Priske otevřeně o Češích a pár pivech: Občas je to na mě moc. Šel by trénovat do Saúdské Arábie?

Zahraniční trenéři v českém fotbalu před vámi nikdy neuspěli. Někdo jejich neúspěchy spojuje se specifickou „českou kabinou“, místní mentalitou. Existuje podle vás něco takového?

Česká kabina existuje. Rozhodně se v ní promítá česká mentalita, česká šatna je zvláštní a jiná. Něco podobného jsme zhruba před 20 lety mívali i v Dánsku. Každo­pádně musím říci, že to, jak je vedená kabina ve Spartě, je něco skvělého, pro trenéra je mnohem jednodušší přijít do prostředí, v němž hráčům záleží na atmosféře v týmu a na tom, aby byli úspěšní. Ve Spartě jsem zažil, že se starší a zkušenější hráči starají o ostatní fotbalisty, celkově o klima v kabině a mentalitu, což je pro úspěch stěžejní.

Bylo pro vás těžké si na českou kabinu zvyknout?

Termín „zvyknout si“ je nadnesený. Sžít se s kabinou je jedna z nejdůležitějších věcí ve fotbale. Je to také součást mé filozofie, k úspěchu ve fotbale potřebujete individuálně dobré hráče, kteří však spolu vytvoří silný tým. Když jsem přišel do Sparty, tak důležitým aspektem, na němž jsme museli pracovat, byla síla uvnitř týmu a celkové sblížení. To abychom byli schopni překonat veškeré výzvy, které před námi byly. Ve Spartě se dlouho nevyhrál titul, tlak na nás byl obrovský, proto bylo potřeba mít ze všech ohledů silný tým s dlouhodobou vizí.

Co si lidé jinde v Evropě myslí o českém fotbalu? Ať už o reprezentaci, nebo klubech.

Celkový obraz českého fotbalu je v Evropě pozitivní, alespoň v Dánsku, odkud pocházím. Víme, že váš fotbal dokázal vyprodukovat spoustu dobrých hráčů, kteří se prosadili ve velkých ligách, reprezentace se dostala na mistrovství světa a byla úspěšná na Euru. Sám si pamatuji, jak jsem před 20 lety prohrál proti vašemu národnímu týmu. Když se pak podívám na posledních pět deset let, tak v nich si české týmy ať už v Lize mistrů, Evropské lize a Evropské konferenční lize vysloužily respekt.

Fotbal, nejpopulárnější sport světa, se za poslední roky ale změnil. Mluví se o vzestupu dat a analytiky. Jak byste to vysvětlil fanouškovi, který nemá tak hluboký vhled do konkrétních čísel? V čem je největší rozdíl?

Rozdíl je obrovský. Vraťme se o dvacet nebo pětadvacet let zpátky a podívejme se na složení realizačních týmů. Kromě trenéra tam byl pravděpodobně jeho asistent, možná kondiční kouč a asi trenér brankářů. Současné realizační týmy se výrazně rozrostly, do procesu je zapojeno opravdu hodně lidí. My máme například dva asistenty, kouče individuálních dovedností, dva lidi na práci s daty. Speciálně analytici jsou nový obrovský fenomén, ve fotbale se začali objevovat zhruba před 10 lety. Nyní má víceméně každý klub své analytiky, kteří rozebírají tréninky a naši hru a současně analyzují soupeře. Dříve neexistovalo video z tréninků, dnes máme k dispozici ať už kameru, nebo drony. Když teď skončí trénink, tak máme okamžitě sekvence k dispozici na počítači a analytici a trenéři je začínají detailně rozebírat. Využíváme data z GPS, díky nimž máme detailní povědomí o fyzickém aspektu z tréninků i zápasů. Můžeme monitorovat kompletní zátěž hráčů. Máme zanalyzované i herní prvky ze zápasů, klíčové ukazatele výkonnosti, na něž hledíme. Data jsou nástrojem, který nám pomáhá při rozhodování, ať už jde o to, kdo by měl hrát, kdo toho je fyzicky schopen, nebo kdo je připraven hrát po zranění a mnoho dalšího. Fotbal je velká hra s 11 hráči a 11 soupeři tvořená mnoha dalšími prvky. Jako trenér máte ale jen dvě oči, můžete lehce něco přehlédnout, data vám nabízejí nové pohledy.

