Výchovný ústav není trest. Děti v něm nejsou kriminálníci, ale bojují s traumaty, říká Pavlína Čepelková
Záškoláctví, krádeže, drogy i poruchy chování v důsledku prožitého násilí či zneužívání v rodině. Do dětských domovů se školou a výchovných ústavů se děti dostávají z různých důvodů, vždy by to ale měla být ta poslední možnost pomoci. Navzdory snahám o to, aby děti primárně zůstávaly ve vlastních nebo náhradních rodinách, je stále dost těch, které v ústavech prožijí i celé dětství. Stát po kojeneckých ústavech chystá i jejich reformu, zatím ale není jasné, jak přesně by měla vypadat. Kdo jsou děti z „výchovňáků” a v čem má současný systém mezery? Ptali jsme se sociální pracovnice Pavlíny Čepelkové z Poradenského centra pro děti a mládež Chrudim neziskové organizace Centrum J. J. Pestalozziho. Právě jejich tým se snaží dětem co nejvíce pomáhat tzv. „zvenčí”.
Jak konkrétně dětem pomáháte?
Naší cílovou skupinou jsou děti a mladí dospělí od 6 do 26 let, kteří mají zkušenost s ústavní výchovou. Ať už jsou to děti, které právě v ústavní výchově jsou, nebo jim nařízení ústavní výchovy hrozí, nebo mladí dospělí, kteří už z ústavní výchovy odešli a snažíme se jim pomoct. Ať už tím, že nabízíme individuální konzultace mezi čtyřma očima, skupiny osobnostního rozvoje i praktické semináře pro starší děti a víkendové sociálně-terapeutické pobyty.
A jak to prakticky funguje, jak se takzvaně „najdete” s tím konkrétním domovem nebo ústavem?
Primárně fungujeme pro děti z našeho regionu, z Chrudimi z Pardubického kraje, ale protože se ty děti s dětských domovů se školou různě přesouvají do výchovných ústavů třeba i do jiného kraje a my se snažíme pracovat na tom, aby ten náš vztah s nimi byl dlouhodobý, tak se i naše služby rozšířily. Pokud se zařízením ještě nemáme kontakt, tak nabídneme své služby, představíme se jim a potom se jdeme představit samotným dětem.
Jak probíhá ta komunikace a jak získáváte jejich důvěru? Přeci jen jsou to děti, které z většiny nechtějí být tam, kde jsou, mají problémy s autoritami, často v samotné komunikaci s kýmkoliv…
My si najdeme nějaký bezpečný prostor a představíme jim naši službu, která je samozřejmě pro ně naprosto dobrovolná. Kdykoliv ji mohou také přerušit. Ujistíme je o tom, že povídání s námi je bezpečné, že nejsme zaměstnanci zařízení. Podléháme mlčenlivostí a tu důvěru podporujeme právě tím, že to, co si spolu řekneme, zůstává mezi námi. Jako zpětnou vazbu pracovníkům sdělujeme jen v obecné rovině téma, na které jsme se bavili a stav dítěte. Pokud ho to třeba nějak víc rozrušilo, tak aby s tím počítali a podobně. Naším cílem je také obecně upozornit víc na to, že existují dětské domovy se školou a výchovné ústavy a na to, jaké děti v nich jsou. Když se řekne dětský domov, tak si většinou lidé představí ty děti bez výchovných problémů. Ale v dětském domově se školou jsou děti, které mají výchovné problémy, mají nějakou diagnózu, medikaci a není možné je dát do běžného dětského domova a do běžné školy. Tyto domovy mají zcela jiný režim, ale v patnácti letech dítěte to tam najednou skončí. A ty děti potom často míří do výchovných ústavů a je potřeba si uvědomit, že to není žádné dětské vězení. Je to jen pokračovací zařízení v tom ústavním vzdělávacím systému. Ano, děti jsou tam za spoustu různých věcí, které mají za sebou a my se snažíme hledět na to, proč ty věci za sebou mají. Pokud budu vinit dítě z toho, že má za sebou trestnou činnost v podobě krádeží, tak je ale potřeba se zamyslet nad tím, proč. A zjistíte, že třeba doma neměl co k jídlu a jediná možnost byla něco ukrást, aby on a sourozenci měli jídlo. A proto je v dětském domově se školou. Jenže z něj mnohdy není snadná cesta, většina těchto dětí pokračuje právě do výchovných ústavů.
A s jakými příběhy a příčinami toho, proč se děti do tohoto typu ústavní péče dostanou se setkáváte?
Je to samozřejmě záškoláctví, trestná činnost, účast v nejrůznějších partičkách, hazardování s drogami, alkoholem, útěky z domova. Velmi často se setkáváme s dětmi, které se doma setkaly s násilím, s jeho nejrůznějšími formami od psychického po fyzické násilí ať už jako svědci nebo na sobě, často jsou oběťmi sexuálního násilí ať ze strany rodinného příslušníka nebo nejbližšího okolí, prostituce, závislosti rodičů.
Už poměrně dlouho se veřejně vede diskuze o tom, že ústavní péči v Česku je třeba změnit. Kde vy vidíte nedostatky současného systému?
