Všichni budeme staří. Rodiny by se měly na péči o seniory víc podílet, říká šéf domova pro seniory
Populace stárne, k tomu roste počet seniorů s Alzheimerovou nemocí a lidí s nejčastější demencí má být stále víc. Síť pomoci je už teď přetížená, míst v pečovatelských domech sice přibývá, pořád jich ale není dost. Jak se připravit na demografický vývoj a v čem se mění sociální služby v Česku? Ptali jsme se Felipa Sáncheze Lópeze, ředitele Domova u rybníka ve Víceměřicích. Sám chtěl být původně lékařem, nakonec dal ale přednost péči o seniory. Proč? Péči o staré a nemocné bere jako morální povinnost, chce také změnit obraz sociálních služeb.
Vy jste si sociální služby vybral už při studiích. Tato oblast nepatří mezi typicky atraktivní obory pro mladého člověka, proč jste se už od počátku vydal tímto směrem?
Začalo to už na základní škole, kdy jsem chtěl na školu, kde bude převaha dívek. To byla moje primární myšlenka, cíl. A školní referent mi tehdy doporučil zdravotnickou školu. Takže jsem šel na zdravotnickou školu, a jak už jsem byl v tom prostředí, tak jsem věděl, že chci tímto směrem pokračovat. Když jsem po maturitě přemýšlel co dál, nejdřív jsem chtěl být lékařem. Ale potom jsem pochopil, že možná budu užitečnější někde jinde. Už v té době jsem byl na praxi v sociálních službách a poznal jsem, že to je něco, co mě baví. Měl jsem spoustu otázek, na které jsem ale nedostával odpovědi, a to mě štvalo a řekl jsem si, dobře, pojďme ty odpovědi hledat. Viděl jsem řadu nedostatků a možnosti, co se s tím dá dělat. Když jsem se dostal do hospiců, tak mi naplno došlo, že tu jsou senioři, lidé, kteří už do zdravotnictví jako takového nepatří, ale je třeba se o ně postarat. Tehdy jsem pochopil, že se to týká každého z nás. Všichni budeme staří. Chtěl jsem udělat co nejvíc pro to, aby se kvalita sociálních služeb zvýšila. Můj druhý důležitý cíl byl a stále je zbavit společnost negativních předsudků. Dnes když je nějaká aféra v sociálních službách, tak to vlastně vrhá negativní světlo na všechny. Já znám mnoho poskytovatelů těchto služeb, kde jsou lidé své práci oddaní, dělají ji dobře, a je mi líto, že ta pozornost zaměřená na špatnou praxi vrhá stín na sociální služby jako takové.
Měl jste tu motivaci i na základě nějaké konkrétní osobní zkušenosti třeba z rodiny?
Mám a mám ji negativní. Měli jsme příbuzného v zařízení sociálních služeb a urgentně jsme museli změnit místo, protože péče o něj byla zanedbaná. A je to i důvod, proč si myslím, že by měla být nastavena nějaká minimální kvalita péče a ta by se měla dodržovat. Dát někomu najíst, napít a vyměnit plenu nestačí. S tím člověkem je potřeba neustále pracovat, myslet na to, aby to jeho stárnutí bylo důstojné. To, že ten člověk bude někde ležet a čas od času se na něj přijde někdo podívat, to asi není.
A kudy vedla vaše cesta až k ředitelskému křeslu domova?
Dělal jsem na urgentním příjmu chirurgie, to byla velmi dobrá škola života a potom jsem šel do těch sociálních služeb a dělal jsem manažera kvality, dělal jsem vrchní sestru i pečovatele. Z toho si dodnes pamatuji ty nedostatky. Bylo nás velmi málo, měli jsme většinou imobilní klienty plně odkázané na pomoc jiných, pracoval jsem na Slovensku se skupinou lidí s mentálním postižením. To mě jednak posílilo po psychické stránce, ale také jsem si uvědomil, že tato práce je opravdu velmi potřebná. Na druhé straně teď je vidět trend profesionalizace českých sociálních služeb. V minulosti vycházely hlavně z empatie, určitého charitativního cítění, tím pádem bylo poskytování služby hodně pod vlivem emocí. Dnes je to obor, který klade mnohem vyšší požadavky na zaměstnance, jejich odbornost, ale i na vybavení jednotlivých zařízení. Další motivací pro mě je to, že tyto služby vnímám jako určitou splátku lidem, kteří už věnovali společnosti velmi mnoho. Společnost by se o ně měla umět postarat. Myslím si, že schopnost postarat se o slabší je známkou vyspělé společnosti. Ale ten obor stále provází předsudky a nízká atraktivita povolání. Zaměstnanci v sociálních službách nemají příliš dobrý společenský status.