Nedávno jsme na síti X (bývalý Twitter) četli komentář o vlivu dat na fotbal. Byl o tom, že od začátku využívání datové analýzy ze hry vymizela většina gólů z větší vzdálenosti. Takové, které fanoušci milovali, bývaly k vidění často, ale pak přišli datoví analytici a „zakázali“ hráčům zakončovat zpoza šestnáctky. Je to jen nadsázka, ale nevzala data fotbalu kreativitu?

To je určitě pádný argument. Když se podíváme na místa, odkud se nejčastěji zakončuje, tak logicky nedává příliš smysl střílet ze vzdálenosti přes 30 metrů anebo z ještě větší, případně z ostrých úhlů. Šance skórovat z takových míst je jedno procento, možná méně? Každopádně i tak stále vídáme takové zázračné góly. Jsou to každopádně pádné obavy, které zmiňujete. Nicméně je to hodně o trenérech a opět o tom, jak se data rozhodnou využívat, aniž by fotbalu vzali kreativitu. Hra se skutečně hodně změnila, hráči jsou nesmírně dobří, dokonce tak moc, že občas nemůžete uvěřit tomu, jak kvalitní vlastně jsou. A vy jim musíte dát ty nejlepší nástroje, aby ze sebe dokázali dostat to nejlepší.

Když jsou hráči tak dobří, kam se vlastně může ještě fotbal posunout?

Těžko říct, už teď je hra rychlá a silná, je na obrovsky vysoké úrovni. Ale lidi vždycky přijdou na způsob, jak dělat i věci ve fotbale ještě silněji a rychleji. To se může dál posouvat. Myslím, že trenéři a hráči jsou čím dál vzdělanější, možná to pozvednou oni sami. V poslední době třeba vidíme, že se hodně zlepšuje komunikace s fanoušky, před zápasy je víc programu. Mám ale taky rád fotbal takový, jaký je, jsem spokojený s věcmi, jež se změnily v poslední době, třeba že brankáři rozehrávají konstruktivně. To dělá fotbal rychlejší. Ale jak říkám, jsem taky velký fanoušek toho, udržet tu hru takovou, jaká je.

Politika k hudbě patřila vždycky a je směšné, pokud někdo tvrdí opak, říkají Nothing But Thieves

Rozhovory

Zůstává pro vás klíčovým faktorem hry vedle dat psychologie?

Nevím, jestli je to ten klíčový faktor, ale je určitě velice důležitý. Fotbal nadále zůstává mentální hrou, nesmíme také opomenout velký vnější tlak tvořený sociálními médii. Hráči se snaží prosadit ve velké konkurenci a vrcholný sport je tvrdý. Pro trenéra je důležité mít na paměti, že hráči jsou stále jenom lidé, musí přemýšlet nad tím, jak je udržet motivované, ne vždy nutně šťastné, ale určitě hladové po úspěchu a disciplinované a oddané sportu. Každý je jiný – někteří z nich potřebují poplácání po zádech, jiní zase starostlivý přístup. V hráčích musíte umět číst, psychologie je důležitý nástroj.

Jak vy osobně vnímáte vztah s hráči? Jste jim otcem, kamarádem, nebo spíš jen šéfem?