Jako zásadní nedostatek vnímám to, že za zařízení jsou velmi limitovaná zákonem v tom, jaké služby mohou dětem nabídnout. Proto ty věci dělá často neziskový sektor. Ale ta síť není tak velká, jak je potřeba. Pracovník daného zařízení nemůže takzvaně odpracovat všechno. Těžko budu vychovatel a zároveň kamarád. Ta zařízení nemohou nabídnout službu adiktologa, psychologa či psychiatra. Pracovníci se střídají ve směnách a ty děti potřebují stabilitu, pomoc a přijetí. Chybí pokrytí sociálního poradenství, ambulantní služby, kde s dětmi bude někdo mluvit o té závislosti, o tom, co se jim stalo. Potom se mohou do samostatného života vydat s tím, že ten svůj důvod, proč jsou v ústavní výchově, budou mít zpracovaný stejně jako celý svůj pobyt tam. Protože ten život v ústavu je náročný, dostávají se do kontaktu se spoustou lidí a o tom všem potřebují mluvit. Když vám bude 18 let a půjdete z ústavu, kde jste byla kvůli psychickému a fyzickému týrání, tak hledat pomoc až poté, co ho opustíte, je pozdě. Proto se snažíme, abychom to dělali už v průběhu toho jejich pobytu, aby získali sebedůvěru, zvládli ovládat agresivitu, vztek a další svoje emoce a lépe se potom zařadili do společnosti.
Děti z výchovných ústavů jsou stále mnohdy vnímány jako ti „malí kriminálníci”. Od části veřejnosti zní názory, že mají být co nejvíce zavření, pak je tady ale řekla bych většinová tendence ústavní péči co nejvíce minimalizovat, i u ohrožených dětí s výchovnými problémy co nejvíce pracovat s původní rodinou, případně je umisťovat do pěstounské péče. Jak s ohledem na tyto pohledy podle vás systém co nejefektivněji nastavit?
Nepřísluší mi hodnotit systém, pracuji s takovým, jaký je a respektuji ho. Ale řekla jste dvě důležité věci, které si myslím, že je potřeba ve společnosti více komunikovat. Aby si společnost uvědomila, že ústav není za trest, není to dětské vězení, ale přistupuje se k němu ve chvíli, kdy pro to dítě není bezpečné zůstat v primární rodině a kdy všechny ostatní pomoci selhaly nebo nešly realizovat. Je to pro to dítě šance. Že to je způsob, jak tomu dítěti zajistit základní potřeby a dopřát mu bezpečné dětství. A ne všechny děti jsou umístitelné do pěstounské péče. Takže já ústav nevnímám jako trest a nedá se jednoduše říct, že to jsou kriminálníci. Ty děti si to často samy nevybraly. Měla jsem třeba dítě, které se šlo na OSPOD samo dobrovolně nahlásit, že už se potřebuje z rodiny dostat pryč. K němu se musí primárně přistupovat jako k traumatizovanému dítěti a ne ho odsuzovat za to, že vyrůstá ve výchovném ústavu.
Při návštěvě zařízení jsme se dozvěděli, jak rozdílné děti s rozdílnými problémy se na jednom místě, v jedné skupině setkávají. Jak toto ony samy vnímají?
Já s nimi samozřejmě nejsem 24 hodin, ale určitě mluví o tom ,že třeba s někým nechtějí být v kontaktu, ale to se nedá ovlivnit. Děti ale spíš hodně řeší to, že jsou v ústavu za trest. Hodně říkají, že to mají „za pár” a obzvlášť ti starší to vnímají, jako vězení. Že je prostě někdo zavřel na tři roky. Po delší spolupráci si uvědomí, že doma by to bylo třeba horší, že by neměli tolik možností, jídla, kroužky. Záleží na tom, jak se k tomu také přistupuje v celém tom kolektivu.
A jak moc se podle vás v těch přístupech jednotlivá zařízení rozcházejí?
Řekla bych, že každé to zařízení se přizpůsobuje tomu, s jakou klientelou, s jakými dětmi pracuje. V principu mají všichni stejná pravidla, ale je rozdíl, pokud je to smíšený, holčičí nebo klučičí výchovný ústav a také myslím, že záleží na lokalitě, kde se to zařízení nachází a jak je okolím přijímáno.
Jak často se setkáváte s dětmi, které z dětských domovů v patnácti letech automaticky pokračují do výchovného ústavu?
Spíš bych mohla vyjmenovat, kolik dětí se z dětského domova se školou dostane domů. S tím se řádově setkávám mnohem méně. Takže z našich klientů dál do výchovného ústavu pokračuje drtivá většina. Ale pracujeme i s těmi, kteří jsou domů. Intenzivněji ale vnímám děti, které tím systémem prostupují, pro ně jsme právě my tou stabilní oporou.
Jaký by podle vás měl být řekněme ideální systém péče o tyto děti, kterému bychom se měli snažit přiblížit? Co ty děti potřebují?
Když už nemají to stabilní rodinné prostředí, tak potřebují, aby mohly fungovat dobře v tom náhradním. Aby neztratily důvěru v celý systém, do kterého se budou v dospělosti zapojovat, aby z ústavu odcházely s tím, že se mohou na někoho obrátit, že budou plnohodnotní členové společnosti i když mají za sebou to, co mají. Aby měly důvěru samy v sebe, protože přežily něco neuvěřitelně náročného. Každý odchod z rodiny a je jedno, z jaké a do jakého zařízení, je extrémně náročná událost. Za mě jsou tyto děti velcí bojovníci. Musejí se vyrovnat s ohromnými změnami, fungování v kolektivu, který si nemohou zvolit, musejí vycházet s tolika dospělými a mají obrovskou vůli přežít. Vnímám je jako malé hrdiny, kteří toto všechno zvládnou a pořád mají vůli žít a bylo by dobré, kdyby z ústavu odcházeli s nadějí, že ze společnosti nebudou vyloučeni, ale že je pro ně místo.
