Antonín Panenka

Antonín Panenka Zdroj: Nguyen Phuong Thao

Dvakrát jsme vyhráli titul, třikrát ovládli Rakouský pohár, zahráli si finále Poháru vítězů pohárů, já dal gól třicetiletí. Léta ve Vídni pro mě byla asi tím nejkrásnějším obdobím v životě.
„Když jsem byl v Rapidu, vydělal jsem si alespoň tolik, abych si koupil barák. Ale jinak teď proplouvám, jak to jde.“
2 Fotogalerie

Antonín Panenka: Knír jsem nikdy neoholil. Čekám, až mi někdo nabídne dva milióny, do toho bych šel hned

Jakub Švejkovský

S nepříliš velkou nadsázkou se dá říci, že celosvětově nejskloňovanějším českým fotbalistou je i tři dekády po konci své kariéry nadále Antonín Panenka (75). Kdykoliv totiž někdo napříč fotbalovou zeměkoulí napodobí jeho ikonicky kopnutou penaltu, jíž rozhodl finále mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976, komentátoři připomenou právě jméno legendy pražských Bohemians. O ikonickém pokutovém kopu ale tento rozhovor není. Slavný fotbalista loni v prosinci oslavil 75. narozeniny. V obsáhlém rozhovoru vzpomíná, jak prožíval osudové momenty spjaté s Československem nebo jak vážně uvažoval o emigraci, a také prozrazuje, za jakých okolností by shodil svůj ikonický knír.

S fotbalem jste začínal coby devítiletý kluk v pražských Bohemians. Vzpomenete si, jestli jste se od svých vrstevníků už tehdy lišil třeba technikou nebo zá­palem?

Odmala jsem hrál, kde se dalo – na ulicích, v parcích, ve vnitro­blocích, kdysi existovala všemožná hřišťátka. Je pravda, že už v té době jsem byl o něco šikovnější než ostatní – měl jsem lepší techniku i myšlení, uměl jsem hrát oběma nohama, což devadesát procent dětí nesvedlo. Když mě táta takhle viděl, chtěl, abych začal orga­nizovaně hrát v nějakém klubu. Nejdřív jsem to zkoušel na Slavii a na Dukle, tam jsem ale pro ně byl malý nebo neduživý, vzali mě až v Bohemce.

Takže, jak to tak bývá, zásadní roli na startu sportovní kariéry hráli rodiče…

Právě že nejen na startu. Ve starších žácích a v mladším dorostu byli v Bohemce lepší kluci než já. Ale neměli to, co jsem měl já. A to byl právě můj táta. Vozil mě na všechny tréninky od mých devíti let až do ligového dorostu. V pubertě se mi taky líbilo být v parku s holkama a chodit za zábavou. Jenže na Vinohradech byla vodárenská věž s hodinami ze všech čtyř stran. Vždycky jsem se na ně podíval a věděl, že musím jít, protože na mě táta čekal. Nebýt jeho, začal bych tréninky třeba vynechávat. Díky němu jsem dodržel všechna nastavená pravidla. Dokonce absolvoval o jeden trénink víc než já – jednou jsem o tréninku nevěděl, ale táta tam byl.

Zmiňoval jste, jak jste jako kluk kopal na každém možném plácku. Není absence takovýchto volnočasových aktivit důvodem, proč v Česku nejsme schopni vychovat podobně úspěšné generace, jako byla ta vaše nebo třeba ta Pavla Nedvěda?

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!