Ken Loach a Paul Laverty, „staří dubové“ sociálně kritických filmů, se loučí snímkem o poslední hospodě
Britský režisér Ken Loach a jeho dlouholetý scenárista Paul Laverty natočili svůj zřejmě poslední společný film. V optimisticky laděném dramatu Starý dub se vyrovnávají s nárůstem rasismu a nenávisti ve společnosti, které na návsi zbyla už jen jediná nálevna. Film, který soutěžil loni v Cannes, právě míří do českých kin.
Britský režisér Ken Loach je mistrem sociálních témat, a tak je možná překvapivé, že jeho domovskou festivalovou scénou je právě nablýskané Cannes. „Ten glamour, to je jenom detail, nesejde na něm,“ usmíval se režisér loni v jednom ze zdejších hotelů, kde jsme si povídali nad jeho tehdejší novinkou Starý dub. „Důležité je, že v Cannes se setkává velké množství lidí a vedou se tu smysluplné hovory.“ Loach sem přijel poprvé v roce 1970. Bylo mu třiatřicet, měl za sebou pár televizních filmů a Kes – svůj druhý celovečerní, který vyprávěl o přátelství hornického synka s poštolkou. Sociálně citlivému francouzskému publiku učaroval, což tichého muže katapultovalo do první režisérské ligy. Ken Loach potom v Cannes soutěžil o Zlatou palmu celkem patnáctkrát, dvakrát ji vyhrál – s filmy Zvedá se vítr (2006) a Já, Daniel Blake (2016). A to vždy se scenáristou Paulem Lavertym, s nímž se poprvé potkal na dramatu Sladkých šestnáct let (2002) o dvou zlodějíčcích.
V dramatu Starý dub se Ken Loach vrací do vnitrozemí severovýchodní Anglie, do kraje bývalých uhelných dolů. Ze zašlé slávy nezbylo do dnešních dnů takřka nic. Domy jsou prázdné, obchody zavřené. Lidé se mohou scházet jenom ve výčepu U Starého dubu. „Měli jsme z tohohle kraje hotové už dva filmy. Já, Daniel Blake vyprávěl o chudobě a potravinových bankách. Pardon, nezastihli jsme vás zase o zakázkové ekonomice,“ vypočítává Ken Loach. „Přišlo nám, že by stálo za to vrátit se sem s komplexnějším pohledem na celý kraj, na jeho historii. Důsledkem nejisté práce a hladovění je totiž evidentní nárůst extrémní pravice a rasismu.“
Scenárista Paul Laverty je vyhlášený tím, že než se pustí do psaní, pokouší se své téma co nejhlouběji osobně prozkoumat. „Chodit jsem po vesnicích v hrabství Durham, mluvil jsem se starými horníky. Pamatuju si na jednu elegantní devadesátnici. Vzpomínala na přátele, jež ztratila při důlním neštěstí v Easingtonu v roce 1951. Zahynulo tam tehdy 87 lidí a ona tam pomáhala jako zdravotní sestřička, popisovala nám pach spálených těl.”
Zatímco z pamětníků Laverty cítil životní hrdost, „ti mladší, dvacátníci a třicátníci, jsou tam dost zubožení. Bezzubí, zničení závislostmi nebo vězením. Co se s tou společností stalo? Uvědomil jsme si, že jednou z postav musí být čas, protože ten ukáže, jak se politická rozhodnutí propisují do běžných životů.“
Stává se vám, že scénář najdete jen tak na ulici?
Paul Laverty: Takhle to nefunguje. Ale v Anglii například jenom loni zavřelo asi 560 hospod, mnohé další bojují o přežití. A já uviděl jako našeho hrdinu takového hospodského. Bude se jmenovat TJ Ballantyne, podnik zdědí po mámě, táta zahyne při důlním neštěstí. A pak TJ Ballantyne ztratí víru. Takhle jsem si to poznamenal. To byl klíč k celému filmu.
