Právnička Hermine Hayes-Klein: Těhotné mají práva, a pokud s něčím nesouhlasí, nesmí se jim to dělat
S americkou právničkou HERMINE HAYES-KLEIN (49), odbornicí na reprodukční práva, informovaný souhlas a porodnické násilí, jsme hovořily o porodech a ženských záležitostech. Bohužel nikoli všem ženám se během těhotenství, porodu a po něm dostane ze strany zdravotnického systému důstojné péče a svobodné volby. Rozhovor o průvodních jevech tohoto faktu i o možnostech změny si přečtete v aktuálním Reflexu č. 11/2024 na stranách 44–49. Zde předkládáme několik otázek a odpovědí, které se do tištěného čísla nevešly.
Působila jste v Haagu jako univerzitní přednášející v oblasti práva, vedla tam Bynkershoekovo výzkumné centrum pro reprodukční práva a také v Nizozemí porodila své dvě děti. Jaké jsou podmínky pro porod v jedné z v tomto ohledu nejpříkladnějších zemí světa?
Přestěhovala jsem se tam shodou okolností během prvního těhotenství a žila jsem tam od roku 2007 do roku 2012. Navykla jsem si tam na systém nastavený s předpokladem, že rození dětí je normální fyziologická věc a že se občas stane, že k porodu dojde náhle. Porodní asistentky jsou tu od toho, aby ulehčily práci doktorům v nemocnicích. Dnes si žena v Nizozemsku může vybrat, zda chce rodit doma, nebo v nemocnici, ale svého času to bylo tak, že pokud žena v Nizozemsku chtěla rodit v nemocnici, aniž by těhotenství provázel jakýkoli problém, musela si to zaplatit z vlastní kapsy. A nizozemské statistiky zdraví matky i dítěte byly vždy významně lepší než třeba ty Spojených států.
Lékařské organizace vytvořily kulturní mýtus, že porod je natolik nebezpečný a věci se dějí tak rychle, že všechny ženy musejí rodit pod dohledem v nemocnici. Až s porodem v nemocnici ovšem přicházejí mnohé patologie – vinou nežádoucích zákroků. Když položíte ženu na záda, dítě jí při porodu tlačí na perineum, tedy na hráz, oblast mezi řitním otvorem a zevními pohlavními orgány, a hrozí ruptura, natržení. Takže doktoři při pohledu na ten tlak okamžitě přejdou k nástřihu. Když žena rodí třeba v podřepu nebo na čtyřech, k tomuto tlaku nedochází. Je zajímavé, že se žádná z dosavadních vln feminismu nezabývala porodem.
Ženy měly v dějinách myslím zásadnější starosti než jednorázovou akci, jakou je porod…
Jen pro připomenutí: v první vlně feminismu od poslední třetiny devatenáctého století do třicátých let dvacátého století ženy bojovaly o svá základní občanská a politická práva – o právo volit, právo na vzdělání a právo vlastnit majetek. Ve vlně druhé, od počátku šedesátých let, se ženské hnutí v čele s akademičkami věnovalo třeba právu na potrat, ale hlavně právu na kariéru, na rovné podmínky s muži. A propagaci myšlenky, že se patriarchátem nelze nechat zamknout doma a přivázat ke kolíbce a plotně, že má žena právo taky na jiný život než na život manželky a matky.
I proto se aktivistky za práva žen nezabývaly porodem, protože cokoli, co souviselo s mateřstvím, považovaly za součást jeho pasti. Proč posilovat ženská práva během mateřství, když na mateřství obecně pohlížíme jako na nežádoucí, protože bezmocný stav? Třetí vlna feminismu od pozdních sedmdesátých let se opět zabývala nerovností mezi muži a ženami jakožto kulturním a společenským konstruktem. Fyziologické rozdíly, z nichž samozřejmě vychází i problematika kolem porodů, se neřešily.
Řekla bych, že díky snazšímu přístupu k informacím, a především i díky zvýšené péči mladších generací o vlastní psychiku a obecně wellbeing, se věci pomalu mění. Třeba v Česku podle České asociace dul 2 % všech porodů doprovázejí duly…
S tou péčí o psychiku máte pravdu. Když mi kamarádky na požádání vyprávěly o svých porodech, často u toho plakaly. Ale ne dojetím. Prostě si vzpomněly na traumatizující události. A já jim říkala: Tohle ti dělat nesměli, od toho tu máme zákon o informovaném souhlasu. Nesmějí ti nakazovat, co máš dělat, šikanovat tě, pokud si dovolíš na něco se zeptat, nebo se k tobě chovat jako k hlupákovi. Musejí žádat o tvé svolení naprosto se vším, oni tu jsou pro tebe, ne naopak. Takže já osobně jsem porodila doma, se svou milou porodní asistentkou, a pak jsem dál přednášela o legislativě v lidských právech, vedla výzkumné centrum pro reprodukční práva a studovala zdravotnické systémy zemí světa a jejich chování k ženám kolem porodu. Moji studenti přicházeli ze všech koutů planety, mnozí dělali vlastní výzkumy a výsledky nám prezentovali. V devadesátých letech Světová zdravotnická organizace v podstatě podřídila veškerá lidská práva právu dítěte a matky na přežití. Proti porodním asistentkám v Nizozemsku byly hlášeny stížnosti nemocničních doktorů – ony totiž asistovaly u domácích porodů dvojčat a to prý se nesmí. Faktem je ovšem to, že se nemocnice nechtěla ochudit o peníze z pojišťovny za poporodní péči o dvojčata a rodičku!
