Na sídlišti to bouchne, říká režisér filmu Nežádoucí a na Oscara nominovaných Bídníků Ladj Ly

Bídníci byli událostí filmového roku 2019. Adrenalinové drama o zkorumpovaných policajtech, kteří se na sídlišti v Montfermeil chovají tak svévolně, až se místní vzbouří zaujala, jak nekompromisním vyprávěním, tak nakažlivě těkavou formou. Ladj Ly se svou prvotinou vyhrál Cenu poroty na festivalu v Cannes, exceloval i na udílení Césarů, když dostal čtyři sošky včetně té za nejlepší film. Nakonec zaujmul i za oceánem a získal nominaci na Oscara za neanglicky mluvený film. 

„Všechno se pak změnilo,“ vzpomíná Ladj Ly v křesle pařížského hotelu. Potkáváme se tady u příležitosti premiéry jeho nového snímku Nežádoucí, v němž se Ladj Ly na své oblíbené sídliště vrací. „Najednou jsem měl možnost rozvinout víc projektů, lidi mě začali pozorněji naslouchat. Samozřejmě si uvědomuju, že mám určitou zodpovědnost. Zejména vůči lidem ze sousedství, tedy těm lidem, které ve svých filmech ukazuji a jejichž příběhy vyprávím. Znají mě, věří mi, spoléhají na mě. Nemůžu je podtrhnout,“ zmiňuje Ly své kořeny. Narodil se sice v africkém Mali, ale v Montfermeil vyrůstal. Pařížské předměstí na půl cesty mezi Louvrem a Disneylandem je jeho uměleckou domácí scénou.

Zatímco v Bídnících se režisér věnoval policejnímu násilí, v Nežádoucích míří na problém dostupného bydlení. Během brilantní expozice, kdy pozůstalí vynášejí rakev z bytu, Ladj Ly obratně skicuje panelák, kde nefunguje výtah, a pořádně ani světlo na chodbách. Betonový úl obývá množství politikou opuštěných rodin. Když náhle zemře místní starosta, radní si za prozatímního nástupce odhlasují lékaře Pierra (Alexis Manenti), který jim umožní betonovou džungli revitalizovat podle vlastních představ. Ty se ovšem neslučují s jejími obyvateli, za které se postaví idealistická archivářka Haby (Anta Diaw). 

Proč jste se v Nežádoucích opět vrátil na sídliště?
Už když jsme začali psát Bídníky, bylo jasné, že půjde o jakousi trilogii. Chtěl jsem vyprávět o sobě, o své čtvrti. O tom, co se tam událo během posledních 30 let. Na to by jeden film nestačil. Takže je to v podstatě jeden příběh ve třech kapitolách. A ta druhá se měla věnovat katastrofálnímu stavu bydlení. 

Cítil jste po Bídnících zvýšený tlak na vaši tvorbu?
Přemýšlel jsem často, jak po tomhle všem uděláme dobrý film. Vnímal jsem, že se ode mě najednou něco čeká, že to všichni budou zkoumat, podrobí nás kritice. Viděl jsem v tom jistou výzvu. Zároveň se mi těžko odmítaly všechny projekty, které nám nabízeli. 

Váš film působí jako obžaloba systému sociálního bydlení. Myslíte, že se může něco změnit?
Pevně v to věřím. Tohle byl ostatně důvod, proč jsem s filmem vůbec začal.

Aktivismus?
Jako kluk jsem o filmařině vůbec nesnil, nepovažoval jsem to ani za profesi, za nějaké živobytí. Ale pak kámoši začali něco točit a já jsem se přidal. Koupil jsem si kameru, dělal jsem první pokusy. A záhy mi došlo, že kamera je nástroj k šíření myšlenek a názorů. Aha, najednou dokážu vyprávět a lidi mi věnují pozornost, poslouchají mě! Tak jsem postupně pokračoval, až se nám podařilo natočit Bídníky. 

S nimi jste nějakou změnu ve společnosti zaregistroval?
Ano. Vnímali jsme, že sídlištím se začalo věnovat víc pozornosti. Zároveň i v zahraničí si pak lidi víc uvědomili, co Francouze trápí. Rád bych podotknul, že náš filmový průmysl se taky v poslední době začal víc diverzifikovat. Vnímám, že ve všech grantových komisích, které rozhodují o finanční podpoře je vidět větší diverzitu. Ke slovu se díky tomu, ale i díky dosahu Bídníků dostává víc příběhů z chudých čtvrtí, ze sídlišť. Možná jich v jeden moment bylo až moc. 

Je bytová krize ve Francii takový problém, jak v Nežádoucích nastiňujete?Předpokládám, že to bude další velký sociální problém. Vybouchne nejen ve Francii, ale všude ve světě, v každém velkém městě. 

Oba vaše filmy jsou silně angažované, namířené proti systémovým neduhům. Věříte přitom všem na nějaký hodný stát?
Hrdinka Nežádoucích Haby je příkladem někoho, kdo se do politiky vložil zdola, udělal si vlastní politickou stranu a nakonec získá potřebné hlasy. Pevně věřím, že něco takového je možné i ve skutečnosti. Na druhou stranu vím, že politika v dnešní podobě moc nefunguje. Měli bychom ji změnit. To je potřeba, když něco nefunguje. Reflektovat to a změnit.

Co je ten hlavní problém?
Lidé u moci jsou zaměnitelní. Vyrostli ve stejných čtvrtích, studovali ty samé školy. Dle mého moc nerozumí životu, který žijí normální lidé. A jsem přesvědčený, že tihle, kteří sice roky studovali, ale nemají zkušenosti s reálným životem, by neměli být u moci. Neměli by vládnout těm, kteří se potýkají s reálnými problémy všedního dne.