Vzpoura v Sýrii nebyla spontánní. Nebyla jsem Asadova loutka, říká bývalá velvyslankyně Eva Filipi
Bývalá velvyslankyně v Bejrútu, Ankaře a Damašku Eva Filipi (80) strávila na Blízkém východě více než třicet let. Když v Sýrii v roce 2011 začala válka, tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg si velmi vážil toho, že je ochotná v zemi zůstat. Jiní politici zase soudili, že je to nevhodné a neodpustitelné. Eva Filipi by se mohla chlubit tím, že díky svému renomé a kontaktům pomohla desítkám lidí – Čechům, Američanům, Britům, Polákům, Němcům, kteří se dostali do vážných problémů. „Byla to moje práce,“ shrnuje svoje zásluhy. Tento týden obdržela Cenu Arnošta Lustiga za odvahu a statečnost.
V šedesátých letech jste vystudovala arabistiku, turkologii a orientalistiku. Proč jste si vybrala právě tyto obory?
Vyrostla jsem v evangelické rodině, tatínek byl presbyter, po večerech se u nás doma scházeli duchovní a filozofové, probírali různá témata a často hovořili právě o Blízkém východě, o jeho významu. Studium arabistiky mi doporučil můj nejstarší bratr Pavel. Uměl hebrejsky, studoval teologii a na arabštinu už neměl kapacitu. Říkal, že se po odborné stránce budeme doplňovat. Arabština mě okouzlila. Studii o Blízkém východě jsme spolu sice nakonec nesepsali, ovšem mnoho hodin jsme prodebatovali. Pavel se později stal profesorem a děkanem na Evangelické teologické fakultě. Nahrazoval mi otce, který zemřel, když mi bylo šestnáct, dodával mi odvahu. Nejsem zvyklá něco vzdávat, ale na začátku diplomatické dráhy jsem například váhala, zda má cenu setrvávat v jednom nepřátelsky naladěném prostředí. „Přece nebudeš ustupovat gaunerům,“ prohlásil tehdy kategoricky Pavel.
Pomáhala vám v životě víra?
Rodiče nás vychovávali v pravdě, to byl obrovský vklad. Pomáhalo mi tedy především vědomí, že člověk má svobodnou vůli a dokáže si zachovat důstojnost i v ponižujících podmínkách. To jsem si ostatně ověřila, když jsem byla zavřená.
Co jste provedla?
Na první výročí sovětské okupace, 21. srpna 1969, v den občanské neposlušnosti, jsem si na klopu připnula trikolóru. Dal mi ji brácha. Víte, nebyla to srpnová invaze, ale zásah československých ozbrojených složek proti demonstrantům a nastupující normalizace, co nalomilo páteř našeho národa… Šla jsem z Vinohrad a nad Václavským náměstím mě zastavil nějaký příslušník v civilu, ukázal na trikolóru a rozkázal: „Sundejte to!“ Já, starej diskutér, jsem prohodila: „Když mi vysvětlíte proč…“ A už jsem byla v antonu. Odvezli nás na okrsek, myslím, že na Praze 10. „Vy jste ta, co nám kazí mládež!“ oznámil mi policista. „Sundejte si pásek a náušnice!“ Zpočátku mi to přišlo směšné. Humor mě nepřešel, ani když nás přivezli na Pankrác. Jenže pak zařvali: „Čelem ke zdi a ruce dozadu!“ Šoupli mě do malé cely, kde se tísnilo devět holek. Byl večer. Všimla jsem si, že tam leží jenom dvě deky. Zaťukala jsem na dveře, otevřela se špehýrka. „Je nás tu moc a nemáme deky,“ snažila jsem se vysvětlit bachaři. A už jsem ji měla.
Ztloukli vás?