Vy vedete Domov u rybníka Víceměřice, nedávno jste rozšiřovali kapacity. Obecně těchto zařízení přibývá, ale mezi domovy jsou poměrně velké rozdíly. Řada z nich už působí jako luxusní hotely, také si v nich klient či jeho rodina za pobyt hodně zaplatí. Jak je to u vás?
Naším zřizovatelem je malá obec, což je poměrně problematické, a jsme v lokalitě na rozhraní tří krajů, kam se investoři zrovna nehrnou. I tak nás napadlo, že postavíme nový pavilon. Region tu službu potřebuje, je to investice do pracovních míst. Byla to dlouhá jednání s krajem, ministerstvem o dotacích a nakonec to vyšlo. Já si myslím, že konkurence v sociálních službách je dobrá věc. Jen to lidé neradi slyší. Je dobré, aby to byl vyvážený trh státních a soukromých poskytovatelů péče. Samozřejmě jsou věci, které musejí dodržovat všichni, určitý standard. My se snažíme k lidem přistupovat lidsky, individuálně a vytvářet jim domácí prostředí. A pokud jde o finance, mnoho lidí si myslí, že dostaneme nějaký objem peněz a ty si rozdělujeme. Pravda je, že my dostaneme jen nějakou část a zbytek si musíme nějakým způsobem vydělat. Příjmy máme z dotačních titulů, od zřizovatele, tedy obce, a potom samozřejmě prodejem služeb – ubytování, strava a podobně. Zvedají se platy zaměstnanců, takže se musí i příjmy navyšovat. Maximální úhrada služeb je okolo 16 tisíc. Ne každý na ni ale má. Problém je třeba u lidí, kteří mají invalidní důchody, pro ně máme snížené úhrady.
A jak velký máte nápor klientů? Jak dlouho čekají na přijetí?
V pořadníku máme zhruba 200 lidí. Jak dlouho se čeká, na to já nerad odpovídám, protože místa se uvolňují tím, že někdo jiný zemře. Takže toto je opravdu velice těžké předpokládat. Častokrát se lidé té služby ani nedočkají.
Vy provozujete jak klasický domov pro seniory, tak také služby pro lidi s mentálním postižením a domov se zvláštním režimem, tedy zejména pro lidi s demencí. Česko i celý svět teď čelí velkému nárůstu lidí s Alzheimerovou chorobou. Pozorujete ten nárůst i u vás? A jak s těmito lidmi pracujete?
Je to určitě trend, narůstá počet lidí s touto nemocí. Máme lepší diagnostiku a je to dnes opravdu populační onemocnění. V té péči je velice důležité, aby personál věděl, s jakou cílovou skupinou pracuje. Snažíme se přistupovat ke každému klientovi individuálně, pracujeme s biografií, reminiscencí, máme vzpomínkové koutky s historickým nábytkem, důležité je také pracovat s dotykem. Měli jsme hodně lidí, kteří často odcházeli. Měli zafixované, že chodí do práce a podobně, a tak jsme zřídili na oddělení simulovanou zastávku autobusu a železničního nádraží. Lidé tam přijdou, chvíli na ní posedí, uklidní se a potom jdou zpět. Setkávají se se zvířaty, máme programy s dětmi. Je důležité mít empatii, i když se asi nikdo nedokáže vcítit do toho, co prožívá člověk s demencí. Existují různé simulátory, také je využíváme, ale je to jen pomocník. A třeba ta zmíněná zastávka nám vyřešila jak ty odchody klientů, tak také snížila jejich agresi.
Už teď čelíte velkému náporu klientů, jejichž potřeby nelze uspokojit, síť sociálních služeb je teď přetížená. Co by to podle vás pomohlo vyřešit?
Kromě podpory domácí péče by se měly určitě rozšiřovat kapacity zařízení sociálních služeb. Důležitá jsou také kritéria, na základě kterých se lidé do zařízení přijímají. Ta kritéria by se měla sjednotit tak, aby se tam vždy dostávali opravdu lidé, o které se nemá doma kdo postarat. A do budoucna si myslím, že vzhledem k narůstajícím nákladům a k počtu starších lidí a potřebě těchto služeb to nebude možné ve stávajícím systému financování udržet. A pokud nebude přispívat vyšší částkou stát, tak budou muset víc platit klienti. Podle mě to není problém státu, ale rodiny. Někteří lidé to vidí tak, že když ten senior pracoval celý život pro stát, tak by se o něj stát měl postarat. Já to vidím jinak, já sám to vnímám jako povinnost postarat se o stárnoucí rodiče, kteří se starali o mě. Z morálního hlediska je podle mě dobré jim to vrátit. Máme případy příbuzných, kde jsou to třeba dva pracující lidé a mají problém doplatit nám za svého příbuzného pár set korun. Já osobně si myslím, že postarat se i finančně je běžný a zdravý model. Takže za mě by se rodiny jednoduše měly na té péči o své blízké i finančně spolupodílet.