Není správné být s hráči kamarád, ale je důležité k nim mít blízko. Musí vědět, že na konci dne, když dělám rozhodnutí, tak je založené čistě na tom, v co věřím, že je správně. Když mám k hráčům blízko, pochopím, jak funguje jejich myšlení, osobnost. A kromě toho, fotbal je týmový sport, byť ho tvoří individuality. Musí fungovat dobře společně, aby mohli předvést maximum. Jsem přesvědčený, že z hráče dostanu víc, když ho opravdu dobře znám. A kromě toho, já obecně miluji lidi, miluji být s lidmi. Potřebuji s nimi mluvit a smát se s nimi, vtipkovat, mluvit vážně o politice nebo hudbě a tvořit nějaký vztah. Takže nechci být jejich kamarád, ale mít s nimi vztah, ve který oni můžou věřit.

V posledním půlroce několik velkých českých týmů změnilo své majitele – Slavia, Plzeň a Liberec. Znamená to podle vás, že se tuzemská soutěž stává atraktivnější?

Myslím si, že ano. Posledních zhruba pět let, možná déle, sledujeme, že do mnoha lig vstupují zahraniční majitelé. Dělo se to také v Dánsku. To, že do klubů a do soutěží vstupují zahraniční investoři nebo firmy, aktuálně představuje běžnou cestu, po níž se fotbal vydal. A v případě Česka vnímám změnu tolika majitelů jako vyjádření kvality tuzemské ligy. Soutěž se stává stále silnější, českým týmům se daří v evropských pohárech, což vidí i v cizině.

Majitelem Sparty je Daniel Křetínský (ten je i spolumajitelem mediálního domu CNC, do kterého patří také časopis Reflex; poznámka autorů) a jejím největším konkurentem je u nás Slavia Praha, kterou koupil nedávno Pavel Tykač, čtvrtý nejbohatší Čech. Vnímáte, že Slavia bude díky silnému majiteli ještě ambicióznější a větší rival než dřív?

Vnímám to tak. Za prvé je podle mě dobře, jak pro tuzemský fotbal, tak pro celou zemi, že majitelem je Čech. Věřím v suverenitu vaší vlastní země, a čím více lidí z dané země může vlastnit konkrétní kluby, tím podle mě lépe. Zároveň je dobré na této úrovni udržovat vztahy s okolím a vnímat ze zahraničí signály. Slavia se určitě bude chtít zase posunout o kus dál. Očekávám, že Slavia spolu s Plzní se budou nadále snažit zlepšovat a chtít být lepší.

Někteří novináři a bývalí hráči popisují vás a trenéra Slavie Jindřicha Trpišovského jako velké rivaly. Prvně jste se potkali v kvalifikaci o Ligu mistrů v roce 2020, kdy jste trénoval dánský FC Midtjylland. Berete soupeření s Trpišovským jako rivalitu, nebo je to spíše něco, co přiživují novináři?

Spíše bych to viděl jako tu druhou možnost. Osobně se moc neznáme a málokdy spolu mluvíme. Myslím, že by bylo fajn se spolu více pobavit. Každopádně mezi námi žádná osobní rivalita nepanuje, vzájemně se velice respektujeme. On za ty roky pro Slavii odvedl velký kus práce, za což ho obrovsky uznávám. Když ale trénujeme dva největší kluby v České republice, tak zákonitě mezi námi nějaké soupeření existuje. Kvůli tomu musíme mít dobře nastavený mindset, abychom našim týmům pomohli co nejvíce. Pokaždé, když se potkáme, tak okolo toho budou určité drobné boje a dohady, jež jste zmiňovali, to k fotbalu ale jednoduše patří.

Co je na Jindřichu Trpišovském pro vás inspirující?

Určitě se mi líbí, jak přistupuje k zápasům, je vždy plný síly a koncentrovaný. Dokáže dobře připravit tým, Slavia se z ligových týmů nejvíc dostává do vápna a následně si vytváří mnoho gólových šancí. To jsou velice dobré aspekty jeho hry, které je schopen opakovaně ukazovat i na evropské scéně.

