Slabomyslný nápad kamera nespasí, říká Jaromír Šofr, kameraman slavných českých filmů
Je jedním z posledních velkých mistrů českého kameramanského řemesla. Ve výčtu filmů, kterým pomohl na svět, jsou oscarové Ostře sledované vlaky (1966) i další „hrabalovský“ snímek Obsluhoval jsem anglického krále (2006), za nějž získal Českého lva. Režisér Jiří Menzel o něm řekl, že jej měl celých těch padesát let spolupráce rád, s výjimkou týdnů, kdy spolu točili. Charakterizoval jej jako „tvrdohlavce a puntičkáře, kterého ostatní profese nezajímají“. Profesor JAROMÍR ŠOFR (84) vychoval řadu mladých kameramanů a je podepsán pod unikátní metodou digitálního restaurování filmů (DRA), kterou již byly zachráněny desítky legendárních starých snímků.
S Jiřím Menzelem jste se poznali na FAMU?
Ano. Ovšem spolužáci jsme nebyli. Na FAMU platilo pravidlo, že kameramani spolupracovali na cvičeních s režiséry z nižších ročníků.
Proč?
Kvůli garanci kvality. Kameramanské řemeslo je technicky velmi náročné. Za Jiřím jsem jezdil ze svého pražského vršovického bytu na kole do Strašnic, kde dlouhá léta žil v bytě svých rodičů obklopen obrovskou knihovnou. Většinu času trávil četbou především české literatury, kterou pak dokázal výborně adaptovat pro film.
Spolupracovali jste spolu na všech jeho filmech, až na dva. Z jakého důvodu?
Zločin v šantánu (1968) se točil v době, kdy jsem dostal nabídku od Evalda Schorma na snímek Farářův konec (1968), a Menzel věděl, že nejsem volný. Co se týká Slavností sněženek (1983), se vzrůstajícím potěšením si uvědomuju, jak je dobře, že jsem je nedělal. Nejen kvůli primitivnímu humoru a pro mě nepřijatelným způsobům. Panu Hrabalovi nebylo proti mysli trávit čas v hospodě, ale já ten film vidím i jako zneužití významných hereckých osobností k něčemu, jako je lidová zábava, v níž není možné najít zalíbení. A navíc ta scéna se zastřelením kance před zraky dětí… Důvody zabít ve filmu zvíře nebyly žádné. Na to, že Sněženky dělat nebudu, jsem se s Jirkou dohodl také proto, že jsem mířil s Otakarem Vávrou do projektu Putování Jana Amose (1983). Režisér Vávra byl Menzelem velmi adorovaná pedagogická osobnost, i když řada významných filmových vědců a kritiků nesnášela jeho konformismus. Pro Menzela to ale byl svatý muž.
A pro vás?
Já jsem jeho přednášky nezažil, protože působil na režii, ale poznal jsem ho jako člověka, se kterým se velice dobře točilo, zejména pokud šlo o historickou látku. Svými mentálními zásadami byl zakotven v předválečném Československu, takže jeho aktivity, směřující k tomu, aby mohl točit, byly svým způsobem omluvitelné. Posuzování konformismu těchto lidí se jeví s postupem času jinak. Každopádně tu dobu bylo třeba nějakým způsobem přežít – v případě režiséra se nezbavovat příležitostí pracovat.
Točil jste také vy za komunismu takzvané odpustkové filmy?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