Vzali mě pendrekem. Prý tehdy na Pankráci poslali do služby „extratřídu“ bachařů. Ponižovali nás, jak dovedli. Na vězeňském dvoře utvořili špalír, musely jsme utíkat a oni nám pendreky podráželi nohy. Bachařka nám prováděla důkladnou osobní prohlídku… Po pár dnech jsme dostaly ústavní obleček, hnědé tepláky. Dubček tehdy podepsal obuškový zákon, jenž umožňoval nechat zadržené ve vazbě jedenadvacet dnů. Z Pankráce mě převezli do Ruzyně, kde jsem byla na cele s odsouzenou prostitutkou a holkou, které se nezdařil útěk za hranice. Coby předmět doličný se mnou putovala i moje trikolóra. Vyslýchali mě od rána do večera. Přitížilo mi, že jsem v roce 1968 byla na stáži na univerzitě v německém Münsteru. Říkala jsem vyšetřovateli, že musím domů, že mám dělat zkoušky. „Vy? Vy už nebudete ani mýt nádobí!“ Po třech týdnech mi oznámili, že jestli někde ceknu, najdou si mě a zabijou. V den propuštění mi bachař s gustem řekl, že nikam nepůjdu, že budu sedět, až zčernám. Odpotácela jsem se domů, bála se i nastoupit do tramvaje, měla jsem oteklé ruce, nohy, byla jsem o osm kilo hubenější.
Přemýšlela jste po tomhle zážitku o emigraci?
Ne. Jakmile jsem se vzpamatovala, běžela jsem za právníkem. „Máte všechny zuby, celé kosti? Uvědomujete si, v jakém státě žijete?“ zeptal se mě. Můj případ skončil u přestupkové komise na Praze 3, kde proti mně svědčil chlap, kterého jsem viděla poprvé v životě. Tvrdil, že jsem mu dala přes držku. Vyměřili mi pořádkovou pokutu. Odmítla jsem ji zaplatit a znovu se vydala za právníkem. Moje odvolání bylo stejně zamítnuto. Magistrátní úředník nechtěl v kanceláři mluvit, ale na chodbě u otevřeného okna mi řekl: „Vy pořád nechápete, já to musím zamítnout!“ Z rozhlasu, kde jsem pracovala v zahraniční redakci, mě vykopli. V Orientálním ústavu Akademie věd po mně chtěli, abych svoje protirežimní vroubky zahladila vstupem do KSČ, což jsem odmítla. Jeden indonésista v ČTK mě pak přijal do svého oddělení a držel nade mnou ochrannou ruku. Pamatuji si, že když jsem odevzdávala první článek i s fotkami, nemohla jsem z rozrušení ani snídat. Asi po roce můj škraloup zase vyplaval na povrch. Zavolal si mě kádrovák. „Uvědomujete si, že tady nemusíte pracovat?“ spustil na mě. „Ale já chci.“ Moje odpověď ho překvapila, možná čekal, že ho budu prosit, že se budu omlouvat, vymlouvat… Vzal můj fascikl, v němž byla snůška udání, jaký jsem protisocialistický živel, a pronesl: „Tak jo, mě už nebaví všechny jenom vyhazovat.“ V ČTK jsem měla na starost arabský svět, po nocích jsem šprtala slovíčka a začala tlumočit papouchům.
Papouchy myslíte komunistické papaláše? Důvěřovali vám?
Vůbec. Proto mi například odmítali poskytnout podklady k jednání. Byli podezřívaví. „Umíte arabsky, tak o co vám jde? Nepotřebujete nic vědět předem!“ Docházelo k paradoxním situacím. Když na mě vazební minulost zase někdo vytáhl a v Četce mi dali výpověď, nemohla jsem si ji převzít, protože jsem zrovna papouchům tlumočila v Damašku.
To znamená, že jste se setkala už s otcem Bašára Asada, prezidentem Háfizem Asadem?
Jistě. Českoslovenští ministři do Sýrie jezdili pravidelně, měli dojem, že s naším zbožím tam vyvážíme i socialismus. Syřané nám to nevymlouvali, ale obchodovali i se Západem. Se „starým Asadem“ se tehdy projednávala výstavba pneumatikárny. Vzpomínám si, že se během rozpravy zmínil o kyselých deštích v NDR. Stavbu provázely komplikace – my dodávali pozdě a oni neplatili. Řešilo se to pořád dokola. Při jednom z dalších jednání se na mě syrský ministr průmyslu obrátil, ať to našemu ministrovi povím sama, že už ho to nebaví opakovat.
Líbilo se vám v Sýrii?
Cítila jsem se dobře v celé oblasti Levanty. V Sýrii byla příjemná atmosféra, v zemi vedle sebe bez problémů žili lidé různého vyznání. Sýrie byla a dosud je sekulární stát.