Vyslechla jsem si pár takových žen – v nemocnici se k nim prý nechovali dobře, takže se rozhodly pro porod doma. Tak mi došlo, že perzekuce porodních asistentek v nemocnicích a porodnické násilí na ženách tamtéž jsou dvě strany téže mince. Dokud nebude alternativa k porodům v nemocnici, budou se tam někdy chovat hrozně, protože vědí, že rodičky nemají kam odejít. Takže se naváželi do porodních asistentek primárně proto, že daly ženám další možnost, kde porodit, a zlomily monopol porodnic nad porody. Navíc mají porody doma proti nemocničním 30 % císařských řezů (v ČR je to podle údajů České gynekologické a porodnické společnosti v posledních letech kolem 25 %; pozn. red.) jen 2–10 % a vykazují ve všech aspektech lepší zdravotní stav žen. To dost podrývá snahu lékařů líčit porody jako natolik nebezpečné, že každá třetí žena musí pod kudlu. Jakmile se tedy během porodů vedených doma porodními asistentkami nebo dulami objeví problém, okamžitě se musí rozmáznout na titulce novin. Přitom jen bojují proti dehumanizaci žen během porodů a měli bychom jim naslouchat, ne je odsuzovat a omezovat při výkonu jejich tolik blahodárné práce.
Co vaše vlast, Spojené státy? Máte velmi problematický systém zdravotní péče a zdravotní pojištění, které si neplatí každý – před pandemií covidu bez něj bylo 30 milionů Američanů. Jsou náklady spojené s mateřstvím, tedy různá předporodní vyšetření, porod a péče o matku a dítě v šestinedělí, součástí zdravotních pojistek?
Ano, zdravotní pojištění v USA je totální chaos. Pro každou rodičku je situace jiná, spousta z nás musí platit obrovské peníze, aby vůbec nějaké pojištění měla – mě stojí jen to základní sto dolarů měsíčně a stejně u všech lékařů doplácím. Ale obecně je prenatální péče pokrytá a mnoho lidí má Medicaid, což je vládou placená péče, kterou využívají nízkopříjmové skupiny obyvatel.
Jeden příklad absurdity a škodlivosti v americkém porodnictví za všechny: Od sedmdesátých let se přistupuje k císařským řezům mnohem častěji, než je nutné, protože je to drahá operace a nemocnicím generuje větší příjem od pojišťoven. Je to jen třicetiminutový zákrok, nemusíte čekat osm hodin, než se prvorodička rozrodí. Takže šmiknete, za půl hodiny máte hotovo a můžete ještě absolvovat spoustu schůzek s dalšími klientkami, ze kterých taky poplyne zisk. Zatímco kdybyste podpořili rodičku při vaginálním porodu, mohla by vám vzít celý den a z jejího porodu dostanete méně než polovinu peněz, protože to dítě vyšlo z její vagíny samo a ne operativně… Američané si myslí, bůhví jak v USA nejsou ženy rovnoprávné. Newyorčanky teprve. A přitom právě New York je k rození hrozné místo.
Je fakt, že obě moje české známé, co tam žijí, odjely rodit do Česka.
V New Yorku nejsou porodní domy s domáčtější péčí, porodní asistentky a duly tam jsou ilegální a pracují natajno. Přičemž vytlačování porodních asistentek a dul ze systému navzdory jejich jednoznačně dobrým výsledkům je v konečném důsledku diskriminací na základě pohlaví. Ti chlapi v bílém prostě nechtějí mít v místnosti odborně vzdělanou ženu, která by stála na straně matky, protože v jistých případech tam bude stát proti nim. Vím, že v Česku to je lepší, ale i zde je často ignorován informovaný souhlas.
