Jančárek: Řada lidí chtěla do filmu Tady Havel, slyšíte mě? prosadit svůj výklad jeho osobnosti, ustáli jsme to
Místo vysněného státnického důchodu zůstal Václav Havel aktivním aktérem ve veřejném prostoru. Několik let byl jeho stínem dokumentarista Petr Jančárek (64), který měl svolení politika točit, „i když se sprchuje“. Jančárek, scenárista, režisér a kameraman v jednom a zároveň pedagog a člen správní rady humanitární organizace Člověk v tísni, vzpomíná na úskalí natáčení snímku Tady Havel, slyšíte mě?, na své první setkání s Havlem i na sílu jeho odkazu v dnešní době.
Dokument Tady Havel, slyšíte mě? začíná lakonickým titulkem: „V roce 2009 požádal Václav Havel autora tohoto filmu, aby natočil zbytek jeho života…“ Jak jste na tak závažné zadání reagoval?
Byla to zvláštní situace. Natáčel jsem s panem prezidentem takzvané videopozdravy, jeho krátká poselství na aktuální témata. Po dotočení jednoho z nich se mě zeptal, jestli mám ještě chvilku času. Posadil si mě ke stolu a řekl mi tohle své přání. A to je lidsky i profesně docela pecka. Taková věc se stane jednou za život!
Takže jste neváhal.
Ne. Aniž jsem tušil, co všechno to bude znamenat. Měl jsem radost, moc jsem si toho vážil a zároveň už v tu chvíli přemýšlel, co budu muset udělat a změnit, abych tomu úkolu dostál a abych se mu mohl věnovat v co nejširší míře. A najednou uteče nějakých čtrnáct let, film je hotový, pan prezident je pryč a říkáte si, co by tomu řekl on. Kdysi jsme o něm s Martinem Vidlákem z jeho kanceláře natočili televizní triptych Václav Havel, Praha – Hrad o federálním období jeho prezidentství. Když jsme mu pustili první díl, chvíli nic neříkal a pak pravil: No, takhle nějak to bylo…
Jak jste s Václavem Havlem původně přišel do kontaktu?
Nebyl jsem žádný disident, ale kvůli názorům svých rodičů jsem nesměl studovat, co jsem chtěl. Vyučil jsem se panelářem a místo na filozofickou fakultu nebo na FAMU jsem šel na techniku. Pámbu zaplať, že aspoň tohle šlo. O Havlovi jsem věděl, ale poprvé jsem se s ním setkal – pamatuju si to přesně – 22. listopadu 1989. Jako student prvního ročníku dálkového studia na FAMU, kam mě vyslalo ČVUT, pro které jsem točil technické filmy, jsem byl se spolužáky Zdeňkem Zvonkem a Martinem Řezníčkem povolán do Laterny magiky, že prý tam pro nás je nějaká práce. Spočívala v tom, že nám John Bok řekl: „S tímhle pánem teď choďte a nehněte se od něj na metr.“ Takhle jsem se absurdně stal členem možná jeho úplně první ochranky. Naštěstí to brzy převzali kluci z tělovýchovné fakulty, kteří byli jistě disponovanější než my. Pak jsem ho dlouho neviděl, až v roce 2003 jsme ho požádali, aby natočil video na podporu 75 zavřených kubánských disidentů. Byl mezi nimi i jeden můj kamarád. Havel nám vyhověl a asi se mu líbil úsporný styl, jakým video vzniklo, protože mě oslovil, abych s ním točil videopozdravy.
Tady Havel je dokument čistě observační. Bylo od začátku jasné, že budete dění jen sledovat a že do něj nebudete vstupovat?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