Nechtěli po vás soudruzi, abyste vstoupila do strany?
Naléhavě pronesenou větu: „Je potřeba, abys byla ve straně, zamysli se nad tím…“ jsem nemohla ani slyšet. Byla jsem zatvrzelá. Nepřipadalo v úvahu, že bych do KSČ vstoupila. Ani omylem! To zcela kolidovalo s mou evangelickou výchovou a životním nastavením. Když jsem byla v ČTK, obrátil se na mě známý herpetolog, jestli bych s jejich výpravou neodjela na šest měsíců na Saharu, kde chtěli zkoumat rezidua krokodýlů. Byla jsem nadšená. Půl roku na Sahaře! Běžela jsem za šéfem, jestli mi dá volno. Kývl, že jo. Jenže za chvilku přikvačila šéfka stranické organizace a dala jedinou podmínku. Něco za něco… No tak jsem nejela nikam.
Jako tlumočnice a překladatelka jste pracovala do listopadu 1989.
Po velvetu arabských překladů ubylo. Byla jsem sama s dcerou a přemýšlela, co budu dělat. Kolegové, tlumočníci Jiří Osvald a Luboš Kropáček, začali učit na fakultě, Jirka se stal v roce 1990 velvyslancem v Alžírsku a pak v Íránu. Dostala jsem echo, že se můžu vrátit do Orientálního ústavu, odkud mě za bolševika vyhodili. Ale pozor, nechci, aby to vyznělo, že si stýskám, to bylo moje svobodné rozhodnutí, že jsem nevstoupila do strany. Uvědomila jsem si však, že už mě věda neláká. Na ministerstvu zahraničí v té době hledali lidi, kteří uměli jazyky a nebyli svázáni s minulým režimem. Oslovili mě s nabídkou, abych se stala chargé d’affaires na naší ambasádě v Bagdádu.
Do Iráku jste odjela v roce 1991. Byla jste tam od začátku roku, tedy v době, kdy probíhala operace Pouštní bouře?
Přijela jsem do Bagdádu až po první válce v Zálivu. Saddámův režim v Iráku byl ve srovnání se Sýrií skutečně despotický. Stačilo málo a člověku šlo o život.
Mluvíte teď i o sobě. Jak jste se dozvěděla, že vás v Iráku zařadili na seznam nepřátelských osob?
Naznačil mi to v lednu jeden velvyslanec. Svěřil mi to potichu, na zahradě, v rezidencích se nikdo neodvážil mluvit o důležitých věcech. „Evo, ty jezdíš po městě sama, prosím, nedělej to. Nevím nic konkrétního, ale jsou náznaky, že by se ti mohlo něco stát…“ Po druhé válce v Zálivu a Saddámově smrti se ke mně dostala moje složka. „Doufám, že jsem v těch lejstrech vykreslená jako přítel iráckého lidu,“ řekla jsem. „Uvidíte sama…“ Když jsem si přečetla pokyn, že „Eva Filipi musí být fyzicky zlikvidována, nejlépe výbušninou umístěnou pod autem“, bylo mi ouzko. Jak ale vidíte, přežila jsem.
Dcera byla v Iráku s vámi?
Bylo jí jedenáct, když jsme tam přijely. Děti diplomatů to nemají vždycky snadné… Bagdád nebyl Bern nebo Vídeň, na československé ambasádě navíc nepanovala zrovna nejpříjemnější atmosféra.
V letech 1997 až 2002 jste působila jako velvyslankyně v Libanonu a od roku 2004 reprezentovala Českou republiku v Turecku. Následovala Sýrie. Těšila jste se do Damašku?
Byl to můj sen. V říjnu 2010 jsem svoje pověřovací listiny předala syrskému prezidentovi.
Nezměnil se ten sen za půl roku v noční můru?
Pamatuji si, jak jsem si v únoru 2011 na trhu v Damašku kupovala obrázek a dala se do řeči s prodejcem. V té době už v Tunisku, Alžírsku, Egyptě probíhalo arabské jaro. „Tady nic takového nehrozí,“ přesvědčoval mě trhovec. Měla jsem stejný názor. Ostatně nic nenasvědčovalo, že by se měl mýlit. Lidem se nežilo špatně, měli zeleninu, rýži, ovoce. Jistě, Asadův autoritářský režim nebyl ideální, tedy demokratický, ale poskytoval ochranu křesťanům, lidé se nebáli, že budou pronásledováni kvůli svému náboženskému vyznání a národnosti.