Ken Loach: Jde o to, že když tam doly zavřely, kraj začal upadat. Nemovitosti ztratily na ceně. Tady v Cannes jsem od festivalu dostal ubytování v hotelu Marriott a za tři noci tady bych si v Durhamu mohl koupit domek! Za 5 tisíc liber, chápete?
Paul Laverty: V takovém prostředí rychle dostanete pocit, že život není fér. Za levným bydlením se tam začnou stěhovat problémové rodiny. Mluvil jsem se starým horníkem, který o svých sousedech vyprávěl šílené věci: požáry, mejdany do rána, a policie s tím nic neudělá.
A do tohoto prostředí později přišli také syrští uprchlíci?
Paul Laverty: Přece je nebudeme posílat do bohatého Westminsteru nebo do Chelsea. V tomhle zchudlém kraji jich přibylo nejvíc.
Ken Loach: A když jsou lidi zoufalí, mají pocit křivdy a cítí se podvedení, velmi snadno se obracejí k rasismu. Extrémní pravice nabádá, že máte vinit ty pod sebou, ty slabší.
Paul Laverty: Možná by stačilo vzít si lekci z Německa 30. let minulého století. Kvůli velké nezaměstnanosti tam začali poslouchat jednoho populistického vůdce, který jim nasliboval, že je zbaví všech problémů. A hodil to na Židy. Stejně, jako to teď my hážeme na imigranty.
Jste známým zastáncem levice, má na to odpověď?
Ken Loach: Jde o kolaps sociální demokracie, která přistoupila na to, že zaměstnavatel musí nejprve vydělat, teprve pak můžete dostat přidáno. Firmy mezi sebou soutěží o větší zisk, tím pádem neustále snižují cenu práce. A lidé, kteří svou práci prodávají, se ji snaží udržet, protože jinak nenakrmí rodiny. Je to neustálý boj, který se zintenzivňuje. Ale je tu ještě příběh, který možná mimo Anglii neznají. V roce 2015 si sociální demokraté zvolili Jeremyho Corbyna. A strana, která měla dřív okolo 200 tisíc členů, jich najednou měla 600 tisíc. Byl to obrovský úspěch solidárního programu, v němž bylo zestátnění plynu, elektřiny, energií, vody, železnic a autobusů. Soukromé firmy měly odejít i ze zdravotnictví nebo vzdělávání. Když jsme pak o dva roky později měli volby, v některých okrscích chybělo jen pár tisíc hlasů, abychom vyhráli. Konzervativci ovšem nařkli Corbyna z antisemitismu a neschopnosti. Není to rváč, a tak ho zničili. Slehla se po něm zem, nezvou ho do televize, nemá rozhovory. Nic. Kdybych na to měl sílu, natočil bych o tom dokument.
Vaše poslední filmy znějí jako volání na poplach. Čím to?
Ken Loach: Vnímám, kam se kapitalismus posouvá. Začalo to s Margaret Thatcher, ozvěny její vlády se pak roznesly po Evropě. Obětí byly odbory a pracovní podmínky. Postupně mizí sociální výdobytky jako placené přesčasy, nemocenská, placené volno. Salámovou metodou se z toho ukrajuje a výsledkem je zakázková ekonomika. Tím, že nejste zaměstnanec, přicházíte o zaměstnanecká práva. Roste chudoba, jenom loni přibylo snad 50 procent potravinových bank, které zachraňují od hladu na půl milionu dětí. To by se před dvaceti lety nestalo! Jsme součástí téhle bitvy. Je ale jasné, že když se my jako tvůrci dáme všanc zoufalství, budeme dělat ploché filmy.