Malíř Michael Rittstein: Válku na Ukrajině považuji za velikou prohru lidského druhu. Jsme nenapravitelní

Rozhovory

Brzy se opět potkáte, čekají nás hned dvě vyhecovaná pražská derby během pěti dnů. Po podzimním derby zněla kritika za přílišnou agresivitu i na realizační týmy, i ten váš. Bylo to i pro vás nepříjemné?

Neřekl bych přímo nepříjemné. Je to součást fotbalu. Asi bylo agresivity moc, a naopak fotbalu málo. I to ale derby přinášejí, když hrajete o titul, je v sázce hodně, jde o čest. To vše bylo cítit. Takže není sporu o tom, že bylo hodně agresivity na hřišti i mezi lavičkami. Možná to není hezké na koukání, ale nakonec i o tom je fotbal, je o vášni, emocích a pocitech. A nemají je jen fanoušci, ale i my trenéři a hráči.

Máte nějaký trenérský vzor?

Tuto otázku dostávám často, ale je pro mě těžké říct jedno jméno. Stejně jako každého milovníka fotbalu mě baví sledovat, jak pracují ostatní hráči a trenéři. Nikdo pro mě však nebyl absolutním vzorem. Rozhodně se ale inspiruji u různých trenérů. Xabi Alonso si v německém Leverkusenu vede dobře, hraje stejné rozestavení jako my. Pep Guardiola, dnes v Manchesteru City, byl určitě vždy zajímavý pro své pojetí týmové hry. Velký respekt chovám i k Josému Mourinhovi a Carlu Ancelottimu za to, kolik trofejí vyhráli a jak dokázali být neustále hladoví po úspěchu. Nemám vzor, ale je spousta lidí, kteří mě inspirují a ukazují nové způsoby myšlení.

Když jste trénoval dánský Midtjylland, tak jste remizoval se slavným Liverpoolem, vedeným Jürgenem Kloppem. Byla pro vás osobně remíza s takovou trenérskou ikonou speciální?

Pro mě je vždy nejdůležitější tým. Hrát takové zápasy a setkat se s některými trenérskými veličinami je pro mě samozřejmě potěšení. Ale nakonec se vždy soustředím hlavně a pouze na vítězství pro klub, který reprezentuji, a to je nejzásadnější. Zároveň nejsem fanouškem toho, nechávat se se slavnějšími trenéry fotit nebo od nich získávat podpisy. Taková setkání jsou pro mě krásné vzpomínky, jež si ale rád uchovávám především uvnitř.

Tahle otázka teď zaznívá často: Patří politika do sportu a naopak?

To je těžká otázka. Nejsem si jistý, jestli k sobě patří. Ale sport má samozřejmě ve světě zásadní význam, každý na něj má názor, znamená pro lidi hodně, takže je logické, že lidi zajímá třeba to, kde bude nějaké mistrovství nebo olympiáda. Každý by rád měl hlas a chtěl by, aby jeho země byla vidět. Takže bych řekl, že bohužel se politika se sportem propojuje, ale nemělo by to tak být.

Za poslední rok hodně hráčů odešlo do Saúdské Arábie, včetně Cristiana Ronalda. To je politicky a společensky kontroverzní kvůli saúdskoarabskému režimu a fanoušci to ne vždy přijímají. Umíte si představit trénovat v Saúdské Arábii?

Vím, že to je velká debata. Myslím, že někdy jsme my sportovci trochu chyceni v politické agendě, která by měla být výš nad námi. Na konci dne já, hráči i realizační tým musíme někde vydělávat peníze. A když to není v Česku nebo v Dánsku, může to být v Saúdské Arábii nebo před deseti lety v Číně. Samozřejmě sledujeme zprávy ze světa, co se děje v Saúdské Arábii, na Blízkém východě nebo třeba v Rusku. Nicméně máme i my jen jeden život a musíme si být jistí, že uživíme své rodiny. Nakonec je to vždy individuální rozhodnutí, jestli věříte tomu, že tam můžete jít, nebo ne.

Jak byste se rozhodl vy?