V březnu 2011 však Asad krvavě potlačil nepokoje v Dar’á a v Sýrii začala občanská válka.
To je narativ, který se rozšířil.
A bylo to snad jinak?
Existují dvě verze toho, co se událo v Dar’á. Podle jedné začali vojáci střílet do davu lidí, kteří poničili sochu Háfize Asada. Syrský novinář George Baghdádí, jenž byl přímo na místě a kterého při následující demonstraci v Latakíji zatkli, mi však řekl něco jiného. Podle Baghdádího, jenž pracoval pro španělskou tiskovou agenturu, německou Deutsche Welle a další zahraniční média, Asad nařídil, že policisté v Dar’á nesmějí zbraně použít. Navíc demonstrace nebyla tak pokojná, jak se tvrdí, několik policistů během ní prokazatelně přišlo o život.
V českém tisku se na konci března 2011 objevily titulky, že brutální zásah syrské armády, o němž jako první referovala televize al-Džazíra, potvrdily záběry z mobilu s tím, že se vláda i demonstranti vzájemně obviňují z vyprovokování násilností. Podle demonstrantů začali střílet vládní vojáci, syrská vláda poukázala na odstřelovače, kteří stříleli ze střech domů.
O fenoménu „neznámých odstřelovačů“ můžeme debatovat, a stejně na nic nepřijdeme. Na předměstí Damašku bylo během demonstrace několik lidí zastřeleno ze střech. Kdo ale střílel? Syrští vojáci? Džihádisté? Radikálové z opozice? Západ si byl ovšem jistý – viníkem je vládnoucí diktátor, arabské jaro musí vypuknout i v Sýrii, nastal čas na změnu. Asad musí skončit! Těch zájmů, aby Asad odešel, byla celá řada – mezinárodních, partikulárních, ekonomických, to by bylo na dlouhou přednášku. V západním světě jsme si však vytvořili příběh, který nám nejvíc vyhovoval, tedy že Syřané chtějí svrhnout diktátora a touží po demokratických změnách. Na Západě si přejeme, aby naše hodnoty zavládly i v ostatních částech světa. To je pěkné. Umíme říct i případně prosadit A. Jenomže pak musí následovat B. A to už je problém. Představa, že stačí odstranit režim a všechno půjde samo, je velmi naivní a idealistická. Zapomínáme na historický kontext, specifika dané země.
Syrská opozice si Asadův pád nepřála?
Podívejte, jenom v Damašku bylo víc než třicet opozičních skupin, které byly navíc názorově roztříštěné. À propos, Asad okamžitě po střetech v Dar’á ustavil koordinátorku pro jednání s opozicí. Abychom si rozuměly, já neobhajuji tamní systém, jenom konstatuji, že nic není černobílé a že ideologický pohled neprospívá pravdě. Syrská opozice si přála reformy, ne Asadův konec. Možná v prvním roce, dvou letech války si opozice říkala, že by bez Asada bylo v Sýrii líp, rozhodně však nechtěla, aby ho nahradili islamisté.
Domníváte se, že touha po změnách v Sýrii nebyla spontánní?
To se nedomnívám, to vím. Už taky nevěřím ničemu, co si neověřím, nevidím na vlastní oči. V zahraniční televizi například dramaticky oznámili, že Asad nechal rozstřílet opozici na předměstí Damašku, že tamní čtvrť zachvátily plameny. Hned jsem se tam vydala. Nic se nedělo, nic nehořelo, byl tam klid. A mohla bych pokračovat. Při sporadických návštěvách Prahy jsem se kolikrát nestačila divit, když jsem slyšela, co v televizi vykládají pozvaní hosté. Pak jsem se uklidňovala tím, že já jsem placená za to, abych říkala o situaci v Sýrii pravdu. A že v tom budu pokračovat, ať se to někomu líbí, nebo ne.
V rozhovoru pro Českou televizi v srpnu 2012 jste obhajovala, proč český zastupitelský úřad zůstává v Damašku.