Paul Laverty: V první řadě jde o to, abychom měli živoucí postavy. Když jsem zmínil hospodského Ballantyna, který mi symbolizoval Anglii, uprchlické prostředí ve filmu symbolizuje dívka Yara s foťákem po tátovi. Fotoaparát totiž přece nevidí celou scénu, ale jenom výsek. A na co se ona soustředí, co vidí v hledáčku? Co bychom si vybrali my? To jsou otázky, které mě pobízejí k přemýšlení o Yaře jako o člověku. A z toho je pak potřeba uplést příběh. Ve finále doufám, že se to během psaní nějak stane, protože jinak by mi vznikla jenom pomazánka z propagandy.
Věříte v nějakou lepší budoucnost?
Ken Loach: Je to konečná. A to jsem ani nezmínil změnu klimatu. Politici pořád jenom tvrdí, že ekonomika musí růst. Musíme produkovat víc, i když víme, že to ničí planetu, protože naše zdroje jsou konečné. Musíme najít jiný způsob, jak ekonomiku zajistit, ale bojím se o životy svých vnoučat.
Paul Laverty: Klimatická krize, to je velký slon ve skříni. Vědci, kteří ji studují čtyřicet let, nám radí, co s tím. Nějaká šance tu je. Ale potřebujeme na to politickou vůli. Problém je, že v téhle korporátní kultuře se hledí jenom na okamžitý zisk.
Je Starý dub skutečně vaším posledním filmem?
Ken Loach: Stáří si vybírá svoji daň. Je snadné tady sedět a rozšafně vyprávět, ale na film potřebuju spoustu emocionální energie. Je to na dlouho. Starý dub jsme začali dělat v roce 2019! Protáhlo se to kvůli pandemii, ale blíží se moment, kdy mi tělo řekne dost.
Paul Laverty: Nezapomínej ani na fyzickou energii! Mně je jasné, že tady v Cannes vidíte spoustu mnohem větších, nákladnějších filmů, ale vezměte si, že jenom obsazení jsme řešili půl roku! A to dělá Ken osobně, jenom se svým castingovým režisérem. Obešli všechny školy v kraji. Každý den čtyřicet dětí, vrátili se v jedenáct večer. A jemu je 87 let! Všechna čest, jak to zvládl.
Ptám se i proto, že podobně jste mluvil již před sedmi lety.
Ken Loach: Ale to jsem byl ještě mladík!
Kdybyste měl sílu, o čem byste ještě chtěl točit?
Ken Loach: Kdyby mi bylo o dvacet let míň, obrátil bych se k Palestině. Tenhle příběh tu chybí. Je to tak dlouhá nespravedlnost! Vlády a státy se k Palestincům točí zády a tváří se, že se nic neděje. A přitom trpí podobně jako Ukrajinci. Sousední stát jim zkrátka bere zemi. O tomhle bych vyprávěl. Ale dneska už jsem na to moc starý.
Paul Laverty: Ten čas jednou vyprší a je dobré si to uvědomit. Stejně tak má smysl uvažovat, co s tím časem chceme dělat.
A když se podíváte za sebe, mělo to smysl?
Paul Laverty: Měli jsme hrozné štěstí, šli jsme z filmu do filmu. A pak, ten svět se sám od sebe točí pozoruhodně. Nám třeba pravicoví kritici pořád říkají, že děláme filmy o chudých pro bohaté, pro střední třídu. Ale já byl nedávno ve skotském Edinburghu a šel jsem se podívat do čtvrti, kde se hodně kradou motorky. Dal jsem se tam do řeči se čtrnáctiletým klukem, posílal mě do háje, že jsem policajt, túroval motorku. Dělám filmy, říkal jsem mu. No tovížejo, smál se mi. A tak jsem zmínil Sladkých šestnáct let, odehrává se to nedaleko. To jsi nemohl dělat, ozval se a zastavil motorku. Tak mi řekni, jak se jmenoval ten kluk, vyzval mě. Říkal, že ten film viděl snad patnáctkrát, pamatoval si všechna jména. A já se jenom divil, jak se k němu dostal? Vždyť jsme to natočili před dvaceti lety! A jemu bylo čtrnáct. Kvůli tomuhle to děláme.
