivany Trumpové duch doby – já ale před čtrnácti lety vážně netušila, že se Donald Trump stane prezidentem a že ta rodina zaplevelí naše uvažování, varovala jsem před určitým způsobem chování. Příspěvek k dějinám radosti tady před deseti lety vůbec nebyl téma, ale v mnoha zemích, třeba v Latinské Americe, tu knihu vnímají jako bibli pro ženy.
Ke svému čínskému tématu z Hodin z olova jsem se dostala zrovna v době, kdy se stal prezidentem Si Ťin-pching a situace se rok od roku zhoršovala. V té době leckdo nechápal, proč o tom píšu – měli pocit, že Čína jde dobrým směrem, že planě varuju před něčím, co vlastně funguje, a že demokratizace je jen otázkou času, když přece proběhl hospodářský boom. V kumštu existuje schopnost vycítit, co je ve vzduchu, vytáhnout a obnažit symboly, choroby a znamení doby. I proto chce nakladatelství Host vydat moje esejistické texty z posledních patnácti let, které vyšly jen německy, anglicky nebo čínsky. Když jsem třeba v roce 2012 psala o nebezpečí Viktora Orbána, všichni mi říkali, že spekuluju a dramatizuju. Je to únavné. Lidé nechtějí naslouchat, zastavit se, zamyslet… Nevadí.
Vaše novinka, Čokoládová krev, se odehrává v devatenáctém století, ale je také o současných Češích a o původu jejich národovectví. Jaký máte názor na dnešní samozvané vlastence?
Píšu o wlastencích, používám pravopis devatenáctého století, protože se vůbec nezměnili. Směšná představa vlastní výlučnosti jen na základě třeba jazyka indikuje malost, komplexy méněcennosti a nepochopení. Jen proto mají populisté takové preference, dělí svět na my a oni, lepší my versus horší zbytek světa, a mají pocit, jak to světu natřou a osladí. Tehdy nadávali na vzdálenou Vídeň, dnes nadávají na Brusel. Přitom Brusel jsme my, my jsme Evropa. Chybí seberespekt a sebeúcta. Ničemu nezabrání, protože se vymlouvají, že jsme jen jakýmsi nárazníkem mezi Východem a Západem. Nacionalismus a industrializace také umožnily přetavit antisemitismus v Osvětim i dnešní genocidy. Přitom dvacáté století ukázalo, jak vystihla moje oblíbená Hannah Arendtová, že nacionalismus a uzavírání se do státních hranic je cesta do pekel. I čeští vlastenci v devatenáctém století vyřazovali ty, kteří nemluvili dobře česky, přestože i takoví byli zapálení pro vlast: Ty nejsi náš, jsi Němec!
Ale až v devatenáctém století se jazyk stává výrazem národní identity. Do té doby byl směrodatný vztah k zemi, jazyk byl druhořadý. Od té doby byli Čechy jen tehdy, když stejnou větu vyslovili jen česky. Pro Boženu Němcovou byl bratrem každý člověk, nejen vlastenec, což je hledisko moderní a nutné. Masarykovské. Není přece důležité, jak dostojíme úkolům národním, ale lidským Mám ráda postřeh Roberta Musila, že každý průměrný člověk, když zpívá národní hymnu a stojí před vlajkou, zapomene na svou malost, necítí reálné problémy a zbývá mu hrdost na národ a nenávist k národům jiným. Ta mu dává důležitost, když všechno ostatní zklame. Ale přece je otázkou náhody, do jaké doby a země se narodíte a jaký je váš mateřský jazyk. I panslavismus devatenáctého století byl motivován především obdivem k velkému, „bratrskému“ Rusku; nikdo nechtěl vidět, že je to zaostalá, zkorumpovaná, obludná země vedená všemocným, ale často dost neschopným carem. Což „vlastencům“ zůstalo dodnes. Snad jen patriotismus, který obsahuje respekt a lásku k místu, kde se narodil, je mi blízký. Ale mým domovem je celý svět.
Ve vašem románu najdeme syrový záznam toho, jak vaše postava Božena Němcové ztrácí panenství. O téže události jsme četli trochu jinak předloni v Boženě Heleny Wlodarczykové. Kde je historická pravda? A je pravda románu víc?
Je to román témat, ne dat a jmen. Cílem bylo vrátit svobodu i formě románu. Román je živý organismus, nejedná se jen o uměleckou formu, ale o duchovní postoj ke světu, lidskému životu. Pro mě je v práci i životě zásadní nebát se a nelhat. Pravda románu je zásadní. Vytvářím modelové situace, ve kterých se pak najde spousta lidí. V Penězích od Hitlera jsem použila jazyk na hraně snesitelnosti, a přesto, nebo právě proto se mi najednou ozývali lidé s tím, že to byl příběh jejich maminky nebo babičky, ten druhý holocaust, který Češi připravili mnoha navrátilcům z koncentračních táborů jen na základě kolektivní viny, protože mluvili německy…
Krásná literatura tu není primárně od toho, aby čtenáři poskytovala informace, za těmi ať jde do historických knih. Umění včetně románu nás emočně mění, osvobodí, nutí nás nahlédnout věc z jiné perspektivy. Osud Boženy Němcové byl osudem spousty holek – byly jako mladičké provdány za mnohem starší, třeba i neznámé muže. Nikdy nemohly žít svůj život. Existuje horší zločin? Netušíme, jaká byla její svatební noc, ale nemůže nám to být jedno, je to symbolický moment, kdy se dívky definitivně stávaly majetkem někoho jiného bez jakýchkoli lidských práv. V tom tkví síla a pravda nikoli produktů a čtiva, ale skutečné literatury.
Když už jsme u ní, nakladatel Rudolf Červenka a literární kritik Ondřej Horák nedávno veřejně tvrdili, že současná česká literatura nestojí za nic a frankfurtské předsednictví si nezaslouží finanční podporu, protože není co podporovat. Jak to vidíte vy?
Bez komentáře. Na tuto hlušinu nemá smysl reagovat. Než tým frankfurtského veletrhu nějakou zemi odsouhlasí, léta sleduje literaturu oné země. Na mých čteních v Německu byl i ředitel festivalu Juergen Boos; četl Hodiny z olova.
Se svým synem Janem, který donedávna pracoval jako sportovní novinář, nyní pracujete na knižním rozhovoru. Bude to interview takříkajíc bez piedestalu?
Samozřejmě. Když jsem s knihou souhlasila, absolutně jsem netušila, že půjde o tak zásadní proces. Četla jsem řadu rozhovorů s lidmi, hlavně muži, které znám osobně, rozčilovalo mě, nakolik mystifikují a sami sebe staví do role moudrých hrdinů. Rozhodla jsem se jít opačnou cestou, tedy říct všechno, protože jen díky krizím zrajeme. Autentický text jako otisk autentického života je namáhavý. Honza přepsal přes tisíc stránek mých vzestupů a pádů. Vymkli jsme se ediční řadě, ale skutečná tvorba je vždy dobrodružství. Cizímu člověku bych tohle všechno nedokázala svěřit. Nevím také, co to udělá s mladými ženami, které sice veřejně proklamují, že jsou feministky, ale stejně sní o tom, že si vezmou bohatého manžela. Ukazuju jim, že to jde i bez něj, ale není to život pro zbabělce.
Rozhovor s Radkou Denemarkovou si přečtěte v novém Reflexu >>>