V té době jsme už zastupovali také Spojené státy. Zavřít ambasádu je politické gesto, které na režim v dané zemi prakticky nemá žádný vliv. V Sýrii však v té době žilo pět set českých, dvě stě slovenských a dva a půl tisíce amerických občanů. Ti lidé mohli potřebovat naši pomoc a také ji leckdy potřebovali. Později jsme pomáhali i Polákům, Britům, Němcům. Řada lidí se díky naší přítomnosti v Damašku dostala z vězení. Nedávno se mě ptal americký velvyslanec, jestli o tom, co jsem zažila a dokázala, napíšu knihu. Nepovažuji za nutné se něčím chlubit. Byla to moje práce. Samozřejmě mě ale potěšilo, když mi britský ministr zahraničí napsal dopis, v němž mi děkoval za pomoc. Našeho působení si vážili i ostatní. Zrovna minulý týden za mnou přijel televizní štáb z Berlína. Po letech jsem se znovu setkala s člověkem, jejž jsem vyreklamovala ze syrského vězení. Vzpomínám si, že tenkrát měl v očích hrůzu, bál se, že ho vedou na smrt. V Damašku naše ambasáda ovšem zůstala i kvůli tomu, abychom o dění v Sýrii neměli pouze zprostředkované informace.
Kdo měl hlavní slovo v tom, že se česká ambasáda z Damašku nestáhla?
Prosadil to tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Když po Američanech odešli i Britové, Němci, Francouzi a my byli pod tlakem, abychom se taky stáhli, zeptal se mě na názor. Některé země totiž přesunuly svůj úřad do Libanonu. Po pravdě jsem pověděla, že dojíždět z Bejrútu nevidím jako optimální řešení, a že bych tedy zůstala, kde jsem. Karel Schwarzenberg byl velmi rád. „Asad nebude mít lehčí spaní kvůli tomu, jestli tady budeme, nebo ne, ale já chci mít informace přímo z terénu,“ prohlásil. Rozhodl to proti všem. Různí ideologové a asadobijci v České republice mu to měli za zlé. Karel Schwarzenberg si ovšem stál za svým, a navíc nepřijal mainstreamový narativ o Sýrii. Když mu jednou nejmenovaný politik jeho rozhodnutí vyčítal a argumentoval, že Asad je brutální, Karel Schwrzenberg prohlásil: „To se naučil od Francouzů.“ Byla to samozřejmě zkratka a těžko říct, jestli si rozhorlený muž uvědomil, proč to ministr řekl, jakými prostředky Francie v roce 1925 potlačila povstání v Sýrii, kterou měla v mandátní správě. Mimo jiné mohutně bombardovala Damašek.
Loni na podzim Francie vydala na Asada zatykač kvůli použití chemických zbraní.
Tvrzení, že chemický útok má na svědomí Asad, je sporné a není podložené fakty.
Jak se nyní žije lidem v Sýrii?
Špatně, žijí v bídě, země je poničená válkou, která trvala víc než deset let. Před rokem byla sice Sýrie znovu přijata do Ligy arabských států, ničí ji však sektorové sankce. Neznám stát, kde by sankce vedly k pádu režimu, ale – jak mi vysvětlil jeden ministr – politici se na nich nejlépe shodnou. Sankce, to zní účinně.
Když jste vyjednávala něčí propuštění z vězení, byla vám k něčemu dobrá vaše třítýdenní zkušenost za mřížemi?
Podstatné byly kontakty a to, jak s lidmi jednáte. Evropané se k Arabům nezřídka chovají přezíravě, možná si to ani neuvědomují.
Vaši práci oceňoval prezident Zeman.
Moje působení vnímal pozitivně, ale nemyslím si, že by se jím nějak významně zabýval. O situaci v Sýrii měli nehraný zájem naši předchozí ministři zahraničních věcí, Karlem Schwarzenbergem počínaje, Jakubem Kulhánkem konče. Když při každoročním setkání všech velvyslanců v Černíně Jakub Kulhánek přede všemi prohlásil, že jsem vzor české diplomacie, chápu, že to nemuselo udělat všem přítomných radost. Každý se nepochybně snaží svůj úřad zastávat co nejlépe. Pro mě až nepochopitelné ale bylo, kolik lidí mi zazlívalo, že jsem z rukou Zemana převzala státní vyznamenání, na které mě navrhl Senát.