Zásadní judikaturou k němu je Konovalova vs. Rusko, deset let starý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Žena tehdy protestovala proti přítomnosti studentů medicíny u svého porodu; oni navíc měli bez jejího svolení informace o jejím zdravotním stavu. Poté si na nemocnici stěžovala a ta ji odmrštila s tím, že při porodu nebylo pochybeno, přitom byl uměle oddalován, možná právě kvůli tomu, aby se na něj podívali studenti. Stěžovatelka postupovala po ruských soudech různých instancí, které její stížnost zamítaly; až Evropský soud pro lidská práva seznal, že stížnost na zásah do stěžovatelčina práva na soukromý život byla opodstatněná, že byl porušen osmý článek Úmluvy o ochraně lidských práv, tedy Právo na respektování soukromého a rodinného života, a přiřkl paní Konovalovové tři tisíce eur odškodného. Schválně si to najděte na internetu a přečtěte, stojí to za to. Dočtete se tam, že právo má jasno: těhotné ženy jsou člověk jako každý jiný a mají svá práva, a pokud s něčím nesouhlasí, nesmí se jim to dělat. I u vás v Česku často řešíte, že jakmile se žena byť jen trochu vzepře doktorovu přání, už je za neposlušnou, ačkoli se jen snaží učinit to nejlepší možné rozhodnutí pro dítě a pro sebe.
Péče Američanek o dítě je jiná než zaběhnuté metody Češek. Velmi krátká „mateřská dovolená“ a ekonomický a společenský tlak na návrat do práce jim prakticky znemožňují kojit…
Právo na rodičovskou dovolenou je ve Spojených státech velmi nejisté. Ženy mají stále zaručeno, že se mohou vrátit do práce až dvanáct týdnů po porodu, aniž by o své místo přišly. Neexistuje ovšem žádná placená dovolená, pokud nemají to štěstí, že jim je jejich zaměstnavatel ochoten jim takovou dovolenou dobrovolně poskytnout. Na ten systém samozřejmě nejvíc doplácejí desítky milionů žen s nejnižšími příjmy, které pracují třeba za kasou nebo uklízejí a žijí z měsíce na měsíc. Když se jim narodí dítě, nemohou si dovolit být doma, takže po šesti týdnech neplaceného volna – tak akorát na to, aby se zotavily po císařském řezu, který ani nepotřebovaly – vystresované z chudoby nastupují do práce.
Komplexní poporodní péče v USA neexistuje, zatímco třeba v Nizozemsku má každá rodička nárok na osm dní neplacené poporodní péče v pohodlí svého domova, vše kryté pojištěním. Víte, kolik stál můj domácí porod v Nizozemsku, kde jsem přes pět let žila, i s touhle péčí? 5500 eur. A kolik stojí v americké nemocnici vaginální porod, pokud tedy máte to štěstí, že vám neprovedou císaře? 17 až 20 000 dolarů. Vidíte, jak laciné to může být, navíc v dobrém prostředí podporujícím kojení a rodičovství a s partnerem po boku? Neexistující rodičovská dovolená v USA a obecně zdejší mizerné podmínky kolem porodní péče jsou dobrým příkladem toho, jak daleko jsme za většinou evropských států, pokud jde o uspokojení potřeb žen.
Teď budu chvíli ďáblův advokát: Někdo by si mohl ironicky říct, že tohle jsou problémy prvního světa, vždyť v drtivé většině zemí se rodí mnohem hůř než v Česku a USA. Neměli bychom se spíš starat o bezpečí rodiček v méně rozvinutých zemích, než abychom kultivovali naše systémy, které jsou už dost dobré?
Vždyť se o to snažíme, prostřednictvím charit a mezinárodních organizací. Ale doma nám práce určitě neskončila. Jak jsem už řekla, k živé mámě a živému dítěti po porodu nevede jen jedna cesta. Na přednáškách ukazuju záběry porodů, kde děti při příchodu na svět a těsně po něm křičí a vypadají vyděšeně, zatímco jiné děti jsou v klidu a hned po porodu se dočkají máminy náruče. Jsou porody, po nichž se ženy okamžitě smějí a jsou zosobněná síla, okamžitě připravené vyskočit a starat se o novorozeně, a jsou porody, po nichž matka zůstane jako mrtvá hrouda pod prostěradly, ani nevidíte, kde je.
Ano, vy v Česku máte skvělé statistiky přežití matky i dítěte, ale to přece neznamená, že vám nezáleží na tom, jestli novorozenec usedavě pláče a jestli je rodička do konce života traumatizovaná. Lidé říkají ženám z toho druhého obrázku, co jsem zmínila: To jsi ještě naštvaná kvůli porodu? Máš přece zdravé dítě, tak co! Implicitně ženám říkají, je, že na nich nezáleží. Přežila jsi? Buď za to vděčná a mlč. Tisíce let jsme nerespektovali lidská práva a rozhodli jsme se to změnit až v posledních sto letech, protože jsme si něco uvědomili: Sakra, život stojí za prd, když se na lidská práva kašle! Takže zlepšujme kvalitu života, když už jsme tak nějak zvládli přežití. Ano, máme rychlejší, rostoucí globální ekonomiku, ale co život samotný? Ten bude stát za pendrek, dokud budou vlády a mocní šlapat po lidskosti zranitelnějších lidí.
-----------
Rozhovor s Hermine Hayes-Klein o porodech, jejich právních aspektech a porodnickém násilí si přečtete v aktuálním Reflexu č. 11/2024 na stranách 44–49
