Jan Hájek o filmu Manželé Stodolovi: Dělám publicitu vrahovi tím, že ho hraji?

V poslední dekádě se roztrhl pytel s českými true crime příběhy, Já, Olga Hepnarová, Metanol, Případ Roubal, Gangster Ka, nejnověji úspěšná minisérie platformy Voyo Metoda Markovič: Hojer. V čem je nový film Manželé Stodolovi, který zobrazuje události sériových vražd z let 2001–2002, jiný?

Nevím, jestli je jiný. To ať posoudí divák. Pro mě je jiný v tom, že hraji hlavní mužskou postavu. A to u mě vyvolalo otázky, jak se s tím porovnat. Jak čelit otázkám na to, že hraji postavu napsanou podle skutečného člověka, jenž ublížil tolika lidem. Hodně jsem o tom přemýšlel už v době, kdy jsem poprvé četl scénář, před pár lety. Od příběhu, podle kterého jsou Manželé Stodolovi natočeni, uplynulo přes dvacet let. Myslím, že stejně jako u titulů, jež jste vyjmenovala, je určitá umělecká reflexe už možná. Můžeme si při poznání těchto případů něco uvědomit o sobě samých, době, ve které se děly.

Je dvacet let dostatečně dlouhá doba?

Kdyby se podobný film měl točit třeba dva roky po uzavření případu, rozhodně bych jej nepřijal a nemyslím si ani, že by to jakéhokoli tvůrce vůbec napadlo. Časový odstup nám umožnil přistupovat k událostem racionálněji a bavit se o tom jako o historické kriminální kauze.

Jak náročná to byla výzva, hrát muže, který vraždí vlastně z toxické lásky ke své manželce?

Bylo náročné si vše, co jeho postavu charakterizuje a čím se projevuje, udržet po celou dobu natáčení. Nemyslet a nepřemýšlet, být oddaný, poslušný, hloupý člověk bez vlastní vůle či názoru, k tomu patologicky zamilovaný. Samozřejmě, záporná role podobného typu je herecky zajímavá. Když k tomu přidáte nebezpečnou izolaci toxického vztahu… Bylo to náročné natáčení.

Jak jste se od něj snažil od­reagovat?

Tehdy nijak. Bohužel. Dnes by mi ale moje žena tento přístup nedovolila. Dostávám úkoly a musím fungovat. Venčit psa, sekat dřevo, uklízet. Hraju šachy. A plavu: tam mám teda závislost velikou. Když se do toho pustím a vydržím první kilák, jsem úplně nadšen. Zvlášť když má člověk úplně volnou padesátku, jako třeba v bazénu ve Velkém Meziříčí. Když trošku prší, je tam prázdno: můžete plavat krásně sám, jak dlouho chcete. Čas i prostor přestanou existovat. To není už ani terapie, ale prostě bytí.

Možná je dnes zásadní i otázka, jak je možné, že Stodolovi, vraždící manželé, nebyli odhaleni podstatně dříve. To je ale linka, která ve filmu úplně chybí. Proč?