Antonín Panenka: Knír jsem nikdy neoholil. Čekám, až mi někdo nabídne dva milióny, do toho bych šel hned
S nepříliš velkou nadsázkou se dá říci, že celosvětově nejskloňovanějším českým fotbalistou je i tři dekády po konci své kariéry nadále Antonín Panenka (75). Kdykoliv totiž někdo napříč fotbalovou zeměkoulí napodobí jeho ikonicky kopnutou penaltu, jíž rozhodl finále mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976, komentátoři připomenou právě jméno legendy pražských Bohemians. O ikonickém pokutovém kopu ale tento rozhovor není. Slavný fotbalista loni v prosinci oslavil 75. narozeniny. V obsáhlém rozhovoru vzpomíná, jak prožíval osudové momenty spjaté s Československem nebo jak vážně uvažoval o emigraci, a také prozrazuje, za jakých okolností by shodil svůj ikonický knír.
S fotbalem jste začínal coby devítiletý kluk v pražských Bohemians. Vzpomenete si, jestli jste se od svých vrstevníků už tehdy lišil třeba technikou nebo zápalem?
Odmala jsem hrál, kde se dalo – na ulicích, v parcích, ve vnitroblocích, kdysi existovala všemožná hřišťátka. Je pravda, že už v té době jsem byl o něco šikovnější než ostatní – měl jsem lepší techniku i myšlení, uměl jsem hrát oběma nohama, což devadesát procent dětí nesvedlo. Když mě táta takhle viděl, chtěl, abych začal organizovaně hrát v nějakém klubu. Nejdřív jsem to zkoušel na Slavii a na Dukle, tam jsem ale pro ně byl malý nebo neduživý, vzali mě až v Bohemce.
Takže, jak to tak bývá, zásadní roli na startu sportovní kariéry hráli rodiče…
Právě že nejen na startu. Ve starších žácích a v mladším dorostu byli v Bohemce lepší kluci než já. Ale neměli to, co jsem měl já. A to byl právě můj táta. Vozil mě na všechny tréninky od mých devíti let až do ligového dorostu. V pubertě se mi taky líbilo být v parku s holkama a chodit za zábavou. Jenže na Vinohradech byla vodárenská věž s hodinami ze všech čtyř stran. Vždycky jsem se na ně podíval a věděl, že musím jít, protože na mě táta čekal. Nebýt jeho, začal bych tréninky třeba vynechávat. Díky němu jsem dodržel všechna nastavená pravidla. Dokonce absolvoval o jeden trénink víc než já – jednou jsem o tréninku nevěděl, ale táta tam byl.
Zmiňoval jste, jak jste jako kluk kopal na každém možném plácku. Není absence takovýchto volnočasových aktivit důvodem, proč v Česku nejsme schopni vychovat podobně úspěšné generace, jako byla ta vaše nebo třeba ta Pavla Nedvěda?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
