Malíř Michael Rittstein: Válku na Ukrajině považuji za velikou prohru lidského druhu. Jsme nenapravitelní

Klasik české expresívní malby nastoupil na Akademii výtvarných umění před neuvěřitelnými šestapadesáti lety, v roce 1968. Diplomovou prací o zemědělství absolvoval o šest let později, ale protože nepatřil mezi tvůrce spolupracující s režimem, výrazněji vystavovat začal až po listopadu 1989. Na naši první výtvarnou školu se vrátil už jako zavedený tvůrce, člen generačního seskupení 12/15… pozdě, ale přece, v roce 2001, aby tam po sedmnáct let vedl mistrovský ateliér malby. Emeritní profesor AVU dnes do rodné Prahy jezdí už jen výjimečně, proto jsme rozhovor vedli u něj v Brnířově na Domažlicku. Rittstein mluví se stejným humorem, jaký září z jeho často velkoformátových obrazů, které jsou „sociálním dramatem i groteskní bajkou z českého venkova“, jak píše kurátor Petr Mach v katalogu k aktuální výstavě Nohy na stole.

Jak se po téměř šesti letech ohlížíte za loučením s Akademií výtvarných umění?

Bylo úplně normální. Už když jsem končil, věděl jsem, že následující rok budu mít velkou výstavu v Jízdárně Pražského hradu (Ve vlnách, 2019/2020), a proto jsem si tady, v Brnířově, domluvil hned na jaro místo v myčce traktorů, že tam začnu malovat devítimetrový obraz Mexiko. A z učení mám dodnes obrovský profit. Mám na mysli ta pravidelná setkávání s dnešními čtyřicátníky a padesátníky: poznal jsem jejich myšlení, tudíž se pohybuji na současné umělecké scéně lehčeji a s pocitem, že jí rozumím. Už jako přísedící u diplomek si pamatuju Josefa Bolfa v roce 1998. Pak žáky Jiřího Sopka, Miroslava Polácha nebo Adama Štecha. Dnes jsou to malíři střední generace stejně jako mí studenti Martin Salajka, Lukáš Miffek, Karel Jerie, Josef Achrer, Martin Krajc… Je jich hodně, někteří i podstatně mladší, třeba Pavel Dušek, můj poslední absolvent. Ale hlavně po mně nechtějte, abych vám říkal, kdo je z nich nejlepší.

Kdy se pozná, že se umělec, který prošel nejvyšším stupněm uměleckého školství, dostal na respektuhodnou úroveň?

Bývá to minimálně osm deset let po škole, v době, když někdejší studenti vyčerpají první formu talentu a musejí začít pracovat koncepčně. Na škole jedou pěkně v závětří, v pelotonu, z podhoubí dostávají bezprostřední odezvy. Pak teprve přicházejí existenční otázky a bez problémů to nejde: někdo odjede na vesnici a tchyně po něm chce, aby platil složenky, protože se mu narodily děti. Někdo má nemoc v rodině… Jak pak dál? Musejí být dostatečně intenzívní. První malé výstavy jsou zpravidla jen skládáním střípků. I když nyní existují média jako Instagram, díky nimž jde vše rychleji. Čerstvé práce se ještě za tepla dostávají ven, až někteří sběratelé panikaří a kupují celé ročníkové práce nebo diplomky. Kolikrát mi někdo volá a ptá se: „Koho byste mi z vašich absolventů doporučil?“ Odpovídám: „Nikoho doporučovat nebudu.“ Někdo se chytí hned, někdo za deset let, ale rozhodně musí mít výdrž. Dám příklad. O moje školní obrazy se lidé začali zajímat, až když mé pozdější práce dosáhly jisté úrovně. Až pak se začali ptát, jak to začalo, a ne aby hned všichni šíleli.

Učil jste sedmnáct let. Podle čeho jste talenty rozpoznával?