Při předávání vyznamenání vás pohladil po tváři, což obvykle nedělá.
Bylo to bezprostřední. Vždyť jsem proti němu takový drobítko. Někteří lidé mi pak ale měli potřebu sdělit, že jsem Zemanova čubka.
Post velvyslankyně v Sýrii jste zastávala nezvykle dlouho. Třináct let. Kdy jste se dozvěděla, že končíte?
Smlouvu jsem měla do 31. července 2023. Týden před tím, než vypršela, jsem sama volala na ministerstvo, abych se něco dozvěděla. Odcházení velvyslance totiž provázejí určité zvyklosti, například má minimálně dva měsíce na rozloučení, je také nutné předat agendu atd. atd. Prakticky nic jsem se nedozvěděla, potom přišel papír s instrukcemi. Poslední říjnový večer jsem přiletěla do Prahy.
Sedmého října 2023, kdy Hamás napadl Izrael a zmasakroval izraelské civilisty, jste tedy byla ještě v Damašku.
Nikdo nic takového nečekal, včetně okolních arabských států, pro něž palestinská otázka už nebyla na pořadu dne, při různých jednáních se odbyla několika povinnými frázemi. Ještě na konci září se hovořilo především o zlepšení vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem. Mírová smlouva, k níž se země pomalu přibližovaly, by představovala velký historický předěl. Po útoku Hamásu je všechno jinak a palestinská otázka je znovu na stole. Zpočátku také nebylo zřejmé, zda se do útoku na Izrael nezapojí i Hizballáh. Libanon, Sýrie, Irák ani Írán si však další eskalaci nepřejí, není to v jejich zájmu. V Gaze nyní probíhá otevřený konflikt a řešení vztahu mezi Izraelem a Palestinci se podle mě o několik dalších generací odkládá.
Na začátku dubna při izraelském útoku na íránský konzulát v Damašku přišli o život dva íránští generálové a pět důstojníků. O dva týdny později Írán zaútočil na Izrael raketami a drony. Naprostou většinu z nich Izrael zničil ještě před dopadem, pomohlo mu v tom i Jordánsko.
Izraelský útok nemohli Íránci nechat bez reakce, rozhodně však nechtějí vyprovokovat válku. Odpověď Izraele byla také kalibrovaná. Ale nemám křišťálovou kouli, neřeknu vám, co bude dál. To neví nikdo.
Na závěr vaší diplomatické mise jste dostala syrské vyznamenání. Syrská tisková agentura uvedla, že „prezident Bašár Asad udělil velvyslankyni České republiky Evě Filipi vysoké vyznamenání za zásluhy o rozvoj česko-syrských vztahů a ocenil její nasazení při výkonu pracovních povinností“. Váhala jste, jestli ocenění přijmete?
Vzala jsem si tři dny na rozmyšlenou. Dospěla jsem k závěru, že kdybych to odmítla, znevážila bych všechno, co se nám podařilo udělat. Vyznamenání mi předal syrský ministr zahraničí. Bylo mi jasné, že to tady vzbudí nevoli, že zase budu poslouchat, že jsem Asadova loutka, že mu jdu na ruku. Já šla na ruku jenom České republice. Vždycky jsem prosazovala její a evropské zájmy! A myslím, že to lidé vědí. Druhý den po příletu mi Jana Černochová předala Záslužný kříž ministra obrany České republiky III. stupně za významné zásluhy v oblasti diplomacie a mezinárodní bezpečnosti, v listopadu mi přišel moc hezký dopis od náměstkyně amerického ministra zahraničí.
Už jste si znovu zvykla na českou zimu?
Ne. Na konci října jsem se vrátila do neznámého prostředí. Tma, chlad, nevlídno. To se těžko popisuje. Ještě bude trvat, než mi to přestane vadit. Byla jsem své práci oddaná a teď si musím zvykat na plno nových věcí. Například když táhnu popelnici před dům, taxikář sedí a sleduje, jak mi to jde. Na Blízkém východě, kterým tady mnozí pohrdají, by se to nestalo.
